Joe Biden prezidentem USA? Zkušený Milan Syruček předkládá, co vše se ještě může stát, než Kongres prohlásí vítěze

07.11.2020 18:38

ROZHOVOR Na oficiální výsledky amerických voleb si ještě počkáme, protože ústavní soud ještě dá pokyn k přepočítávání, které bude v řadě případů jednoznačně napadeno. A tedy, kdo bude mít po levé ruce osmnáctikilogramový jaderný kufřík, ještě nebude nějakou dobu známo, i když oba rivalové jistě nevynechají každou minutku, aby napadli svého politického soka. A jaký bude nový pohled Ameriky na Rusko? Neočekávejme zázraky, upozorňuje v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz novinářský nestor, autor řady knih literatury faktu Milan Syruček.

Joe Biden prezidentem USA? Zkušený Milan Syruček předkládá, co vše se ještě může stát, než Kongres prohlásí vítěze
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Syruček
reklama

Jak vidíte nejbližší perpektivu vztahů USA a Ruské federace? Budou rozhovory o odzbrojení?

Třebaže ve chvíli, kdy spolu hovoříme, nejsou americké prezidentské volby ještě plně rozhodnuty, dá se předpokládat, že jejich vítězem se stane Joe Biden. Ale na jejich konečné výsledky si budeme muset ještě chvíli počkat a je otázkou, kdy americký Kongres bude moci jednoznačně prohlásit vítěze, jak to předpokládají americké zvyklosti. Problém spočívá především v tom, že současný prezident Donald Trump hodlá napadnout jejich výsledky všude tam, kde neuspěl. Bude žádat přepočítání hlasů, a než se tak stane, uběhne v největší americké řece Mississippi hodně vody, vždyť ústavní soud musí dát nejdříve souhlas s jejich přepočítáním. Tak budou všichni mít co dělat, aby to stihli do hlasování volitelů a poté do 20. ledna, kdy má dojít k inauguraci prezidenta a tedy k slavnostnímu předání klíčů od Bílého domu.

Ve skutečnosti se nepředávají klíče, ale osmnáctikilogramový jaderný kufřík a příslušný kód k jeho otevření. Prezident se ovšem s kufříkem netahá, je pět důstojníků námořní pěchoty, kteří se střídají v jeho nošení a ten, který ho právě drží, má ho připoutaný k ruce, většinou levé, protože Američané jsou převážně leváci. A od prezidenta se nesmí vzdálit ani v době, kdy ten spí. Je to stejný kufřík, jaký se nachází v blízkosti i ruského prezidenta, třebaže ten je o šest kilogramů těžší. Byl totiž pořízen za éry Leonida Brežněva, a protože ten byl už chatrnějšího zdraví a paměti, je poněkud složitější. To je však v dané chvíli v podstatě vše, co lze říci o nově zvoleném americkém prezidentovi a jeho vztahu k Rusku. Toto téma totiž vůbec nebylo středem pozornosti během volební kampaně, a proto je obtížné odhadnout, kdy se oba muži setkají, a ještě obtížnější, kdy se znovu nastolí problém jaderného odzbrojení.

Anketa

Jste pro umožnění korespondenčního hlasování při volbách v České republice?

4%
96%
hlasovalo: 18582 lidí
Avšak není bez zajímavosti, že právě v těchto dnech byly odtajněny dokumenty uložené v Clintonově knihovně, o dosud neznámých rozhovorech, které se uskutečnily mezi ním a ruskými prezidenty Jelcinem a Putinem. Clinton se totiž poprvé setkal s Putinem v září 1999 v novozélandském Aucklandu, kde se uskutečnila konference o hospodářské spolupráci asijských států. Krátce předtím Jelcin zatelefonoval Clintonovi, aby mu oznámil, že chce Putina učinit ruským premiérem, aby ho lidé lépe poznali a poté ho mohli zvolit prezidentem – volby se měly uskutečnit až v červenci 2000. Jelcin už předtím během čtrnácti měsíců vystřídal v čele vlády čtyři premiéry a Putin také neměl prosedět v tomto úřadě delší dobu, než do Nového roku. Jelcin to podle dokumentů řekl Clintonovi zcela jednoznačně: „Putinovi jsem dal tři měsíce, aby se připravil na prezidentský úřad a lidé se s ním seznámili, a jsem si jist, že bude zvolen.“

