Pane Krampole, jak vy se díváte jako věřící člověk na problematiku církevních restitucí?

Podívejte, já jsem věřící, to jistě a neberu nikomu právo na to, aby dostal, co mu někdo vzal, ukradl. Ale nemyslím si, že to, co se tu odehrává je správné. Vždyť stát je v situaci, kdy lidi jsou nemocní nebo umírají, protože si nemůžou dovolit drahé léky, vystěhovávají je z bytů, končí pod mostem. To nemluvím o nějakých sociálně nepřizpůsobivých nebo o nějakých nemakačenkách. Ale co lidí dělalo celá léta, pracovali čtyřicet, padesát let, a co dneska mají? Pět šest, osm tisíc důchodu. Z toho mají vyžít? Můj kamarád žije ve Švýcarsku, a celý život dělal nějakou průměrnou práci, dneska bere 82 tisíc korun, tomu říkám důstojný život.

Dobře, ale vraťme se k těm restitucím. Jak to vnímáte celé?

Je to složité, ale víte, co mě na tom děsí? Že se to vleklo přes dvacet let od revoluce a najednou mávnutím kouzelného proutku to prošlo. Podepsali to za zavřenýma dveřma a konec. Tohle by se jinde stát nemohlo.

Jak si myslíte, že by církve s tím majetkem měly naložit?