Je to dvacet let, co se poprvé volilo do krajských zastupitelstev. Myslíte si, že se za tu dobu kraje „usadily“ a staly se fungující a pro občany přínosnou institucí?
Asi ano. Kraje fungují, hospodaří s miliardovými rozpočty, nikdo už je nechce rušit, hejtmany nikdo nepřehlíží. Když se ale opraví silnice, nakoupí moderní vybavení do nemocnic či otevře nová škola, je lidem celkem jedno, zda za to může kraj, obec či stát. Nebo dokonce EU. Stejně tak když vám cestou domů ujede autobus, který vám měl navazovat na vlak, nadáváte na toho, koho máte nejblíž. Přestože řidič autobusu vůbec nemůže za to, že nějaký úředník či politik spoje špatně naplánoval.
Když jsem pořádala Dny s hejtmankou, lidé se na mne obraceli s nejrůznějšími problémy. A i když jsem neměla kompetenci něco nařídit, oslovila jsem příslušný úřad, vyzvala k nápravě, hledala řešení. Hejtman je viditelná osobnost, která má velkou neformální autoritu.
Kraje se etablovaly jako „třetí úroveň“ veřejné správy mezi úrovní obecní a celostátní. V čem je podle vás krajská úroveň veřejné správy specifická?
Jako bývalá starostka moc dobře vím, že samy obce na řešení některých problémů nestačí. A z Prahy je k nám zase daleko, ministerstva neví, kde přesně náš region tlačí bota. V Karlovarském kraji je 134 obcí a já znám každou z nich, bavím se se všemi starosty a vím, co v jednotlivých koutech našeho kraje potřebují. Společná řešení – to je přidaná hodnota krajů.
Jaké jsou z vašeho pohledu nejdůležitější agendy, kterými se kraje zabývají?
Dnes je to určitě krizové řízení a bezpečnost. Dlouhodobě pak doprava, zdravotnictví, střední školství, kultura, životní prostředí. V našem kraji je pak zásadní jedna speciální agenda, a to restrukturalizace ekonomiky a podpora zaměstnanosti spojená s útlumem těžby. Právě podpora podnikání a hledání investorů (jako třeba BMW, které u nás staví centrum pro autonomní vozy) bude v příští dekádě klíčová.
Máte pocit, že se kraje kromě své administrativní funkce staly také zdrojem „regionální identity“ a že se lidé se svým krajem ztotožňují?
Nemyslím si, že se lidé se svým krajem neztotožňují, všichni vědí, v jakém kraji žijí... Určitě se lidé u nás dnes více cítí jako „Varáci“, „Karlovaráci“ než jako Severočeši. Naše regionální identita se však spíše odvíjí od lázní a termálních pramenů než od krajské administrativy.
Občas zaznívá kritika disproporce krajů, že jsou rozdělené příliš nerovnoměrně (některé mají výrazně přes milion, nejmenší Karlovarský 400 tisíc) a že to v některých věcech zakládá nespravedlivé zacházení. Neměli bychom se po 20 letech zamyslet nad vymezením jednotlivých krajů a jeho případnou reformou?
Administrativní změnou hranic nikdo nezbohatne. Nechme věci, jak jsou, ale inovujme je. Jakákoliv reforma by stála spoustu peněz a nepřinesla by nic, co neumožňuje současný stav. Specifickou pomoc potřebují především strukturálně postižené kraje, jako je ten náš Karlovarský, sousední Ústecký a taky Moravskoslezský.
Jak moc podle vás do krajské politiky zasahuje celostátní politika a celostátní stranický systém?
Trochu určitě. Myslím si však, že ona laciná rétorika typu „všichni proti Babišovi“ v krajském měřítku neplatí. Ostatně ještě blíže lidem, na obecní úrovni, existují různé koalice. Regionální politika je více o lidech a méně o symbolech.
Asociace krajů vznikla jako společná platforma regionů. Jak v době, kdy jste ji řídila, fungovala spolupráce krajských lídrů?