Jelcinovy předpoklady, které sdělil americkému prezidentovi dříve než vlastnímu lidu, se naplnily: Putin jako premiér úspěšně zasáhl proti čečenské invazi do Dagestánu. Jeho popularita se zvýšila z 35 procent v srpnu na 65 procent v říjnu, kdy proběhla tato čečenská válka. Je zajímavé, že oba – Clinton a Putin – se setkali ještě jednou, v listopadu v norském Oslo. Clinton měl k Jelcinovi jediný požadavek ohledně nového ruského prezidenta: aby byl zvolen, nikoliv jmenován. Ale i od toho ustoupil, když se Jelcin z řady důvodů rozhodl na Silvestra abdikovat a ihned jmenovat svého nástupce. Řádné volby se však uskutečnily nikoliv až v červenci, jak se původně předpokládalo, ale už v nejkratší možné době, v březnu. Připomeňme si, že Putinovým možným protikandidátem byl tehdy bývalý premiér Primakov, který se sice spojil s moskevským starostou Jurijem Lužkovem při prosincových volbách do státní dumy, ale získali jen 12 procent hlasů – Putinovo Jednotné Rusko mělo dvojnásobek.

Proč připomínám tuto historii, dosud uloženou v tajném americkém archívu? Protože zcela výmluvně vypovídá, jak v zákulisí jsou provázány rusko-americké vztahy. A třebaže to vždy převážně závisí na osobnostech, jež jsou ve funkci, přece jen se nemění tak rychle, jak se mění politici, či jak si sami převlékají kabáty.

Co říkáte na komplikovaný americký volební systém ?

Nechci posuzovat americký volební systém, nejsem americkým občanem, třebaže 63 procent z nich se při jednom z nedávných průzkumů veřejného mínění vyslovilo pro jeho změnu. Jde totiž o to, že volby jsou nepřímé, voliči volí volitele, kteří pak rozhodují o budoucím prezidentovi, a kritéria pro volbu volitelů jsou v různých státech odlišná. Tak se stalo, že už deset politiků se stalo prezidenty, třebaže získali méně než polovinu hlasů, a pět bylo zvoleno, ačkoliv jejich protikandidát získal více hlasů. Naposledy se to stalo v roce 2016 Hillary Clintonové, která sice získala téměř o tři miliony hlasů více než Donald Trump, ale přesto se nestala první prezidentkou v amerických dějinách. Získala totiž jen 232, respektive 227 volitelů, zatímco Trump 366, respektive 304. I toto respektive je pozoruhodné. Ačkokliv volitel by měl volit toho kandidáta, v jehož jménu ho voliči vybrali, v případě těchto voleb to někteří neučinili. Nejvyšší soud USA v roce 1952 rozhodl, že jednotlivé státy Unie mají mít možnost zákonem zavázat volitele respektovat výsledky voleb, ale ve 21 státech stále platí, že volitelé se mohou svobodně rozhodnout, dokonce jmenovat občana, který ani nekandidoval.

V těchto dnech si také připománáme výročí francouzské ikony, Charlese de Gaulla.

V listopadu si bude Francie připomínat dokonce dvě výročí svého bývalého prezidenta a největší francouzskou osobnost 20. století – generála Charlese de Gaulla: 9. listopadu 1970 zemřel a 22. listopadu 1890 se narodil. Myslím, že se může klidně říci, že byl jednou z největších osobností světa ve 20. století. On to byl, kdo znovu pozvedl prapor boje poražené Francie ve druhé světové válce svým projevem na vlnách BBC 18. června 1940, kdy přes jeho osobní dopisy a veřejné výzvy se k němu v tu chvíli nikdo nepřipojil, aby se zapojil do aktivního boje proti okupantům. Právě on zachránil Francii před úplným rozvratem v květnu 1958 a v následujícím roce se stal prezidentem až do svého odchodu dle vlastního rozhodnutí v dubnu 1969.

