Rok 2015 byl poněkud dramatický. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Asi bych pro rok 2015 termín „přelomový“ nepoužil. Řekl bych spíše, že rok 2015 byl rokem padání klapek z očí. Letos jsme si například uvědomili, že to, co jsme dosud vídali jen v televizi nebo na YouTube jako ozvěny špatných zpráv z jiných světadílů, se najednou odehrává v místech, která známe, kam jezdíme na dovolené a kde máme známé. Včetně procesů v západoevropských zemích, které nám byly až dosud prezentovány jako centra a ideály prosperity, bezpečnosti a stability. Dozvěděli jsme se například, co jsou to „no-go zones“, naši turisté byli (naštěstí pouze) svědky masakru nejprve v tuniském městě Súsa a 13. listopadu v Paříži.

ČR se výrazně dotkly i události na Ukrajině, o které se alespoň vizuálně přestává hovořit a nebýt občasných slovních excesů prezidenta Porošenka (naposledy o tom, že k porážce Ruska potřebuje poslance s IQ 300), nebylo by zdánlivě o čem psát. Přesto se stále jedná o vysoce rizikový neuralgický bod Evropy. Pravděpodobnost znovurozhoření konfliktu na východě Ukrajiny místo uklidňování situace spíše roste, a to i díky rostoucímu přílivu zahraniční vojenské pomoci kyjevské vládě. Pro stávající ukrajinskou vládnoucí elitu je totiž tato válka životně důležitá, protože na její vrub může připisovat raketově narůstající ekonomické a sociální problémy ukrajinské společnosti. Ruskou hrozbou snadno překryje i nevratný výprodej národního bohatství zahraničním společnostem a faktickou likvidaci ukrajinské státnosti a samostatnosti. V důsledku těchto procesů, ovšem bez jakékoliv publicity (zřejmě proto, že to nepodporuje teze o xenofobii Čechů), začal zejména ve druhé polovině roku rychle narůstat počet Ukrajinců, žádajících v Česku o dlouhodobý pobyt nebo přímo o udělení občanství ČR.