Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do zpracování příběhů deseti synagog na území České republiky, což vyústilo ve vydání vaší nejnovější knížky Deset hvězd?
V knize to vysvětluji. Protože když jsem byl ještě malý kluk, tak moje babička vždycky, když šla na nějakou slavnostní akci – koncert, divadelní představení, setkání s přítelkyněmi – si dala na krk zlatý řetízek, na němž visel zlatý kruh, uprostřed něhož byla zlatá šesticípá hvězda. Protože můj dědeček byl za první republiky daňový poradce a jeho klienty a vynikajícími přáteli byli třeba Karel Ančerl, Jiří Voskovec, Jan Werich. Protože můj druhý dědeček byl za války v koncentračním táboře, a když se odtamtud vrátil, babička ho málem nepoznala.
Místo devadesátikilového svalnatého chlapa se jí vrátil čtyřicetikilový drobeček, kterému na kostech visela kůže. Protože nevím, zda jsem vlastně neměl ještě jednoho dědečka. Pána, se kterým se hodně přátelila ta druhá babička a skoro by se už už rozvedla, kdyby ten pán nemusel ve třicátých letech minulého století utéct před nacisty, protože byl německý Žid. A protože, ať si říká, kdo chce, co chce o mně, o mých názorech a svobodách, cítím se dobře v židovských částech měst, v těch křivolakých, úzkých uličkách a také v samotných synagogách. Je mi tam teskno a zároveň hezky u srdce. Vlastně proto jsem tu knihu napsal, že jsem chtěl udělat něco pro židovskou, pro svou věc.
O co především šlo v projektu Deset hvězd, který vás k napsání stejnojmenné knihy inspiroval?
O to, zrevitalizovat, zachránit před zkázou, zrestaurovat a zrekonstruovat čtrnáct vynikajících budov, především synagog a rabínských domů, na deseti místech naší vlasti, upomínek na židovství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V centru zájmu vůbec nebyly jen opravy starého, ale i mnoho nového. Tedy, v oněch budovách byly instalovány stálé tematické výstavy. Ty jsou doplňovány krátkodobými výstavami, kulturními akcemi, divadlem, koncerty, vzdělávacími programy, přednáškami, projekcemi filmů. Cílem je seznámit návštěvníky s judaismem a se židovskou historií přímo na místech, odkud pocházejí a s nimiž jsou nezvratně spjaty. Pan architekt Soukup, tvůrce revitalizace, dbal precizně historických materiálů, podoby budov, objevených torz, například po svatostáncích, ale rovněž hledal nové cesty k jejich novým životům. Hledal možnosti, jak je oživit, jak a čím zaujmout návštěvníky. Jak je přivést ke správnému pohledu na židovství.
Čím jsou tyto objekty tak cenné?
Jejich hodnota se asi nedá vyčíslit penězi. Nebo ano, ale pak jen částečně. Protože jejich cena nespočívá pouze v architektuře a urbanismu, v předmětech zde uložených, ale dá se měřit i z kulturních a společenských, etických hledisek. Z pohledu dějin židovského národa i národů dalších. I z pohledu holocaustu a dřívějších zákazů pobytů, vyhánění, pogromů a všech těch nízkých záležitostí, jichž se závistníci dopouštěli na národu vyvolených. I z pohledu dnešního, kdy se židovský národ v Evropě znovu ocitá v nebezpečí. Spojitost s historií je neodmyslitelná. Právě díky ní roste hodnota věkovitosti staveb a materiálů, ze kterých vyrostly. Právě že se samy staly součástí svých výstav, těch, jež pojaly do svých niter. Svou výstavností i morálkou v nich obsaženou.
Psali jsme:
Už jste pochválil architekta Jana Soukupa. Co pro něj bylo při práci na projektu nejtěžší?
Pan architekt musel při své práci spojit podmínky rázu památkářského s podmínkami rázu výstavnického. Jeho přístup musel být mimořádně citlivý, musel samostatně přistupovat ke každému objektu, vždy začínat od začátku, aby nepoškodil ani jednu stranu. Východiska a principy revitalizace byly stejné na všech místech, ale potom se rozestřely – obrazně řečeno – do všech stran šesti cípů hvězdy Davidovy. Nevzniklo dílo jediné, ale děl čtrnáct. A přesto, díváme-li se na výsledek projektu globálně, zjistíme, že vzniklo cosi monumentálně jednolitého a ohromujícího krásou své prostoty, jednoduchosti, svým návratem ke kořenům. Vždyť nakonec jde opravdu o jednoduchou geometrii, připodobňující architekturu k hvězdě Davidově. Ta zdánlivá obyčejnost je viditelná všude, třeba v drobnostech, jako je čtecí pultík. Nové prvky nesmějí narušit autenticitu původního zjevu. Musejí se přizpůsobit, přijmout místo, kam vešly.
