Sociální síť Twitter zablokovala odkazy na desítky webů, které byly označeny za prokremelské či dezinformační. Zablokoval i ParlamentníListy.cz. Už jsou odblokované, ale kam taková cenzura míří? Jak velké nebezpečí hrozí?
Míří k cenzuře plošné. Sociální sítě se postupně staly součástí každodenní komunikace mezi lidmi. Tyto cenzorské zásahy se tak dotýkají daleko větší části populace, než bývalo pro cenzuru typické v dobách minulých. Naštěstí existuje i množství způsobů, jak ji obcházet. Jak na straně serverů, tak mezi sdílejícími čtenáři. Duplikací obsahu webu u třetích stran, posíláním screenshotů, nasazením šifrování nebo alternativních záměn znaků, používáním zkrácených nebo jinak chráněných URL… Ale především: nepoužíváním korporátních služeb, které cenzuru zavedly. Cenzurujete? Tak se přesouváme jinam. Alternativ je dost už nyní. Jen se čeká, která převáží. Gab? Minds? Vidme? Blankchat? Nebo snad Vkontakte?
Byli byste ochotni bránit Českou republiku se zbraní v ruce?Anketa
Poslední službu uvádím záměrně. Je to smutný paradox doby. Sociální síť „totalitního státu“, autoritářského, putinovského Ruska, kterého se máme obávat. A přitom je vlastně svobodnější než například Facebook nebo Twitter v Německu. Tedy v nejrozvinutější evropské zemi. Zvláštní...
Vracíme se do doby, kdy si musíme dávat pozor „na pusu“? Budeme se bát znovu projevit svůj názor?
Nevracíme. Už v ní nějaký čas jsme. Je s podivem, jak je vůbec možné ve státě, který má nepřípustnost cenzury zakotvenou přímo v Ústavě, tyto praktiky zavádět a tolerovat. Obzvláště nepochopitelné je pak to radostné nadšení některých lidí, kteří návrat cenzury vítají. Dost často jde, tedy kromě skupinky známých multikulturně uvědomělých novinářů, o studenty různých humanitních fakult. Ti by se přitom za svobodu slova, základní kámen naší moderní civilizace, měli bít mezi prvními! Ale činí pravý opak, udávají nevhodné knihy, nahlašují nepřijatelné přednášky, blokují profily na Facebooku, přesvědčeni o své pravdě a potřebě zatočit s xenofoby a nácky. Které vidí všude, jakýkoli jiný názor než multikulturní získává okamžitě tyto nálepky a je konec diskuze. S nácky se přeci nediskutuje, no ne asi!
Vzniká tak otázka, zda si výuku na těchto fakultách či konkrétních katedrách v tichosti nepřivlastnila určitá názorová skupinka pro vlastní politické cíle. Studenti mají být seznámeni s fakty, principy, a naučit se samostatně přemýšlet. Místo toho tyto fakulty produkují novodobé politruky s totožným světonázorem, v praxi neuplatnitelné, ale připravené kdykoliv potírat odlišné názory jiných ve jménu Dobra. Vysoké školství, zejména to humanitní, bude asi potřeba po třiceti letech zase znovu odpolitizovat. Týká se to i mnohých veřejných institucí. Jsem docela rád, že působím na technické vysoké škole, kde se tyto jevy zatím moc nevyskytují.
Nedávno také hýbala internetem kauza prodeje dat z Facebooku. Berou lidé varování o nebezpečí sdělování osobních informací dost vážně? Lepšíme se? Nebo jsme stále ještě internetově negramotní?
Internetová anonymita stejně jako internetová bezpečnost jsou obtížně dosažitelné ideály. Je lepší smířit se včas s riziky, která online prostředí obnáší, a udělat maximum, aby se nám vyhnula. Vždyť jen zjištění osobních údajů o internetové protistraně je dnes, stále, otázka jen několika málo minut. Digitální stopa a trocha sociálního inženýrství pak obvykle vede k cíli velmi rychle. Na druhou stranu, existuje několik dost nechvalně známých virtuálních profilů, o jejichž pravé identitě se vedou dohady řádově léta. A nedaří se ji prokazatelně určit. Například proislámský troll El-Mish, grafomanský konspirátor Alan Švejk nebo hate-free posměváček, vystupující jménem facebookové stránky „Stop náboženské i rasové nenávisti“. Kvůli veřejnému schvalování vraždy českých vojáků v Afghánistánu se například o identitu El-Mishe zajímala i vojenská rozvědka, ale pokud vím, tak tento profil dosud identifikován nebyl. Přitom jednoduchým dotazem do Googlu zjistíme, že s touto osobou měla interview Ingrid Romancová, známá aktivistka a někdejší kandidátka do předsednictva Pirátů. Rozvědce to asi uniklo.
