Jak hodnotíte výsledek komunálních a senátních voleb?
Česká levice páchá politické harakiri. Dopřává si to už příliš dlouho. Teď už jí hrozí, že se z politické mapy vygumuje. Kdo v jejích řadách není na kšeft, mlčet k tomu už nemůže.
Co to znamená pro budoucnost KSČM?
Rozcestí, na němž přešlapujeme, potrvá už jen krátce. Co se z něj vyvrbí, dolehne i na generace před námi. Buď se z nás stane znovu suverénní a bojovná opozice, z níž bude mít každý tlučhuba vítr. Poptávka po té nabídce roste raketově, a ne že ne. Násobky dnešních hlasů sklidí i ve volebních urnách. Politickou mapu to změní k nepoznání.
Nebo se to, co vyhořelo už ve čtyřech volbách po sobě, „zabetonuje“ i tentokrát. Strejcovina, zamčená v parlamentních lejstrech. Dezerce od všeho, čím se dá opozice rozlišit od eráru. Nářky nad „ukradenými tématy“, zbabranými i naším jménem. Lidem, s nimiž se poměry nemazlí, to nemá co nabídnout. Čím déle to trvá, tím těžší to bude napravit. Pokud s tím nezačneme hned, příště je v sázce i naše parlamentní pozice. Ta v Bruselu a Štrasburku dokonce už za pár měsíců.
Jak hodnotíte pozici KSČM k vládě Andreje Babiše? Ten řekl, že po listopadu měli komunisty zakázat a že KSČM nemá na vládu žádný vliv…
Chladí snad čísi spánek odjištěná zbraň? Proč nám to neřekne v Otázkách Václava Moravce? Vyrazili bychom mu na pomoc. Pokud tomu tak není, proč potom to mlčení i k řečnění, jaké si musí nechat líbit jen děvečky a čeledíni? Pokud jde o to, že nás „měli zakázat“, premiér ví, proč to říká až teď. Vzít to ta prohibice od podlahy, mohla se týkat i „práva privatizace“. Pak tu však není ani Agrofert. I to jsem však, když jeho otec-zakladatel pronesl vámi citovaná slova, musel říci nahlas já, „marxista na volné noze“. Ti, koho chrání poslanecká imunita, žmoulali čepice mezi koleny. Mlčí i k Babišově větě o nulovém vlivu KSČM na jeho vládu Tady už nejde jen o předklon před vrchností. Tady jde hlavně o to, co říká Babiš sám. Proč nikdo nedementuje ani to? Nebo snad nemá čím?
Vy jste řekl, že by měla KSČM ve vztahu k vládě přitvrdit. V čem?
Po „přitvrzení“ se pídil redaktor iDNES, který mne zpovídal – a náš rozhovor mimochodem zaznamenal velmi korektně. Já mluvil o potřebě inventury a korekce našeho vztahu k vládě. Zpátky tam, z čeho začínal, se už bohužel vrátit nedá. Ani já se však nepasuji na generála po bitvě. Vést s ANO veřejný dialog – a ne si s ním špitat kdesi v zákulisním šeru – jsem žádal od samého počátku. Dá se to doložit i z médií. Jít touto cestou, opřeli bychom se o většinové veřejné mínění. A právě s ním za zády si toho vynutili mnohem víc.
Lidé však nevidí žádné terno ani v tom, čím jsme svou podporu vzniku vlády podmínili. Čím se to liší od cílů, zapsaných v programu samotného ANO – a také sociální demokracie jako koaličního partnera – natolik, aby levicové veřejnosti neuniklo? Vinit ji z toho, že ty nuance nevnímá, je k ničemu. Podezírá nás ze zištného kompromisu na úkor programových závazků. A to je naše vina.
Hledat „programový průnik“ s fanklubem oligarchy je absurdní. Zabránit comebacku diluviální pravice je naopak zcela legitimní cíl. K němu to ovšem rozhodně nespěje. O víkendu se pravice, upatlaná od loupeže tisíciletí, vrátila k výkonné moci i tam, kde se jí o tom už pomalu i přestalo snít. A právě před tím varovala dvě stanoviska zaslaná členům ÚV KSČM už před hlasováním o našem vztahu k vládě – a pak asi šest neděl před víkendovými volbami. Podepsala je řada územních a základních organizací strany i jednotlivých signatářů. Byly mezi nimi o osobnosti kalibru armádního generála Vacka. Vývoj dal za pravdu nám. Na rautech „pravice bez přívlastků“ bouchaly kartony sektu.
Nemá-li jich být příště ještě víc, náš vztah k vládě musí projít zásadní revizí. Tak, aby KSČM vrátil z předklonu do pozice, která levicového voliče neurazí – a bude i pevnější hrází proti druhohorní pravici. Efektivní tlak zleva potřebuje i sám premiér. Jak vůči dinosaurům zprava, tak pytli blech ve svých vlastních řadách. Pokud to v KSČM vyhraje změna, o niž usilujeme, vyplní i toto vakuum. V zájmu republiky a „dolních deseti milionů“. S lukulským gustem a bez nároku na odměnu. Tím víc se jí dočkáme od voličů.
