Ekonom Thomas Piketty ve svém blogu na Le Monde píše, že lidé ze Západu, z Paříže, Berlína či Bruselu, nechápou, že lidé z Česka či Polska projevují nedostatek vděku za dotace z Evropské unie. Upozorňuje, že ČR a Polsko to vidí jinak, protože investoři ze Západu tu vlastní zhruba čtvrtinu fixního kapitálu a více než polovinu, pokud jde o vlastnictví firem. Mezi léty 2010 až 2016 roční odliv zisku z ČR reprezentoval 7,6 procenta HDP, zatímco dotace z EU v tom samém období činily jen 1,9 procenta HDP. Analytička Lenka Zlámalová píše, že od nás za tu dobu odteklo na dividendách 2 252 miliard korun, zatímco dotace z EU byly 563 miliard korun. Jsme tak prý „krmelcem Evropy“ a jsme největším poraženým ze střední Evropy…
Na naši současnou situaci se musíme dívat více dynamicky. Potíž je v tom, že lidé ve střední Evropě cítí výrazné historické a kulturní sepětí se Západem a principiálně nechápou, jak můžou tak dlouho existovat takové ekonomické rozdíly. Thomas Piketty možná správně popisuje určitý stav věcí, ale ne úplně dobře vnímá celkový historicko-ekonomický kontext.
Fotogalerie: - Čtvrtstoletí české ekonomiky
Jak to?
Nenazýval bych naši situaci „krmelcem Evropy“ či „největším poraženým“. Jsme spíše v umělé pasti vlivu zájmových skupin. O tom jsem psal i ve svém minulém článku v MF DNES. Bohužel drtivá většina politiků, až na čestné výjimky, nevidí přes horizont volebního období a v principu tak dělají dlouhodobě systémově špatná rozhodnutí.
Jaká špatná rozhodnutí?
Třeba před desíti lety jsem tvrdě kritizoval princip investičních pobídek jako „investiční korporativismus“. Pouze malá část ekonomů přitom tak v minulosti činila. Dnes většina politiků zprava i zleva strká hlavu do písku. Absolutně chybí sebereflexe. Dnes se přitom jenom materializují ty negativní dopady, které šly snadno předpokládat a vyhnout se jim. Ve své době ale přinášely krátkodobý politický kapitál a hospodářský prospěch pro zájmové skupiny. Úplně stejné je to i s umělou devalvací koruny. Většina našich politiků napravo i nalevo, ale to i na Západě, nepodporuje ani tržní, ani sociální politiku, ale státně korporativistickou. Díky tomu dochází dlouhodobě k deformovanému strukturálnímu vývoji, a tedy i nedostatečné konvergenci méně vyspělejších zemí.
S tím souvisí otázka, zda jsme v pozici kolonie Německa či obecně západních nadnárodních korporací?
Takzvaný hospodářský „kolonialismus“ je spíše nadsázka. Nadnárodní korporace samozřejmě dlouhodobě nejvíce vydělají investicemi v méně vyspělých zemích tehdy, pokud se tyto země stanou bohatými. Pokud se ale dlouhodobě provádí státně korporativistická politika, tak toho zahraniční subjekty logicky využívají a přizpůsobí tomu i strukturu a kvalitu investic. Tato deformace ekonomiky je navíc dlouhodobě udržována měnovou politikou státu. Je to zřejmé třeba i z moderované diskuze ekonomů z února 2017, kde odcházející člen bankovní rady ČNB přiznal, že skutečné důvody intervencí byly zřejmě úplně jiné, než které byly původně české veřejnosti a politikům namlouvány – tedy, že hrozba deflace, deflační pasti a odkládání spotřeby byla klíčovou úvahou pro spuštění intervencí 7. listopadu 2013.