Takže internetová anonymita je za určitých podmínek, daných spíš neschopností protistrany, realizovatelná. Takoví lidé se ale stejně musí chovat dlouhodobě poněkud paranoidně, často doslova. Webové domény mají například zaregistrované na smyšlená jména, třeba na adresách městských úřadů, odkazy z internetových diskuzí otevírají zásadně přes několikeré anonymizéry nebo z dočasných IP adres dalšího připojení. Prozrazení své reálné identity, toho se bojí jako čert kříže. Většinou vědí proč. Jsou sice novodobými fantómy digitálního věku, ale díky své neexistující identitě nemá jejich názor ani jejich aktivita velkou váhu. Je to vlastně docela prosté – pokud chci, aby mne někdo vůbec bral vážně, nemohu přeci svou identitu zakrývat. Za svým názorem si musím stát, jako reálná osoba, teprve pak má nějakou relevanci. Takže na internetovou anonymitu, pokud chcete něco prosadit či změnit, zapomeňte radši rovnou.
Tohoto principu jsou si ale dobře vědomi i cenzoři z médií a sociálních sítí. Profily reálných osobností, kterým dal mainstream nálepku kontroverze nebo populismu, jsou pro bagatelní prohřešky nahlašovány a promptně, často i opakovaně rušeny. Bez možnosti obrany. Kdežto třeba iDnesový profil virtuálního mravokárce Karla Trčálka, založený na trvalém vykrádání a parodování článků jiných bloggerů, to díky své názorové konformitě dopracoval až mezi doporučované VIP články. Navzdory minimální čtenosti a popularitě. Přitom kodex bloggera porušuje v podstatě každým svým článkem, kterých je navíc schopen vyplodit i několik za den. Roli zřejmě hraje to, kdo má u cenzora – moderátor či administrátor jsou jen eufemismy – oko.
A toto je přímý důsledek cenzury: nastoluje nerovnost mezi občany. Nerovnost postavení, nerovnost názoru. Situace, kdy dostává loajální provokatér neomezený prostor, zatímco reálně existující občan je rovnou umlčen a bez varování zablokován. Žijeme v informační epoše, a taková bude i její totalita – rovněž informační.
Psali jsme:
Jak moc Češi podle vás podléhají propagandě, ať už z jakékoliv strany?
Můžeme být jen vděční, že žijeme v Česku. V zemi, kde je nedůvěra k oficiální propagandě bezmála několikasetletou tradicí. Švejkování, čtení mezi řádky, všudypřítomný znevažující humor… Ono čtení diskuzí, zejména pod nějakým propagandistickým článkem, bývá docela zábavné. A člověk aspoň odchází s pocitem, že není sám, kdo v tom mediálním veledíle vidí nesmysly už na úrovni prosté logiky tříletého dítěte. A může se spolu s ostatními té propagandistické slátanině zasmát. Ale smutné je, že takové články média vůbec produkují. Proč? Chtějí? Musí? Nebo snad platí redaktory tak mizerně, že si mohou dovolit zaměstnat jen nějakého čerstvě vyškoleného eléva z humanitní fakulty? Který tomu, co píše, možná skutečně věří?
Prvním velkým mediálním portálem, kde plošně zakázali diskuze, byl web CNN. Ale dnes jeho hvězda upadá, že jde o neobjektivní médium, je už jasné lidem i mimo USA. Což je dobré znamení. Lhát a manipulovat se nedá dlouhodobě. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Někde jsem to tak kdysi zaslechl.
Jak vnímáte demonstrace po celé zemi, ať už proti Andreji Babišovi, nebo proti prezidentovi Miloši Zemanovi?