Chtěl jsem tato jeho listopadová výročí připomenout u nás i tím, že jsem získal prostředky a nechal zhotovit jeho bronzovou bustu od sochaře Milana Váchy, na její slavnostní odhalení pozvat jeho vnuka Yves de Gaulla a v Senátu uskutečnit konferenci o jeho významu pro Francii, Evropu a svět. Ale současná situace nedovoluje ji slavnostně instalovat a vzpomenout jeho památku, ačkoliv právě on byl prvním, kdo v londýnském exilu uznal doktora Beneše a úzce s ním spolupracoval. Bohužel naši republiku osobně nenavštívil ani jednou: jeho oficiální návštěva byla dohodnuta na říjen 1968, ale je přirozené, že nechtěl k nám v tu dobu přijet, aby místo naší armády uskutečnil přehlídku sovětských jednotek. Přesto máme dost důvodů mu být vděčni: nejen za ono uznání nepřetržité existence našeho státu a nulitu Mnichovské dohody od samého počátku, což v té době neučinil ani Winston Churchill, tak vůbec za jeho poválečnou evropskou politiku, zejména jeho francouzsko-německé usmíření, jež dohodl s kancléřem Konradem Adenauerem. A také zapojení Ruska do evropské politiky – je zajímavé, že ani jednou, ani při svých oficiálních projevech, neuvedl SSSR, ale vždy jen hovořil o Rusku. A to se pro svou cestu do SSSR v roce 1964 naučil pár slov i rusky, aby třeba v Petrohradě recitoval v ruštině Puškinovy verše o tomto městě. Ale to byl celý de Gaulle – třebaže ve škole nenáviděl němčinu, když v první světové válce sloužil v armádě jako průzkumník, zdokonalil se v němčině, aby mohl odposlouchávat německé vojáky, když se připlížil k německým liniím. To současně svědčí o tom, jak byl odvážný. I při dělostřelecké palbě na frontě zůstával vzpřímeně stát a jen ironicky poznamenal ke svým důstojnickým druhům, kteří se vrhali k zemi: Bojíte se, pánové?

Nebál se nikdy a nikoho, nesmělý byl jen k ženám. Už mu bylo třicet a ještě neměl ani jednu známost s ženami. K Yvonně ho musela dotlačit jeho teta, která mu našla nevěstu a zorganizovala jejich „náhodnou“ schůzku v galerii a poté u čaje na Elysejských polích. Tady vzplály jejich city: de Gaulle byl z tohoto setkání tak rozrušený, že nechtěně vylil Yvonně do klína šálek čaje. A ona po této schůzce prohlásila: Buď on, nebo nikdo jiný. Pozval ji na ples do Polytechnické školy a při šestém tanci ji požádal o ruku. Ale k nějakému rande nedošlo ani poté, když přijel do jejich rodinného zámku v Lille, aby se zasnoubili. Dokonce odmítl bydlet s ní před svatbou pod jednou střechou, ačkoliv zámek měl pětatřicet pokojů, a raději si najal pokoj v hotelu. Na procházky s ní chodil jen s jejím bratrem a konverzoval s ní jen prostřednictvím jejího bratra: „Řekněte slečně Yvonně...“. To v politice byl mnohem rozhodnější a ráznější, dokonce si pro svou osobu nechal schválit novou ústavu, kterou sepsal, aby měl dostatečné pravomoci k vládnutí.

Když už jste se zmínil o výročí, abych nezapomněl, na den, kdy budete číst tyto řádky, připadá 103. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Z oficiálních svátků byl tento den vyškrtnut, ale jak jsem se dočetl v Komsomolské pravdě, bude ho slavit město Pskov.

Jaká je podle vás dnešní Francie a jak se případně změnila od dob této osobité osobnosti?