Co Babišova vláda a vojenské mise NATO a KSČM?
Za nesmlouvavý odpor k válkám, vedených pod fanglí NATO, nás roky volili i lidé, kteří s námi v lecčem jiném nesouhlasili. Piruetami chytré horákyně, vytáčenými kolem vojenských misí, přicházíme i o ně. Necucám si to z prstu. Stovky těch rozhořčených mailů si našly cestu i ke mně. Já měl tu troufalost navrhovat jiný postup. Ptát se premiéra „na kamery“, je-li připraven se zavázat, že se bude řídit aspoň ustavujícím dokumentem samotného NATO, Washingtonskou smlouvou z dubna 1949, která se zapřísahá už v prvém článku, že bude ctít Chartu OSN. A ta zase uvádí, že vojenskou sílu lze použít pouze proti vnějšímu napadení nebo na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.
Nabízely se i jiné možnosti. Ani ty nezmiňuji až teď. Například žádat, že vojenský rozpočet nesmí růst rychleji než výdaje na důchody a sociální programy, zdravotnictví, školství či vědu a výzkum. A ukázat lidem zároveň i to, oč nižší je podíl těchto kapitol ve státním rozpočtu oproti „starým zemím“ NATO. Tohle by ocenily minimálně statisíce seniorů, kteří dřív volili nás, a teď se shlédli v ANO. Ladem však zůstaly ležet i tyto šance. Spousta lidí našemu postoji přestala rozumět i v tom, co je naším „rodinným stříbrem“ a musí jím být i nadále. Spočítali nám to i v soutěži o komunální zastupitelstva, a ne že ne. Přestaňme si lhát do kapsy.
Psali jsme:
Vy jste vyzval předsedu KSČM Filipa k rezignaci. Myslíte si, že máte podporu mezi dalšími soudruhy?
Otázka zní přesně opačně – kde vůle po změně, nazrálé už dávno, oporu nemá? Snaha obhájit neobhajitelné stojí na dvou pilířích. Prvým je část našich lidí, které politika živí. Cítí se leckomu zavázáni. Změna by kladla vyšší nároky i na většinu z nich. Druhým jsou lidé v hodně důstojném věku. Těm chybí potřebné informační zázemí. Většinu členské základny tvoří jen díky politice, která mladší ročníky nepřitahuje. Budoucnost levice, která ví, co chce, však stojí i padá právě s nimi.
U těch, kdo ve straně už jsou – a politika je neživí – má změna podporu drtivé většiny. To samé platí o levicové veřejnosti kolem nás, která nám ještě neukázala záda. Stačí nahlédnout do debat na internetu a sociálních sítích. Tam ten spor vychází minimálně devět ku jedné. Ve prospěch zásadní změny, a ne jejích odpůrců.
„Názor Josefa Skály mne nezajímá. Kdyby alespoň kandidoval, mohl ukázat, jakou má podporu veřejnosti, ale toho se bál a kandidaturu vzdal. Tedy jeho výzva je zcela irelevantní,“ napsal ČTK Filip…
Ty výkřiky jsou na vodě stejně jako ty o „vnitřním nepříteli“ ve straně, jemuž prý velím. Do zastupitelstva Prahy 2, kde bydlím, jsem na kandidátce samozřejmě byl – a dostal mimochodem i nejvíc preferenčních hlasů. A pracoval tu i u skromného předvolebního stánku, kočujícího po Vinohradech. Je to čtvrť, plná jak „bývalých lidí“, tak těch, co zbohatli na vlně privatizační bonanzy. V zastupitelstvu tu nejsme už po několik volebních období. Do Senátu jsme se z Prahy jaktěživ nedostali ani z volebních obvodů, kde převažuje plebejská většina. Následkem předchozích volebních debaklů zbylo na kampaň i ještě mnohem méně peněz. Takže i na plochách, určených k veřejné prezentaci, jsme byli vidět jen krajně sporadicky.
Já se však kandidatury do Senátu vzdal z jiných důvodů. Po dubnovém sjezdu strany jsem musel řešit existenční zázemí. A ta z variant, jež byla nejžhavější v době, kdy se kandidátky musely uzavřít, zavazovala i k častým pobytům v zahraničí, a to na víc než jen pár dní. Pražské obvody, přetahující se o mou kandidaturu, to plně pochopily a nic mi nevyčítají. Pokud bych kandidoval – a v době kampaně tu chyběl – budu na tapetě za to. A z těch pár procent, které lze získat s letáčky u metra tam, kde převažují ti „za vodou“ – a jejich vyvolení se culí ze všech sloupů – by se dozajista vynořila verze o „neúspěšném kandidátovi“. Jsou lidé, kterým se nezavděčíte.