Podstatná je prosvětlenost, provzdušněnost, barevnost expozic. Musí to souviset s duchem místa, podtrhnout jeho charakteristické prvky a nerušit je. Musela být vytvořena souvztažnost. Promítání filmů či diapozitivů do architektury je například velmi vhodné. Samotný objekt – budova i její okolí – se stává v Soukupově pojetí součástí moderní, současné výstavy. Je jasně potvrzeno, přiznáno, že hodně židovských prostor, které jsou dílem projektu, dávno ztratilo svůj původní účel. Smutek nad tím je jakýmsi hnacím motorem pochopením těch, kteří sem vstupují. Nad tím, co se stalo a co toho bylo důsledkem. Se Soukupem vstupují do synagog a rabínských domů dnešní materiály a předměty – organické sklo, nerezová ocel, celoplošné panely, patrně odlišené od klasických. Vše, co sem nově přichází, je jiné, ale přitom pietně dodržující charakter toho starého, co tu je k vidění. Výtvarné pojetí je, jak již popsáno, jednolité, stejný pohled dává vyniknout odlišnostem v obsahu expozic. Ty pak na sebe vzájemně poukazují a přitahují pozornost jedna ke druhé. Stávají se sympatickými drogami vedoucími u návštěvníků k pocitu nemožnosti toho, aby se neseznámili s kompletním projektem.
Co je pro tvorbu Jana Soukupa charakteristické?
Je na ní vždy rozpoznatelná střídmost, pokora, jednoduché, přístupné formy. Nazval bych to usebráním. Zdůrazněny jsou mimořádně kvalitní materiál a jeho zpracování. Včetně mobiliáře i vybavení zázemí provozu. Architekt citlivě rozdělil každou expozici do čtyř základních částí. Lhostejno, zda jsou v jednom či ve více objektech. Všude je podtrženo obecné téma související s místem, kde se nalézá, s jeho historií, druhé téma je obecně židovské, dále informuje o projektu Deset hvězd a uvádí i prostor pro výstavy krátkodobé. Spojení venkovních poutačů a úvodního multimediálního panelu každou expozici uvozuje. Základní informace jsou k dohledání v návštěvnickém centru, v okolí recepce, za dodržení principu Deseti hvězd.
I další části mají svou geometrickou účelnost. Ovšem ve spojení s výjimečnostmi konkrétního místa. Typy instalací jsou dva. Přístupné a nepřístupné. V prvních si člověk může sednout, vzít knihu, ponořit se do ní a studovat... Ty druhé jsou ohrazeny lanem na stojanech. Vše je doplněno drobnými, charakteristickými exponáty. Výstavy jsou zpestřeny multimédii tří typů. Liší se svou náplní, umístěním a tvarem. O projektu Deset hvězd informuje první audiovizuální panel u vstupu. Další sdělí podrobnosti o náplni výstavy. Přítomný je i badatelský infopoint – možno u něho studovat vsedě i vestoje. Obsahuje témata všech výstav Deseti hvězd a pochopitelně poučí o židovství obecně. V některých prostorách dotváří atmosféru ambientní hudba a další nahrávky. Bez problému je možné ozvučit přednášky, stejně jako je doplnit promítáním.
Kdo všechno se na projektu Deseti hvězd ještě podílel?
Restaurátoři, kameníci, truhláři, zedníci, omítkáři, štukatéři, podlaháři, injektážníci, zahradníci, kopáči, kováři, pasíři, krejčí, dlaždiči, instalatéři, okenáři, elektrikáři, řezbáři, plotaři, malíři, natěrači, konzervátoři, chemici... A pochopitelně mnoho architektů a stavitelů.
Náklady na rekonstrukci dosáhly přibližně 280 milionů korun, kým byla financována?
Z 85 procent z Evropského fondu pro regionální rozvoj, z 15 procent z rozpočtu českého státu. V mnohém napomohly i obce a města, na jejichž území památky jsou. Stejně tak i ti, kdo pomáhají s provozem – s kulturními a se společenskými organizacemi.
V jednotlivých kapitolách knihy se nevěnujete jen revitalizaci konkrétních židovských památek, ale přibližujete i historii židovského osídlení v těchto místech. Co dalšího se ve stejně členěných kapitolách čtenáři dozvědí?