Nic takového samozřejmě nehrozilo. I okolní země prožívaly mírný deflační vývoj. Naopak byly zřejmé výrazné znaky oživení, na čemž se dokonce shodla celá bankovní rada dne 26. 9. 2013, a intervence tak nebyly odhlasovány: „Z hlediska hodnocení domácí ekonomické aktivity se bankovní rada shodla na tom, že data z domácí ekonomiky signalizují počátek odražení se od ekonomického dna. V souvislosti s oživením ekonomické aktivity byly rovněž zmíněny zlepšující se předstihové indikátory, jako je růst zakázek v průmyslu či indikátory spotřebitelské důvěry, u kterých byla zdůrazněna přetrvávající obava domácností z růstu cen.“ A najednou o 6 týdnů později pravděpodobně těsnou většinou bankovní rada na utajeném hlasování spouští kurzový závazek, aby zabránila údajné hrozbě poklesu cen…
A není potřeba, aby byl v ČR silný český kapitál, aby čeští kapitalisté reinvestovali své zisky v ČR a měli zájem na tom, aby naše země vzkvétala?
Ano, samozřejmě, ale přitom se dělá vše pro to, aby se tomu tak nedělo. Bohužel politický populismus a dobývání renty zájmovými skupinami se možná paradoxně lépe dělá v chudší zemi. Chudší lidé jsou často v pasti nízkých mezd, nemožnosti pracovní migrace kvůli drahému bydlení v metropolitních oblastech a vůbec nemají kapacitu vnímat obecný hospodářský a společenský kontext vývoje celé země.
Co banky? Nejsme jen územím, kde mají skvělý „vejvar“, obrovské zisky, zatímco naše firmy si na úvěry moc nesáhnou a nemají za co investovat? Banky jsou v cizích rukou…
Je to složitější. Zahraniční matky našich bank by zcela jistě také chtěly vydělat na bohatnutí naší země. Jelikož ale hospodářská politika a stále narůstající regulatorní zátěž nepřispívají k tomu, aby se volná likvidita v bankách efektivně investovala, tak si proto raději vyplácejí na dividendách co možná nejvíc.
Vydělala Česká republika na členství v Evropské unii?Anketa
Ve svém článku v MF Dnes se ptáte: „Jak je možné, že statisticky naše ekonomika prosperuje, ale reálně jsme stále ta zoufale bohatá země chudých lidí, cen zboží jako na Západě a předražených nemovitostí? Kde jsou ty peníze a proč netečou lidem, ale spíše utíkají za hranice?“ A říkáte, že to je tím, jak ČNB manipuluje kurz měny. Můžete to vysvětlit? A je to jediná příčina?
Příčin je samozřejmě více, ale manipulace s kurzem je zásadní v tom, že naprosto deformuje hospodářské relace vůči vyspělým zemím, a tím i dlouhodobě racionální alokaci kapitálu v masivním měřítku. Umělá devalvace se musí chápat v mnohem širším rozměru.
Pro domácí podnikatele se prodražuje nákup vyspělých zahraničních technologií a díky nízkým mzdám v mezinárodní kupní síle je velká motivace lidí pro práci v zahraničí, a tedy odtok mozků. To dlouhodobě vyvolává napětí na trhu práce a uměle se tak brání robustní transformaci naší ekonomiky a konvergenci k Západu. Pro domácí podnikatele se také prodražují akvizice v zahraničí a naopak se zlevňují nákupy firem a nemovitostí pro zahraniční investory. Například v roce 2016 poklesl počet zahraničních investic českých podnikatelů o 32 procent. Tak dlouhá manipulace s kurzem nutně podporuje odtokový chrakter naší ekonomiky.
A jelikož zahraniční matky zajímají dividendy samozřejmě v jejich měně, tak si díky slabé koruně o to více vyplácejí na dividendách. Je chimérou se domnívat, že jsme v éře e-shopů nějakým izolovaným korunovým ostrůvkem a devalvace neprodražuje běžné obchodovatelné zboží pro průměrného Čecha.
Většina Čechů dojede během dvou tří hodin do zahraničního hypermarketu, kde se většina potravin a drogistického zboží pořídí za stejné mezinárodní ceny a často navíc ve větší kvalitě. Levnější jsou u nás většinou pouze neobchodovatelné služby a ty jsou často zbytné. Neboli když nechodíte do restaurace a budete si vařit, tak máte v podstatě stejné náklady v Čechách i v Německu. Nájmy a ceny nemovitostí navíc letí nahoru mnohonásobně větším tempem, nežli ukazuje oficiálně vykazovaný index spotřebitelských cen.