Ačkoliv jsem poprvé přijel do Francie v roce 1964, abych u jednoho sedláka česal meruňky, žil v jeho rodině a tak se naučil francouzštině i francouzským mravům, nejvíce jsem ji poznal za své novinářské činnosti koncem šedesátých let – od mé účasti v rozbouřené květnové Paříži roku 1968 přes mé působení zpravodaje Mladé fronty až po to, že i v současnosti si zajedu do Paříže alespoň jednou ročně – při mé návštěvě Evropského parlamentu ve Štrasburku, pro nějž pracuji jako poradce. Jen letošek je z pochopitelných důvodů výjimkou a stýská se mi po tom. S Francií je to jako s jakoukoliv cizí zemí – musíte v ní alespoň určitou dobu žít, abyste ji poznal opravdu hlouběji. Myslím i žít v některé rodině, poznat každodenní slasti a strasti jejich občanů, protože turistický zájezd vás v tomto poznávání spíše oklame, než něco naučí. Proto nemohu uvést, jaká je opravdu ta dnešní Francie, myslím tím Francie těchto dní, protože v důsledku koronaviru se mnohé, i lidé, jejich chování a myšlení, mění.

Zažil jsem v zemi stovky stávek, dokonce stávku zaměstnanců Louvru, kteří si tak vyžadovali 120 eur měsíčně přidat za stres, který jim způsobují návštěvníci. Většina stávek se vždy končila v nějakém parku piknikem, bylo to potěšení jít s nimi. Nic se neničilo, prostě stávka či demonstrace byla pro Francouze tak životně nezbytná jako sklenka vína k obědu či večeři. Vždyť i dnes mají řidiči povoleno 0,5 promile alkoholu v krvi.

V poslední době se však mnohé mění a myslím si, že by ji v mnohém nepoznal už ani de Gaulle, který byl současně největším francouzským vlastencem. Nemusím chodit pro příklady daleko, dává nám je každodenní televizní zpravodajství. Vezměte si například bouřlivý květen 1968, který jsem tam prožil, od první iniciativy studentů, kteří obsadili dívčí koleje na univerzitě v Nanterre a dívky je tak nadšeně přijaly, až po generální stávku, grennellské dohody odborářů se zaměstnavateli a nakonec milionová manifestace na Elysejských polích ve prospěch de Gaulla. Byly to slovně bouřlivé demonstrace, stavěly se barikády z dlažebních kostek v Latinské čtvrti – proto je tam dnes asfalt, diskutovalo se 24 hodin denně v divadle Odeon, ale nehořela auta, nebyly vytlučeny výkladní skříně a především, nebyla žádná oběť atentátníků. A přece i tehdy byla Francie mnohonárodnostní a mnohonáboženská.

To není nostalgie, to je fakt. Vše se mění, i naše názory se mění, a kdo je nemění, tak vlastně žádný názor neměl.

Francouzští prezidenti vždy udávali tón, když už ne tedy světu, tak tedy alespoň Evropě, není-liž pravda?

Ano, i od časů de Gaulla se mnohé změnilo. Vezměte si například vztah k Německu – například už Mitterrand byl tvrdě proti jeho znovusjednocení v roce 1990, a ani v současné době Emmanuel Macron nedosáhl té úrovně vztahů, jaké panovaly v době generálova prezidenství a Adenauerova kancléřství.

Jak se po de Gaullově prezidentství všichni další francouzští prezidenti lišili od generála, uvedu na příkladu, který je Francouzům tak srozumitelný: byli velkými prostopášníky. Například Mitterrand měl v různých křídlech Elysejského paláce dvě své rodiny, a jak se po dvaceti letech přiznala jedna švédská novinářka, i s ní měl potomka. Hollande jezdil za svými dvěma milenkami na skútru, aby ho lidé nepoznali. Nicolas Sarkozy se třikrát oženil, naposledy přímo v Elysejském paláci, když si bral o třicet let mladší herečku. Až Emmanuel Macron se oženil se svou, o čtyřiadvacet let starší bývalou učitelkou.

To beru z hlediska toho, co je Francouzům tak blízké – vztah k ženám. Ale pro nás je důležitější politický vztah, jejich evropská politika. I v tomto směru de Gaulle převyšoval jiné, že nalezl společný jazyk jak s německým kancléřem, tak do značné míry i s Moskvou. A že dokázal uchovat francouzskou nezávislost i v takových vazbách, že vystoupil z vojenských struktur NATO. To vše uvádím jako možná dnes méně známé příklady.

Náboženské násilí ve Francii je ale jistě něco jiného, co země galského kohouta v nedávné historii moc nezná...