Jsou přeci z principu nesmyslné. Pořádající spolek humanitně sluníčkových absolventů „Milion chvilek pro demokracii“ evidentně neuznává výsledek demokratických voleb. A vždy mi svým názvem mimoděk připomene povídku Jana Nerudy o babě Milionové. Motto akce je pak většinou podobně lingvisticky přemrštěné. Co si mám, proboha, představit pod „Jednou provždy!“? I když ona i ta minulá akce, „Proč? Proto!“, na tom nebyla myšlenkově o moc lépe...
Tihle zpovykaní mladí lepší lidé, domnělá elita, prostě ve volbách neuspěli. Ale přesto by rádi diktovali zbytku společnosti své politické požadavky. Protože ostatními voliči okázale pohrdají. Jen jejich názory jsou ty správné a ta hloupá xenofobní vidlácká část národa jim to pořád kazí a vůbec nic z dějinné nutnosti nechápe. Což ale navazuje na to, co jsem zmiňoval hned v úvodu článku – tichá indoktrinace humanitních fakult různými názorovými bublinami je trvalou primární příčinou těchto jevů. Zbytek společnosti na to sice platí a přispívá, ale zároveň naštěstí příliš nedbá. Stačí se podívat, jakými politiky a řečníky byla zmíněná akce zaštítěna, a nelze se tomu vlastně ani moc divit. Je to jen další variace na protesty pražské kavárny, které trvají kontinuálně od první přímé volby prezidenta, jen s trošku inovovaným personálním obsazením. Doporučuji seznámit se s tvářemi spolku Milion chvilek pro demokracii, třeba na jejich webových stránkách, mnohé se tím vyjasní.
Co si myslíte o znovujmenování Andreje Babiše premiérem ze strany prezidenta? A jak vnímáte kolotoč kolem sestavování vlády?
Nejsem zrovna Babišův příznivce a dovedl bych si představit na postu premiéra někoho jiného. Ale Babiš vyhrál volby, a tudíž je logické, že se bude muset budoucí vláda opírat zejména o jeho hnutí, a pokud Miloš Zeman považuje za vhodné dát Babišovi druhou šanci, jistě ví, proč to dělá. Zeman se v politice mýlil především v lidech a spolupracovnících a často oni v něm, ale co se týče samotné politické strategie, tak zde nemá konkurenci. Možná je to jen vyčkávací oklika k předčasným volbám, které pak nakonec neochotně vypíše. Se zdrcujícím účinkem vůči STAN a TOP 09, tedy stranám, které pak konečně skončí, po zásluze, v propadlišti dějin. A dost možná s sebou vezmou i dienstbiero-sobotkovskou podobu ČSSD. Ale to jsou všechno poněkud předčasné spekulace. Ony ty předčasné volby v tuto chvíli nejsou výhodné asi pro nikoho.
Sebastian Kurz v Rakousku vyhlásil válku radikálnímu islámu. Uzavře sedm mešit a zároveň vyhostí ty, jež byli financováni ze zahraničí. Co říkáte na dění v Rakousku?
Je to kapka v moři, v Rakousku je v tuto chvíli už více než čtyři stovky mešit. Ale to jsou jen ty oficiální, tedy nahlášené rakouským úřadům. Neoficiálních mešit a modliteben může být ještě více. Tato malá země, srovnatelná počtem obyvatel i rozlohou s Českou republikou, má už dnes podíl muslimského obyvatelstva téměř deset procent. To je podle CSPI, tedy Centra pro studium politického islámu, zlomovým bodem, za kterým už je postupná přeměna společnosti v islámskou neodvratná. Takže první kapka nikoliv za pět minut dvanáct, ale někdy ve tři ráno. A to probuzení přijde záhy a bude neradostné. Jediným zdánlivě pozitivním faktorem je, že určitou část rakouských muslimů tvoří imigranti z Balkánu, tedy muslimové umírnění. Tedy ti, kteří aktivně násilí na nemuslimech páchat nechtějí a nebudou, ale budou podporovat jako každý muslim šíření islámu. Až do bodu, kdy pak převáží a s ním i jeho radikální tendence.