Mlčet ke kopancům do kotníku se nedá. Právě ty ovšem škodí nám všem. Sám si v přízemním revanšismu rozhodně nelibuji – natož v tom „ad hominem“. Říkám-li nahlas A, pak hned nato i B. Byl to i případ rozhovoru pro ČT, na který kolega Filip reagoval. I tam zaznělo zcela jednoznačně, že dá-li zelenou změně, která nás potáhne znovu nahoru, postavím se velice tvrdě každému, kdo by ho ostouzel a zpochybňoval jeho dřívější zásluhy. V Událostech to B už nepustili. Že by je neukázali ani kolegu Filipovi, jemuž dali poslední slovo? Má to i jiný rozměr. Komu ČT tak nepokrytě přeje, ten tím u levicové veřejnosti body už jen ztrácí, a ne že získává.
Psali jsme:
Vy jste řekl, že „čestný muž“ by rezignoval. Předseda rezignovat nechce. Takže podle vás není čestný muž?
Zkusme to nechat u výzvy, tak jak zazněla. Vynášet veřejné soudy, do nichž mne strkáte, v úmyslu nemám. Nejenom proto, že se to příčí mé nátuře. Čemu by prospěla „osobní válka“, soutěžící v citoslovcích? My musíme vyřešit otázku, kudy z dnešní pasti. A ta vyžaduje férovou debatu o meritu věci. Před dubnovým sjezdem jsem s tím nepochodil. Proč to nezkusit teď? Nabízím to i touto cestou. Bez emocí a „předběžných podmínek“.
Co je pravdy na tom, že ve straně působí i jakási nová názorová platforma?
Ta samosprávná iniciativa se rodí už zhruba rok. A to hlavně po dvou liniích. Jednak skupiny mladých komunistů, která vznikla už po nezdaru v loňských volbách do Poslanecké sněmovny. A zároveň diskusní platformy napříč generacemi, působící už od příprav dubnového sjezdu strany. Obojí dosud zůstávalo ryze diskusním fórem, a to přísně vnitrostranické povahy. Jak proto, aby to nešlo jakkoli zneužít před komunálními a senátními volbami. Tak proto, aby se na žádnou z iniciativ nedal svést jejich výsledek. Včera se rozhodly spojit síly.
V samosprávné platformě RESTART, což byl už název zmíněné skupiny našich mladých kluků a holek. Cílem je obnova svěží, bojovné levice, schopné za národní a sociální priority budovat i mnohem širší aliance. Své náměty, mířící dovnitř strany, distribuuje přísně interní cestou i teď. Včera si zvolila tři mluvčí – za mladou krev doktora Richarda Pokorného, přednášejícího ústavní právo v Plzni, Stanislava Duška z Chebu, koordinátora dosavadní diskusní platformy, a mne.
Jak budete dále postupovat, když vedení strany odmítne přijmout odpovědnost a vyvodit důsledky?
Ivan David po volbách napsal, že vidět v nich porážku levice je mimo mísu. Protože levice, hodná toho jména bez uzardění, se ztrácí před očima už dávno. Je to samozřejmě nadsázka, přehání však jenom zčásti. Bude-li levice vysychat dosavadním tempem, už brzy „přejde z očí“ úplně. Z očí milionů těch, s kým se doba nemazlí a bude mazlit ještě méně. Jak tváří v tvář „čtvrté průmyslové revoluci“, tak nové fázi ekonomické krize. Ano, právě další fázi té, co vypukla před deseti lety. Ta totiž nesplnila ani jedinou pozitivní roli všech dřívějších. Nůžky mezi masou kapitálu – a kupní silou, bez níž se nemá jak reálně zhodnotit – naopak rozevřela do ještě třaskavějšího úhlu. Tím víc bude bolet, až ty šejdířské „bubliny“ rupnou znovu. Má se šok, který to nadělí, stát hříčkou holých lebek – a ostrých hochů na straně samotných „elit“?
Civilizační pasti, s nimiž si kapitalismus neví rady, rostou jako houby po dešti. Levice, která není vlastní atrapou, bude potřeba víc než kdy dřív. Zkusme udělat vše pro druhý dech té, co tu už je. Poprat se o to na její půdě. Tak jako Šmeral a parta kolem něj na prahu 20. let. Co po nich žádala doba, nestavěli na „zelené louce“. Uměli pro to získat většinu těch, kdo nalevo už stáli. Nechat je napospas nesmíme ani my. To proto se musí vyčerpat všechny možnosti, jak nezačínat na „zelené louce“. Je to i závod s časem. Pracuje proti nám. Pokud se ukáže, že zbyla právě jen „zelená louka“, budeme stavět na ní. Ne břichomluvou do noční pouště. Ale i napříč plejádou skutečných osobností, které zdobí nesporná autorita a prestiž. Poptávka rychle roste i z jejich strany.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
