Co vás jako umělce vede do politiky? Ovlivnila vaše rozhodnutí kandidovat například nějaká událost či kauza?

Rozhodl jsem se poté, co se mi narodila dcera Anežka. Chci, aby vyrůstala a žila v demokratické zemi, která patří do západní Evropy, nikoli východní. Nechci, aby zažila jakoukoli formu totality, v té jsem vyrůstal já a mí rodiče, to si myslím, že bohatě stačí.

Václav Klaus ve své knize „Chtěli jsme víc než supermarkety“, kde analyzuje vývoj režimu 25 let od sametové revoluce, vidí škůdce české demokracie i v nebývalé moci kulturního establishmentu, která má podle něj kořeny už v národním obrození. Co vy na to?

Knihy Václava Klause nečtu, ale ta citace, kterou uvádíte, mi připomíná výroky jiného jeho kolegy z prognostického ústavu. Oba se snaží zdehonestovat českou inteligenci. Intelektuálové ve valné většině netvořili mocný politický establishment, měli u národa přirozenou autoritu a lidé si jich vážili, takový Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Milan Machovec nebo Jan Patočka netoužili po moci, ale po pravdě, po svobodném vyjadřování, důležitá byla svoboda projevu. Protože jsem se dlouho zabýval ve své spisovatelské práci komunistickým terorem během 50. let, hlavně v románu Návrat Krále Šumavy, připomíná mi to tehdejší propagandu, intelektuálové byli pro komunisty „bývalými lidmi“, byly na ně doslova organizované štvanice, nesměli vykonávat svá povolání, byli odsuzováni na dlouhá léta do kriminálů ve vykonstruovaných procesech. Mnozí končili na popravišti. Takovéhle hony na domnělé čarodějnice jsou pro mě nepřijatelné a alarmující, ať už jde o vzdělance, homosexuály nebo Romy či jakoukoli jinou menšinu.

Čemu byste se chtěl v senátu věnovat, co vás zajímá či takzvaně pálí nejvíce?