Jsou tak vlastně trojským koněm, který je sám o sobě zdánlivě neškodný, ale v důsledku je pro obsazení neislámského území klíčový. Protože prodlužuje latentní fázi islamizace, kdy se navenek nic tak hrozného neděje, ale demografický poměr sil se mezitím obrací v neprospěch původního obyvatelstva.
Poslední takto islamizovanou zemí byl v šedesátých letech Libanon. Vyspělá křesťanská perla Orientu se po přijetí velkého počtu muslimských uprchlíků z Palestiny postupně propadla do krvavé občanské války trvající skoro dvacet let. Po jejím skončení už je zemí majoritně muslimskou. Ale Rakousko zatím není na čele pelotonu. Sledujme Francii, Švédsko, Británii a Německo. Největší podíl muslimů má, pro mnohé překvapivě, tedy kromě Kosova a Bosny, Rusko. Tam ale nejsou paralyzováni multikulturalismem a politickou korektností, takže zatím situaci, až na občasný teroristický masakr, nějak zvládají. Totality a diktatury jsou jedinými systémy, které dokáží politický islám udržet dlouhodobě pod kontrolou, demokracie jsou zde bohužel bezzubé a islamizaci zastavit nedokáží. Nejprve z důvodů lidskoprávních a později demografických.
Psali jsme:
Bude se situace vyostřovat i v dalších zemích?
Bude, vývoj je dnes v západní Evropě už tak daleko, že není cesty zpět. Určitě ne aplikací současného laxního přístupu, který si problémy neumí ani přiznat, natož řešit, a místo toho začal tvrdě omezovat svobodné vyjádření, zejména kritiků této sebevražedné politiky. Ve Francii se dnes otevřeně hovoří o zavádění enkláv ztraceného území, kde už nebudou vyžadovány francouzské zákony ani formálně, natož reálně. Británie povolila šariatské soudy už někdy v polovině devadesátých let. A dnes už zavírá lidi i za pouhé informování, například o průběhu soudu s pákistánským gangem znásilňujícím britské školačky. Jde o čerstvý případ Tommyho Robinsona. Německo chce pro změnu legalizovat dětské nevěsty muslimských mužů, a Švédsko se začíná místo uklizené, čisté Skandinávie podobat spíš nějaké rozvojové severoafrické zemi.
Byl to zcela logický vývoj, před kterým mnoho lidí roky varovalo, ale byla jim zacpávána pusa ukřičenými sluníčky. Vzdušné zámky kulturních marxistů, co se po dlouhém pochodu institucemi a neziskovkami postupně ujali vlády nad většinou zemí západní Evropy, jim byly přednější než obavy občanů. Prvních novodobých muslimských států vzniklých na někdejším západoevropském území se ještě pravděpodobně dožiji. Demografie Marseille, Antverp, Lutonu, Birminghamu nebo Malmö mluví jasnými čísly. Nemohlo a nemůže to ani dopadnout jinak. Smutné je, že si pak na dnešních apologetech multikultury nevezme nikdo vůbec nic. Všichni ti Halíkové, Fendrychové, Fridrichová a další budou jen epizodními postavami dokreslujícími hloupost a slepotu doby. Paralela s třicátými a padesátými léty se zde přímo nabízí.
Matteo Salvini chce spolu s Viktorem Orbánem spolupracovat na změnách v Evropské unii. Čekají nás tedy velké změny? Nebo jen velké plány?
Bude to nesmírně obtížné, protože se politická reprezentace Evropské unie a většiny západoevropských států rozhodla, že bude problémy řešit jejich popřením. A paradoxní podporou toho, co je jejich letitou příčinou. I kdyby je to mělo stát ztrátu svobody slova, demokratických práv občanů, náboženského založení země nebo jen prosté důvěry voličů.
Je to ponáspotopistická křeč progresivistů, kteří chápou současnou situaci jako jakýsi bod zlomu a revoluční vabank – teď, nebo nikdy. A neváhají pro podporu svých panevropských vizí připustit i určité povolené ztráty na původním obyvatelstvu, jeho kultuře, životní úrovni nebo bezpečí. To je na tom to nejděsivější, ta fatalistická, umíněná odtrženost od reality. Abstraktní zhoubná idea už je zase víc než občan, ať to stojí, co to stojí. Nefunguje to ani náznakem, ale my to naschvál dotáhneme do konce, se zarputilostí uraženého dítěte.
