Je pro vás vítězství Donalda Trumpa velkým překvapením, anebo se to dalo v rámci současného vývoje světové politiky celkem očekávat? Je to pokračováním Brexitu, úspěchu Norberta Hofera v Rakousku, Borise Johnsona ve Velké Británii a Marine Le Penové ve Francii? Jedná se tedy o masivní nástup populistických stran, kterým frustrovaní voliči dali přednost před těmi tradičními, protože chtějí zásadní společenskou změnu?

Pokud jde o to, zda Trumpovo vítězství zapadá do posunu euroatlantické společnosti směrem od dosavadních politických elit, řekl bych, že rozhodně ano a že i kdyby byl americké volby prohrál, byla by už jeho kandidatura za republikány potvrzením této tendence. Nejsem si ale jist, že jde nutně o systémový příklon k populismu a populistům. Zdá se mi, že veřejnost nerozumí současným politickým elitám. Nevnímá je jako lídry, nýbrž jako odcizené úředníky mluvící čímsi, co Havel v minulém režimu pojmenoval jako ptydepe. Lidé prostě chtějí něco jiného. Populisté a nacionalisté jsou prvními, kdo takovou alternativu nabídl, ovšem případ Rakouska ukazuje, že nemusí být jediní – ve druhém kole prezidentské volby je přeci reprezentant postmoderní levice, kandidující za Zelené. Řekl bych, že společnost hledá nové politické ukotvení a je na elitách, třeba těch zatím stojících mimo politiku, zda voličům nabídnou i jiná než čistě populistická řešení. 
Nicméně musím říct, že nejsem odborníkem na Spojené státy a moje očekávání výsledku tamějších prezidentských voleb byla zpola amatérská. Čekal jsem, že Hillary Clintonová získá víc hlasů než Donald Trump, a dával jsem jí sedmdesátiprocentní šanci na celkové vítězství, třicetiprocentní pak Trumpovi. Clintonová skutečně více hlasů získala, ale rozdíl byl menší, než jsem čekal, a hlavně byly rozloženy „nešikovně“. Ve složitém systému většinové volby po jednotlivých státech to pak na zisk 270 volitelů nestačilo a já zůstal mírně překvapený.

Sociolog, publicista a europoslanec Jan Keller říká, že na Trumpově úspěchu má velký podíl nový trend v USA, kdy se mnoho firem stěhuje zejména do Asie, kde jsou běžné nízké výdělky a celkově tedy i výrobní náklady. Proto tam prý začíná markantně ubývat příslušníků střední třídy, a tak skončil i tolik opěvovaný americký sen. Existuje podobný problém i v ostatním vyspělém světě? Skutečně se zásadním způsobem rozevírají nůžky mezi minoritní elitou a většinovou společností, kde je jen minimální šance k tomu, jak zlepšit svoje existenční postavení?

Vaše otázka míří dvěma směry současně. S profesorem Kellerem bezvýhradně souhlasím v tom, že jedním z velkých problémů USA je jev, který bych nazval emigrací průmyslu. Ta se určitě týká celého vyspělého světa, přinejmenším zemí G20. Podle mého soudu má ale příčiny ještě hlubší, než je přesun výroby do zemí s nízkou cenou pracovní síly. Projevuje se totiž i uvnitř národních států. Jde o rozpor mezi rychle se měnící výrobou a způsobem poskytování služeb na jedné straně a schopností většiny společnosti měnit svoje zapojení do pracovního procesu. Takzvaný rezavý pás v USA je územím, ve kterém se měli v průběhu pár let někdejší soustružníci třeba naučit programovat antiviry nebo aplikace pro chytré telefony. Pak by nezchudli. Jenže tak rychlá masová změna způsobu obživy zřejmě není reálná. Volný kapitál si proto sáhl pro zdroje pracovní síly jinam: v Detroitu se sice nesoustruží, ale antiviry vznikají v Brně a „apky“ třeba v Dillí. Soustružníci zůstali na suchu, jejich americký sen se rozplynul.

Druhá půlka vaší otázky míří k rozdělení bohatství ve společnosti. Ano, nůžky se rozevírají, ale není pravdou, že šance proniknout „nahoru“, přinejmenším do vyšší střední třídy, se tak dramaticky zmenšila. Kolik z dnešních českých miliardářů mělo v roce 1989 aspoň milion? Můžete namítnout, že česká situace je netypická, že tu byla privatizace, restituce atd. Dobrá, tak jak na tom před 20 lety byli Jobs, Zuckerberg a další dolaroví miliardáři, kteří vyrostli na digitální ekonomice? Cesta nahoru po společenském žebříčku není uzavřená, jen je velká dřina po něm šplhat a je otázkou, zda nejsme jako společnost příliš zhýčkaní, abychom se o to pokoušeli. Pracovat 35 hodin týdně, jak to prosazují třeba francouzské odbory, a přitom něco opravdu dokázat, to nejde moc dohromady.