Podívejme se na daně. V roce 1950 odváděly velké firmy v Německu na daních zhruba dvakrát více než zaměstnanci. Počátkem sedmdesátých let se firmy podílely na odváděných daních z jedné poloviny, zatímco druhou polovinu platili zaměstnanci. V roce 2000 odevzdávali již zaměstnanci na daních téměř čtyřikrát tolik co firmy. K podobnému posunu dochází i v dalších zemích EU, říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz sociolog, profesor Jan Keller. Není problém, že dnes většinu daňové zátěže nesou střední třídy a financují jednak nadnárodní korporace a jednak „nepřizpůsobivé“? Korporace mohou zisky převést do daňových rájů, malí podnikatelé a občané jen těžko…
To je jen další důsledek státně korporativistické politiky. Mnohé regulace a zdanění dopadají právě nejvíce na střední vrstvy, které nemají možnost mezinárodní „optimalizace“. Velké korporace navíc dokážou ovlivňovat i strukturu, obsah a záběr regulace a projevuje se efekt takzvaného „regulatorního zajetí“. Regulace se často používá jako nástroj konkurenčního boje, jakkoliv je to vždy interpretováno jako vytváření „rovných podmínek“ pro všechny.
Psali jsme:
Co mzdy a korporace? Jak ukazuje německý badatel Horst Afheldt (2005), v Německu stouply čisté příjmy z podnikání korporací a z velkého majetku mezi lety 1950 až 2000 zhruba dvanáctinásobně. Za stejnou dobu vzrostla čistá mzda zaměstnanců pouze dvakrát až třikrát. Přitom došlo během uvedeného půl století k výraznému přesunu daňové zátěže právě od velkých firem a majetných vrstev k řadovým zaměstnancům…
To souvisí s předchozí otázkou a je to jen další důsledek. Běžní zaměstnanci jsou většinou uvázáni k nějaké specifické lokalitě. Děti chodí do školy a každé stěhování přináší ekonomické a zejména i společenské náklady. Případné výnosy jsou pak pro většinu lidí značně nejisté. Velké korporace na rozdíl od toho můžou působit globálně a efektivně alokovat kapitál vzhledem k dynamice mezinárodních hodnotových procesů. Na jednu stranu to samozřejmě výrazně přispívá k bohatnutí, ale též i k výše uvedené asymetrické dynamice vývoje mezi příjmy z podnikání a mezd. Čili tento trend nemůžeme automaticky považovat za negativní. Smutným důsledkem však je to, že státy o to více zatěžují právě střední třídu, která se těžko může nějak bránit. Opět to ale není problém globalizace jako takové, ale národních politik, které se nechtějí díky vlivu zájmových skupin a neefektivních regulací transformovat v souladu s mezinárodní dynamikou dlouhodobých hospodářských a společenských změn.
Proč Češi za stejnou práci otročí za x-krát menší mzdu než Němci, když u nás nejsou x-krát menší náklady? Co argument, že je u nás „nízká produktivita práce“? Jsme tedy líná „simulanten bande“?
Otázka „nízké produktivity práce“ se neustále manipulativně opakuje, ale problém je mnohem komplexnější. Hlavním důvodem jsou hrubě deformované nominální relace právě třeba vůči Německu a uměle zabržděná konvergence. V konvergující ekonomice našeho typu je přepočítávání podle parity kupní síly též vysoce manipulativní z důvodů, které jsem již výše uvedl.
Češi nejsou žádná „simulanten bande“. Prostě se naše země nachází v uměle udržované pasti levné ekonomiky a práce. Paradoxně v podobném duchu v roce 2015 hovořili například i současní poradci premiéra a odborářští ekonomové Ungerman a Fassmann: „Přibližování ČR k nejvyspělejším zemím EU v nákladech práce při současné struktuře české ekonomiky a kurzu koruny nemá smysluplné východisko. (...) Je naprosto nezbytné nebránit posilování kurzu české koruny. Jen výrazné posílení kurzu koruny o cca 20 % dává smysluplnou šanci přiblížení mezd alespoň k sousedním zemím v dohledném časovém úseku jednoho lidského života...“
Čili dokonce i odboráři si nyní uvědomují, že nízké české mzdy jsou zejména důsledkem umělých manipulací. To vytváří největší možný paradox a potvrzuje to i výše uvedené. Korporativistické zájmy v konečném důsledku podporují státní intervence v neprospěch dlouhodobého bohatnutí celé ekonomiky a zvyšování příjmů zaměstnanců v mezinárodní kupní síle. Jakýkoliv svaz exportérů, průmyslu či hospodářská komora prostě nikdy nemůže podporovat umělou devalvaci měny.