Angela Merkelová prý upustila od povinných uprchlických kvót. Právě včas, nebo pozdě?
Pokud vím, kvóty byly jen přemodelovány v duchu nově chystané modifikace dublinské úmluvy. A mají pracovat ne na direktivní, ale ekonomické bázi. Za odmítnutí participace sankce, za přijetí ilegálního migranta – uprchlíků je v migrační vlně naprostá menšina – dotace. Pokud k tomu připočteme snahu o vyrovnání výše podpory žadatelům o azyl napříč evropskými zeměmi, je to velmi nebezpečná kombinace.
V některých pražských lokalitách, například v ulici Plzeňská, žije již dnes poměrně početná africká komunita obývající, často hromadně, levné byty po vystěhovaných romských rodinách. Tam pak může velmi snadno vyrůst celé africké ghetto, protože původní obyvatelé ve snaze vystěhovat se někam jinam ještě více stlačí ceny bytů dolů. A nikdo jiný než další příchozí migranti o ně zájem mít nebude. Stejný mechanismus už stvořil ghetta ve všech větších západoevropských městech, a kdo si myslí, že Praha bude zrovna tou výjimkou, je velmi naivní. Skutečně nechápu, proč by se zrovna u nás mělo povést to, co všude jinde selhalo.
V této lokalitě bydlím, a zatímco před pěti lety jsem potkal Afričana tak jednou za rok, a to ještě nějakého diplomata vracejícího se z jednání, tak dnes je jich v každé noční tramvaji hned několik. A vypadá to, že o diplomaty nejde. Spíš se živí známou činností v oblasti Václaváku a pražských burz...
Ale určitě se najde ještě dnes plno uvědomělých sluníčkářů, co to budou popírat a radši mne prohlásí za slepého, hluchého a nesvéprávného, než by si připustili, že migrace v České republice roste a povede nutně k témuž průšvihu jako všude jinde. Ke vzniku ghett, kterým se Češi ve vlastním zájmu radši vyhnou. Ke vzniku kousku Afriky na našem území, s její bídou, zaostalostí, špínou i kriminalitou. Děkuji, nechci! Africe lze pomoci pouze zastavením populačního boomu na jejím vlastním území, nikoliv přestěhováváním rostoucích populačních přebytků do třikrát menší Evropy, kde pak budou tito lidé živeni na úkor daňového poplatníka za zbožné recitace vylhaných pohádek o úprku z válečných oblastí.
Vypadá to však, že Salvini bude chtít na kvótách trvat. Kam by se v tomto kontextu měla zařadit Česká republika?
Salvini chce problém řešit, proto otevírá všechny způsoby, které k řešení mohou vést. To mu jako politikovi, který právě na základě programu deportací uspěl ve volbách, nemohu mít za zlé. Chce Itálii ulevit od naprosto neúnosné situace, kterou tam vytvořily lodě neziskovek suplující dva roky zaniklou balkánskou migrační trasu. Ale je povinností pro změnu našich politiků usilovat zase o to, aby žádná země neřešila své vlastní problémy s nechtěnými uprchlíky na náš úkor. A aby pro Itálii nakonec zbylo jako jediné přijatelné řešení deportování migranta do země, odkud tam přišel. Ono nic jiného ani dlouhodobě smysl nedává, jinak skončíme u cimrmanovského paradoxu hromadících se horníků v dole. Pardon, uprchlíků. Tedy ilegálních migrantů. V Evropě.
