Uplynuly čtyři roky od začátku ruské invaze. Praha byla jedním z hlavních center pomoci a vy jste už loni říkal, že první vlna solidarity byla obdivuhodná, ale systém narazil na limity – školy, lékaři, bydlení. Když si dnes uděláme „update“: je Praha kapacitně silnější, nebo jen víc přetížená?

Dnes je Praha sice zkušenější, ale tlak na infrastrukturu rozhodně nezmizel, spíš se stal trvalou součástí reality. Současné vedení města na Prahu zcela rezignovalo a netýká se to jen přístupu k migrační krizi. Třeba i při poslední návštěvě Prahy pana prezidenta byla část diskuse se starosty právě o hlubokých problémech s integrací ukrajinských dětí na našich základních školách. Teď je čas přejít od improvizace k dlouhodobému plánu. Pokud má být integrace úspěšná, musí být řízená, předvídatelná a férová jak vůči příchozím, tak hlavně vůči Pražanům.

Čím dál víc Ukrajinců zároveň říká, že se po válce nechce vracet a chce zůstat v Česku. Pokud by to tak skutečně bylo, je Praha připravena přejít z krizového režimu na dlouhodobý plán? A je podle vás současné vedení města schopno takovou strategii vůbec připravit a prosadit?

Musíme přestat uvažovat v režimu „krizové pomoci“ a přejít k jasné integrační strategii. To znamená plánovat kapacity škol, podporu jazykového vzdělávání, dostupné bydlení i zapojení na pracovní trh. A hlavně to znamená otevřeně mluvit o tom, co je Praha schopná unést a kde už potřebuje silnější roli státu. Na druhou stranu jsem jako ekonom přesvědčen o tom, že migrační pracovní sílu z kulturně spřízněných zemí potřebujeme. Proto je důležité o tomto tématu mluvit a hlavně ho řídit na všech úrovních od státu, přes magistrát až do městských částí.