Pokud tomu tak je, tak je něco hluboce špatně. Právě nemanipulace s kurzem podporuje dlouhodobou hospodářskou výkonnost, exportní konkurenceschopnost, inovativnost, růst mezd zaměstanců, zisků českých podnikatelů a vůbec robustní mobilizaci českého kapitálu. V podobném duchu ostatně hovořil v roce 2016 například i víceguvernér švýcarské centrální banky Fritz Zurbrügg, když analyzoval příčiny vyspělosti švýcarské ekonomiky. V naší zemi děláme úplně přesný opak.
Psali jsme:
Co otázka našeho vymírání a rodin? Ivo Patta, jenž se dlouhodobě zabývá otázkou důchodové reformy a vlivu ekonomického systému na demografii, upozornil, že stát do roku 1992 vracel rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Ale od 1. ledna 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu podle něj kleslo na 12,5 procenta čili stát refunduje rodičům pouze osminu nákladů. Místo toho, aby Ministerstvo financí odečetlo 50 procent nákladů na výchovu dítěte, tedy 40 000 korun ročně, odečte aktuálně pouze částku 24 204 korun za rok… Člověk, který vychová dítě, si odepírá od úst, ale jeho děti pak financují i důchody těch, kteří děti neměli a užívali si mnohem víc. Neměla by tedy daňová a důchodová politika více zohlednit výchovu dětí?
Nejlepším možným zajištěním na stáří je dobře vychovat vlastní děti. Tím je řečeno vše. Dnešní systém bohužel často vede k mezigeneračnímu pnutí a demografické krizi Západu.
Dle údajů od Jana Veleby roce 1990 bylo v ČR 5 milionů prasat a nyní jich je asi 1,6 milionu. Pokud jde o skot, tak tam ten pokles je z 3,5 milionu na 1,4 milionu. Výměra plochy brambor se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to bylo víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Pokud jde o cukrovku, tak je pokles ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc… Kde je příčina a co s tím dělat? Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby. Drůbežího masa dovážíme 20 % a stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka... Není třeba, aby náš stát byl soběstačný aspoň v základních potravinách – už jen pro případ války? Víme, jaké problémy řešila nesoběstačná Velká Británie, když dovoz potravin silně narušily německé ponorky a loďstvo...
Doufejme, že svět už něco takového už nikdy nebude muset řešit. Ale právě bohatší země mnohem více dbají na kvalitu potravin, a nikoliv jen na cenu. Čím více budeme zvyšovat efektivnost a bohatství naší země, tím více budeme soběstační. Lidé s vysokými příjmy chtějí znát původ toho, co jedí, a vede to přirozeně k trendu větší lokalizace zemědělské výroby.
Pro vás jako libertariána možná kacířská otázka. Může fungovat pozitivně volný trh a kapitalismus, když nyní většinu světového kapitálu ovládá jen hrstka lidí, jak dokazuje ekonom Piketty ve své knize Kapitál ve 21. století? Nesměřuje to vše pouze k monopolismu a likvidaci malých a středních firem? Neměl v tomto Marx vlastně pravdu? A i kdyby se nyní podařilo deregulovat ekonomiku podle libertariánských představ, jak mohou v takovém prostředí konkurovat malí podnikatelé, kteří prostě nemají kapitál?
Jak už jsem výše uvedl, Marx a nyní i Piketty popisují určitý stav věcí, ale ne úplně dobře vnímají celkový historicko-ekonomický kontext. Nelze být systematicky uvězněn v myšlenkové pasti historického determinismu. Monopolismus, potírání malých a středních firem a udržování nízkých mezd zaměstnanců je důsledkem státního korporativismu, nikoliv volného trhu. To je obracení příčin a důsledků. Následkem toho samozřejmě často je, že se doporučují takové hospodářské a sociální reformy, který tento stav uměle udržují a někdy i eskalují.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
