V listopadu si připomeneme 25 let od pádu minulého režimu. Jak hodnotíte polistopadový vývoj, splnil představy, které jste měl?

Živě si pamatuji když jsme cinkali s klíči na náměstí. Chodil jsem i po věznici v Minkovicích a vyvěšoval tam Havla. Za mnou chodili bachaři a sundávali ho. Vzpomínky jsou to nádherné. Naděje byly tehdy obrovské v celé společnosti. Mysleli jsme si, že všechno půjde rychleji a v Evropě budeme dřív. Jsem ale rád, že jsme v NATO a EU. To jsou naprosto hmatatelné a důležité věci. Vzhledem i k vývoji na Ukrajině bychom se báli asi více, než kdybychom v NATO a v Evropě nebyli. Co se týče toho co nás zklamalo a proč – za vším hledejme lidi. Společnost musí projít několika generacemi, než se do Evropy dostane. Jsem v kontaktu s Rakušany, Němci či Švýcary. Říkají mi – nebuďte tak netrpěliví. Víme, že inklinujeme k Západu, chtěli jsme tam být za tři roky. Nejsme ani po 25 letech. Oni mě však upozorňují – Neblázněte, my jsme tohle vytvářeli od války.

Na druhou stranu se vývoj u nás zvrtnul v něco co jsme nepředpokládali. Do veřejného prostoru, do politiky, vešli lidé, kteří tu neměli být. A dveře se jim otevřely dokořán i proto, že spousta slušných lidí do politiky nešla. Jen asi první tři roky po listopadu do ní chodili i slušní lidé. Ti však znechuceni odpadali a odcházeli. A natahali se do ní lidé, kteří šli jenom za byznysem. Což je špatně, cítíme to všichni. Myslím si, že dojdeme k té západoevropské civilizaci, ale bude nám to ještě dlouho trvat. Věřím ale, že mladí si to nenechají vzít.