Nechtěl bych prozrazovat. Ale na druhou stranu se pochopitelně čtenáři dozvědí, jak obrovské osobnosti židovské kdy ve které lokalitě žily a co dokázaly. Rovněž tak vyprávím o jednotlivých obcích, o tom, jak vznikly, jak žily a jak ... zemřely. Jak židovské obce a památky pečlivě likvidovali nejprve nacisté a posléze komunisté. Aby nic nezbylo po těch báječných a úžasných lidech, bez nichž by se český národ nikdy nedokázal dostat především na hospodářskou úroveň, na níž byl třeba za první republiky. Jistěže píšu hlavně o architektuře staveb a změnách, které prodělaly budovy v průběhu staletí až po dnešní dny.
Do každé kapitoly jste včlenil i židovské vtipy. Neváhal jste nad tím, zda do takového typu knihy vůbec patří, zda ji tak trochu nezneváží?
Neváhal jsem ani na vteřinu. Mnoho událostí v dějinách Židů je tragických, děsivých, krutých, nemilosrdných. A jediný způsob, jak to přežít a nezbláznit se, je humor. A ten židovský je obzvlášť veselý, i když někdy dost ironický. Taky proč se nezasmát, když vás vedou na smrt? Ono už vlastně nic jiného jednomu nezbývá. Velice mě v tomto mém názoru podpořil pan rabín Mayer, který ke knize laskavě napsal úvod, knihu pročetl a opravil mé drobné neznalosti. Dokonce mi sám některé vtipy poradil do knihy umístit.
Které z míst, jež jste při přípravě knihy navštívil, vám nejvíce učarovalo a čím?
Já mám nejraději tři z těchto synagog. Především krnovskou synagogu. Je z těch opravených největší a nejvýstavnější. Novoromantická s byzantizujícími prvky. Se dvěma věžemi. V maurském stylu. Nacisté z ní udělali tržnici, komunisté archiv. Byla poničená, aron ha-kodeš chyběl. Nyní je zde nový, zářící v celé své kráse.
Brandýskou synagogu, jejíž prvopočátky lze hledat až v roce 1559. I zde je nový aron-ha kodeš. Nacisté a komunisté se asi nejvíce ze všech synagog v Čechách podepsali na této. Zničili galerie, svatostánek, strop... Udělali z ní skladiště, vpreparovali do ní výtah. Dnes je opět zaklenuta klášterní klenbou a má i nové galerie.
Ale úplně nejraději mám novorománskou Starou synagogu v Plzni. Zdá se být velmi skromná a nenápadná. Je vklíněna mezi domy a nikdo, kdo o ní neví, ji nedaleko té Velké synagogy nenajde. Je jako šedá myška. A přece je na ní cosi naprosto originálního a zvláštního. Přesněji řečeno jiného. Totiž na místě dřívější Výpomocné synagogy vedle hlavní budovy je taková zahrádka. V dřevěných ohrádkách tu leží oblázky. A na každém oblázku je jedno jméno. Jméno člověka, který byl zavražděn totalitním režimem. Je mi zde vždycky tak nějak zároveň lehko i těžko u srdce.
Při tvorbě knihy jste prokázal velkou vytrvalost, protože v jejím úvodu přiznáváte, že jste léta marně hledal nakladatele a téměř už jste rezignoval. Co bylo rozhodující pro to, abyste své úsilí dovedl ke zdárnému konci?
Myslím, že člověk by se nikdy neměl vzdávat, pokud jde o dobrou věc. Také pokud jde o to, k čemu se rozhodl a je to v jeho silách. Prostě jsem odmítl přijmout fakt, že míra antisemitismu je v naší zemi tak obrovská, že by kniha s touto tematikou nemohla či nesměla vyjít. Jakkoliv po mnoha zkušenostech musím říci, že ten antisemitismus je u nás skutečně velký. Stejně jako o tuto knihu usiluji již dlouhé roky o to, natočit o revitalizovaných synagogách a rabínských domech seriál. Tam se mé úsilí zatím nesetkalo s úspěchem. Ani u soukromých producentů, ani u České televize.
Proč v nakladatelství Olympia vychází kniha Deset hvězd kromě českého i v německém jazyce?
Domnívám se, že právě tato kniha měla vyjít i v němčině. Protože Němci, ti z nich, kteří byli nacisté, se postarali o holocaust, a tedy o vraždění Židů a ničení jejich památek. Dnešní svět se opět radikalizuje a já vidím obrovské nebezpečí, které znovu hrozí Židům, ale i křesťanům. Jsou ve světě zlé síly, jež usilují o konec moderní civilizace. I proto je třeba připomínat světu a hlavně Němcům, co se za nacismu stalo a co všechno bylo zadupáno do země. Musím konstatovat, že na knihu finančně přispěl Česko-německý fond budoucnosti, a podpořil tak německé vydání. Za to mu děkuji a jsem rád, že právě takovýto fond umožnil otevírat oči německých čtenářů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
