Co říkáte muslimským zemím v jihovýchodní Asii? Je to jistě něco jiného než Přední a Blízký Východ….
Samozřejmě muslimský svět je ohromný a spojuje země s různými kulturními tradicemi. Islám se do nich šířil různými způsoby. Některé byly islamizovány v důsledku válečných tažení, některé prostřednictvím obchodních výprav muslimských obchodníků. To je ten příklad jihovýchodní Asie – Indonésie, Malajsie, kam byl islám zanesen obchodníky a postupně se stal dominantním náboženstvím a navázal tam na místní tradice kultury. Takže každá země má svoje specifika; asi tak podobná jako v křesťanském světě.
Dnes se hodně začíná cestovat do Spojených arabských emirátů, o nichž se říká, jak je tam bezpečno, jaký je tam pořádek. Je to i tím způsobem vládnutí systémem „tvrdé ruky“?
Arabské země a obzvláště monarchie Arabského poloostrova neznají jinou tradici vlády než autokracii. Takže režim „tvrdé ruky“ existuje v celém arabském světě tradičně a na Arabském poloostrově zvláště. To je systém, který je jim vlastní, a proto pokusy implantovat tam demokracii nikdy nedopadly dobře, protože ta společnost demokratické tradice nezná a je velmi obtížné je tam nějakým způsobem zavést, nebo dokonce vnutit zvnějšku. Takže Emiráty jsou společnost velmi složitá, komplikovaná, kde je domorodá část zdejšího obyvatelstva v postavení velmi nadřazeném tomu zbytku a dováží ohromné množství pracovních sil. Ten, kdo tam pracuje, není občanem – ať jsou to Evropané, nebo lidé z jihovýchodní či jižní Asie.
Hovoří se o tom, že je pro Evropu vlastně štěstí, co se stalo v Egyptě, kdy se vlády opět ujala vojenská diktatura, nyní pod vedením generála Sisího. Těch 90 milionů by se pak mohlo vydat na pochod. Byly přece určité plány za bývalé americké administrativy vyvolat konflikt s Íránem; a to by bylo přece další ohrožení a destabilizace regionu…
Samozřejmě. Írán je regionální velmoc a je to země, která má hluboké kulturní tradice. Je to země, která je velmi zajímavá i z hlediska svého politického systému, protože to je myslím jediný existující pokus, jak se vlastními silami vyrovnat nebo smířit islámskou tradici a západní systém parlamentní vlády. To, co tam existuje, je takový zvláštní hybrid, který je nepochopitelně vystavován kritice z řady stran. Každý ale musí uznat, že tam existuje opozice, volby a politický boj tak, jak jej známe ze západního světa. Což tedy nelze říci o řadě zemí, které bývají tradičně pokládány za příkladné spojence Západu na Blízkém východě.
…ostatně o té spokojenosti občanů Íránu svědčí i výsledky prezidentských voleb….
Současný prezident zvítězil velmi přesvědčivě, takže evidentně jeho styl politiky tam nachází podporu ve společnosti.
Přesuňme se do Evropy. Tady jsme si možná „zadělali“ na velký problém – Bosna, Kosovo. Jak tam to vidíte?
Balkán je dědictvím Osmanské říše a zvláštního vývoje, který neměl paralelu v jiných částech Evropy, a velkého promíšení národů, národností, náboženství. Viděli jsme to v tragickém rozpadu Jugoslávie, vidíme to v nefunkčnosti státu Bosna a Hercegovina, který je vlastně uměle držen pohromadě mezinárodním společenstvím, Daytonskými dohodami. Konec konců těžké problémy zažívá Makedonie. Problémy existují v Kosovu, Srbsku, Albánii. Dnes je problém ve vztahu Albánie – Černá Hora ohledně průběhu hranice. Řecko a jeho sousedé, to je opět zvláštní kapitola. Čili Balkán byl tradičně nazýván tím „sudem prachu“. Možná není tak třaskavý jako býval, ale problém, jak se popasovat s tímto historickým dědictvím a co do toho bylo vneseno po rozpadu Jugoslávie a po bosenské válce a kosovské krizi, to je myslím na dlouhá desetiletí dopředu.
Teď je prý „na spadnutí“ také devadesátidenní bezvízový styk Kosova s EU…
Když se podíváte, jak vypadala a probíhala migrační krize, tak velká část migrantů v rozporu s tím, co se říkávalo, nebyla ze zemí, kde by se válčilo – ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu – ale velkou část tvořili kosovští Albánci a Albánci vůbec a lidé z Bosny a Hercegoviny. Němci je velmi těžko vraceli zpět s tím, že se jedná o bezpečné země a nemají nárok na poskytnutí azylu. Dnes si opět hrát se zrušením víz není, myslím, odpovědná politika.
Nedá mi, abych se vás nezeptal, jak byste prognózoval situaci v Turecku vzhledem k Evropské unii. Možná, že Turecko už má dost toho, že s ním EU vyjednávala desítky let a slibovala mu členství.
Já si myslím, že se Turecko přesvědčilo, že vlastními silami bylo schopno ohromného ekonomického rozmachu a vlastně i politické síly. Když se podíváte na výsledky Řecka, které je desítky let členem EU a je v katastrofální hospodářské i politické situaci, tak naproti tomu Turecko je dnes skutečně „těžkou vahou“ v mezinárodních vztazích a ekonomicky je nesmírně úspěšné nejen na Balkáně a v zemích bývalého Sovětského svazu. A je to velký hráč v evropských hospodářských vztazích. Já se Turkům vůbec nedivím, že atraktivita Evropské unie pro ně dramaticky poklesla a že nemají potřebu se dále ponižovat a doprošovat, když je jim jasné, že je v Evropě stejně nikdo nechce.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