Dobu, kde měla masová migrace ještě naději na hezké řešení, které by se dobře vyjímalo v učebnicích dějepisu, Evropa zaspala. Teď už jsou cesty jen dvě – buď zanikne motivace k migraci, nebo bude muset být migrace zastavena silou a represí. A protože motivace je hlavně rozdíl životní úrovně, třeba u žadatele o azyl v Berlíně a pouličního výrostka z Lagosu, můžeme buď čekat, až Lagos dožene Berlín, nebo až změní migrace Berlín v Lagos. Anebo – upravit například nesmyslný německý zákon z roku 2012, posvěcený ústavním soudem v Karlsruhe, přiznávající už samotným žadatelům o azyl takovou výši peněžní podpory, která pak činí migraci pro tyto vrstvy africké mládeže tolik lákavou. A obejdeme se i bez represí. Ty bude třeba nasadit jen proti migrantům, kteří se například vyhýbají deportacím. V Německu například více než polovina deportací, z toho směšného mikroskopického počtu, kdy jsou soudem nařízeny, končí konstatováním, že dotyčná osoba zmizela. Nebo deportaci zhatí hysterický amok deportovaného, bedlivě dokumentovaný lidskoprávní neziskovkou. Slušný Kocourkov to dnešní Německo.
Ale ani Česká republika si s Afričany neví rady, řádově roky. Václavské náměstí a okolí, srdce metropole naší země, ve večerních hodinách připomíná spíš Nigérii než Prahu. Každý to ví, a nikdo s tím nic nedělá. Policie je bezradná.
Transgenderová aktivistka Marie Feryna čelí podezření ze znásilnění dvou žen v Autonomním sociálním centru Klinika. Sama bojovala za zrovnoprávnění sexuálních menšin. Jak přistupovat k takovým věcem, zatím celkem neobvyklým?
Znásilnění je věc, která se řeší trestním oznámením, vyšetřováním, odsouzením násilníka a podstoupením výkonu trestu. Nevím, v jaké galaxii se aktivistky z Kliniky posledních několik let pohybovaly, že opakované znásilnění řeší facebookovým příspěvkem. A ještě se diví, že někdo pak na jeho základě trestní oznámení skutečně podává jako Alexander Bellu? Vždyť je to snad občanská povinnost.
Nebo snad Klinika supluje už i policii, soudy a vězení? Když to porovnám s hystericky přepjatým #MeToo běsněním, kdy byly tytéž osoby ochotné ničit životy i kariéry na základě ničím nedoložených, desítky let vyčpělých zkazek stárnoucích hvězdiček, nestačím nad tím dvojím metrem žasnout. Feryna se teď nepřekvapivě nechal hospitalizovat, protože se bude snažit uhrát celý případ na nepříčetnost a duševní nemoc. Tedy jde jen o zbabělce, který se vetřel coby nemuž do ženské komunity. Tam si pak na své mužství náhle vzpomněl, choval se jak obecní kozel, a když to na něj prasklo, tak za sebe najednou neodpovídá? No, aspoň víme, co jsou tito aktivisté zač. Ostatně, nemá Klinika už skoro rok na krku soudní příkaz k vyklizení nezákonně obsazeného objektu? Pro ně snad zákony České republiky neplatí? Nebo jak tomu mám rozumět?
Ukázalo se, že další oběť znásilnění a vraždy v Německu podlehla migrantovi, který stihl uletět zpět do Iráku. Už dříve však byl policii známý pro různé násilí včetně podezření ze znásilnění. V Německu pobýval už od roku 2015, nezískal azyl, a byl tedy v zemi nelegálně. Je to další kousek mozaiky? Jak vnímat rostoucí kriminalitu v Evropě a co s tím?
Není to kousek mozaiky. Mozaika mívá omezené rozměry a obvykle dané místo krášlí. Toto je spíš cihla. Cihla ze zdi, která byla do Německa importována ze třetího světa; a ten třetí svět se svou bídou, nevzdělaností, násilím a kriminalitou začíná v Německu v jejím stínu zapouštět kořeny. Podobných případů se odehrají ještě přinejmenším desítky, než se německá merkelizovaná politická scéna pohne natolik, aby tento problém začal někdo aspoň náznakem chtít řešit. Dějinná neprozíravost a stádní poslušnost je bohužel Němcům vlastní a omyl svých vůdců si vždy připustí, až když je katastrofa nevratně dokonána. Rozbořený Berlín šel ovšem obnovit za jednu generaci. V tomto případě za jednu generaci už ale Německo nebude Německem. Podívejte se do školek na předměstích velkých německých měst – to je přesný vzorek populace daného místa za nějakých 30 let.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