Nemohu si stěžovat, že by spolupráce nefungovala. Pozici jsem jednoduchou neměla, Asociace krajů je politicky pestrobarevná a nikdo dnes nemá většinu jako za předsedy Haška. S nadsázkou říkám, že na začátku si kluci museli zvykat, že jim velí žena, ale pak se vše usadilo a zejména s Jirkou Běhounkem jako místopředsedou vše fungovalo naprosto skvěle. Snažili jsme se od první chvíle naplňovat základní poslání Asociace a to, že je to apolitická organizace hájící zájmy krajů a jejich občanů.
V době vašeho předsednictví působila ve funkci hejtmanů řada výrazných osobností – Jiří Čunek, Martin Půta, Jiří Zimola… Navíc to byli lidé z různých politických stran. Projevovaly se během jednání tyto silné osobnosti a docházelo třeba k jejich střetům?
Jak vůbec probíhá takové jednání Asociace krajů? Předpokládám, že se asi dopředu připraví nějaký program, pak se hejtmané sejdou, jednají a nakonec si rozdělí úkoly, co kdo zařídí…
Asociace krajů se opírá o propracovaný systém komisí. Každý hejtman je předsedou jedné komise, například Jirka Čunek je předsedou komise pro zdravotnictví, profesor Ivo Vondrák předsedou komise pro školství. V každé komisi jsou zastoupeny všechny kraje a Asociace řeší výstupy z těchto komisí, které jsou jejími poradními orgány.
Jako předsedkyně jsem vytipovala prioritní témata, kancelář připravila na základě podkladů komisí podklady, pak jsme se sjeli na jedno místo, dali si společnou večeři a věci projednali někdy i do dlouhých nočních hodin a rozhodli, kdo co bude řešit. Hlas má na těchto jednáních pouze hejtman, pokud hejtman vyšle zástupce, nemá kraj v danou chvíli hlasovací právo. K rozhodnutí potřebujete osm hlasů.
Jak časově náročné je vůbec takové řízení Asociace krajů?
Jako každá jiná práce, kde musíte dohlížet na tým lidí a podepisovat hodně dokumentů. Náročné to určitě je, na jednání je 14 velkých osobnosti, a role předsedy je na základě usnesení věci prosadit, vybojovat, prostě zařídit. Ať to už byly peníze na silnice 2. a 3. tříd, financování sociálních služeb, mzdy řidičů, předseda se prostě musí snažit.
Mgr. Jana Mračková Vildumetzová
Projevovaly se v Asociaci nějaké tlaky na základě politického či stranického rozdělení?
Předseda musí být často v Praze. Premiér nebo ministři o termínech společných jednání nesmlouvají, prostě ber nebo neber. Velkou výhodou poslance navíc je, že máte exekutivu na blízku. Můžete si na chodbě ministra odchytit a problém s ním rovnou předjednat. A když je navíc z koaliční strany a nenecháte se odbýt, je to poloviční cesta k úspěchu. To naše opozice, která pořád píše jen dopisy a vzkazuje věci přes média, vůbec nechápe.
Myslím, že se mi podařilo Asociaci krajů odpolitizovat. Michal Hašek logicky používal tuto instituci jako opoziční komunikační nástroj. Já jsem se snažila, abychom více řešili konkrétní problémy. Abychom se od střetu posunuli ke společnému úspěchu. Bez ohledu na to, zda v krajích vládne ANO, sociální demokraté, lidovci, starostové či komunisti. A když pořád jenom nekopete ministry do kotníků a nabízíte jim společné vítězství, začnou vás brát vážně. Pan premiér mi milionkrát řekl, že jsem horší než Hašek, že pořád něco chci, ale vždy nás přijal a problémy s námi řešil, a pokud zjistil, že nějaký resort nekoná, tak vždy pomohl.
Za týden nás čekají další krajské volby. Co zatím říkáte tomu, jak probíhá předvolební kampaň a jaký očekáváte výsledek?
Jsem trochu zklamaná, že někde opozice podlehla magii negativní kampaně a že jen boří a nic netvoří. Kampaň je silně poznamenaná epidemií koronaviru, přála bych si, aby lidé přišli k volbám a nepodlehli strachu. Tyto volby budou jedny z nejbezpečnějších, výsledek bude hodně záviset na volební účasti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