Zmínil jsem se už o mnoha demonstracích, které však měly spíše politický, ekonomický a sociální náboj, nikoliv národnostní a náboženský. V tom byla Francie vždy značně tolerantní. Vždyť za de Gaulla byl členem francouzské vlády a místopředsedou Národního shromáždění malijský prezident Modibo Keita z černé Afriky. Francie byla zvyklá na národnostní a náboženskou pestrost, to bylo dáno i její koloniální politikou a tím, že většina vůdců v bývalých koloniích studovala na pařížské Sorbonně. To však současně bylo v době, kdy sám islám neměl tak silné extrémní odnože, kdy křesťanství a islám se vzájemně tolerovaly tak, jako Bible a Korán v mé knihovně, ačkoliv jsem je umístil vedle sebe.

A jak dnes se dnes bojuje proti koronaviru ve Francii ?

Bohužel jsem letos nemohl zajet do Francie, mám jen informace z francouzského tisku. Tak odpoledník Le Monde uvádí příklad z 20. čtvrti Paříže, kde se testování provádí v místnosti na odpadky u východu z metra Saint-Fargeau, která se jen přemalovala. Mimochodem, ve Francii neexistují na ulicích popelnice a kontejnery na odpadky, v každém domě je šachta, do níž se v každém poschodí mohou házet odpadky do kontejneru a ze suterénu je z nich pak vybírají uklízecí čety.

Tedy i v takových zařízeních se provádí testování, a jak dále uvádí deník, výsledky jsou známy během 15-20 minut. Tam sanitářka vybírá od 9,80 do 26 eur za každý test a jeho registraci v Sidep, v němž se soustřeďují informace o covidu-19. Podle nařízení z 26. října jsou pověřeni provádět tyto testy lékárníci, zdravotníci a lékaři se zkušenostmi se screeningovými operacemi. Tento krok by měl zrychlit vládní politiku „test-výstraha-ochrana“, protože před laboratořemi se prodlužují fronty a stejně tak i čas na ověřování výsledků. Ale „toto nasazení antigenních testů není příliš plynulé“, lituje Jacques Battistoni, prezident svazu praktických lékařů MG France.

Tyto testy lze provést u asymptomatických osob v rámci cíleného kolektivního screeningu a u symptomatických osob ve věku 65 let a méně, bez komorbidit – tedy přítomnosti více nemocí u jednoho pacienta, do čtyř dnů od prvních příznaků. „Zůstává to velmi vágní, neexistuje asymptomatická doktrína,“ uvádí Jacques Battistoni. „Nechápeme, proč kontaktní případy nemají přístup k těmto testům,“ ptá se Gilles Bonnefond, prezident Unie odborových svazů farmaceutů. Dosud nebyla definována žádná doktrína upřednostňování pacientů. Vyhláška, na kterou se čeká několik dní, by měla vyjasnit tato ustanovení a volný přístup k lidem starším 65 let, s komorbiditami nebo bez nich, jakož i bez příznaků.

Další překážka: vzhledem k počtu provedených testů – 2 miliony týdně – je přeplněná databáze Sidep, což znemožňuje optimální sledování případů. „Prozatím musíte poslat zprávu do fondu zdravotního pojištění, abyste informovali o novém případu,“ uvedla prezidentka Francouzské federace lékařů Corinne Le Sauderová. V několika regionech navíc zdravotničtí pracovníci nemohou testy získat. „Máme problémy v zásobování. Stát musí zřídit okruh prostřednictvím velkoobchodních distributorů, doufáme, že bude funkční do 15. listopadu,“ prohlašuje Philippe Besset, prezident Francouzské farmaceutické unie.

To je jeden z příkladů z tisku, jak probíhá boj s covidem-19 v zemi, která je jednou z nejpostiženějších v Evropě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Václav Fiala

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Budou žít ve strachu. Fiala, Pekarová, Hamáček.“ Petr Hampl k Rusku a skutečné moci zde

18:52 „Budou žít ve strachu. Fiala, Pekarová, Hamáček.“ Petr Hampl k Rusku a skutečné moci zde

„Novináři se odjakživa snažili hlídat tajné služby a vedli vlastní vyšetřování. Předpokládali, že ta…