Pane doktore, zaměřme se nejprve na Sýrii. Ruská média ještě před příměřím halasně tvrdila, že Asad už v bojích rozhodl ve svůj prospěch, a současně obviňovala tureckého prezidenta Erdogana, že pomáhá IS tak, že jeho rodina od radikálů kupuje ropu, a tím pádem Erdoganův vztek na vývoj v Sýrii souvisí s tímto faktem. Jak situaci střízlivě a nepropagandisticky posoudit?
Jít skutečně o „občanskou válku“, zbraně mlčí už roky. „Assad must go!“ je však cílem vnější agrese. Fanatické verbeže, posbírané napříč světem. Pasou ji temné monarchie, turecký despota – a „liberální demokracie“. Být Asad „zkurvysyn, ale náš“, projde mu cokoli. Není však jedno ani druhé. Sýrii zdobí tolerance nevídaná široko daleko. Civilizace více lidských práv než v ostatní Arábii dohromady. Obojí umějí jen suverénní země. To proto „Assad must go!“. I za cenu statisíců životů a děsivé devastace.
Damašek měl padnout v říjnu. Putin však není Gorbačov. Spojence nehází přes palubu. „Válku s terorem“ nesimuluje. S krvelačnou chátrou nekoketuje. Válčí s ní bez uvozovek. Klid zbraní umožnila až konstelace jako ta v Donbasu. Zvrat, kdy bere na ramena „zkurvysyn, ale náš“. „Změna režimu“ se nekoná. Ten debakl je i varováním pro příště. „Unipolární“ moci zvoní hrana. Moskva obnovila v regionu suverénní part. Do Kremlu se hrnou potentáti, kteří tam nepáchli už roky. Asad vypisuje volby, jaké v okolí riskuje málokdo. Horor o „nenáviděném tyranovi“ dostává ránu z milosti. Obama zkouší neztratit tvář. Bu bu bu na „Asada, nebude-li plnit“, je jen krmivem pro „presstituci“. Všelijakými „Plány B“ sice vyhrožuje i nejedna regionální satrapie. Ten, komu říkají pane, však své „zkurvysyny“ zřejmě drží na uzdě.
Erdogan IS nepomáhal jen coby pašerák kradené ropy. Turecko je i hlavní průchoďák jeho fanatiků a zbraní. Sem vede i stopa k provokaci „pod falešnou vlajkou“, jež měla z Asada udělat „chemického vraha“ – a zinscenovat casus belli. Erdogan sní o vzkříšení otomanské zombie. Do Sýrie chtěl vyslat i vlastní divize. A válku s Damaškem i Moskvou tak vnutit i celé NATO, nás nevyjímaje. Z Ameriky za to dostal za uši. Hroutí se mu svět. Teror, jímž dusí i domácí opozici, mu dlouho nevydrží. „Změna režimu“ zraje v Ankaře. Už to přetřásají i jinak bohabojné zdroje.
Psali jsme:
V Evropě začala smršť zostřování ochrany hranic. Rakousko na hranice vysílá další vojáky, omezuje počet běženců, kterým udělí azyl, a Německo se zlobí, že tímto krokem Rakušané uprchlíky v podstatě přeposílají do Německa. Na makedonské hranici nepouštějí Afghánce a plán Angely Merkelové na dohodu s Tureckem zjevně zatím v EU podporu nemá. Co k jednotlivým položkám v migrační krizi říci a v co lze doufat?
Uprchlická krize je z těch, na něž je dnešní Evropa krátká. Nosí jich na hrbu celý ranec. To, že „jí všechno příliš trvá“, je až příčina druhého řádu. Stěhování národů je pomstou za to, jak s nimi nakládá panstvo „zlaté miliardy“. Za šaškárny „multikulti“, jimiž se z toho vylhává. Jsou dvojčetem těch kolem „romské kultury“, jimiž si myje pracky „samet“. Za to, že srazil Romy do ghett.
Tahanice kolem „hotspotů“ honí kočku za ocas. Stěhování národů zvrátí jen světlo na konci tunelu. Právě to ovšem panstvo v plánu nemá. „Vracet nakradené“ se nechystá. „Třetí svět“ si pachtuje jako Klondike i do budoucna. Těm, komu dluží, nenabízí ani „New Deal“, natož „Marshallův plán“. Dokud těm Harpagonům říká pane i náš kontinent, migrační krize má jen dva konce. Buď ji zastaví střílny „pevnosti Evropa“. To ovšem hrozí „střetem civilizací“, mrzačícím i tu naši. Nebo to „elity“ vzdají v sobecké naději, že je uhlídá ochranka – a slízne to jen plebejské podhradí. Migrační tsunami zvrátí až jiná Evropa. Ta, jež si vynutí, o čem jsou demokracie a lidská práva doopravdy. Migrační krize jí dává argumenty, jaké dosud neměla. Orloj ukazuje za pět minut dvanáct.
Už i západní média si všímají obtížného psychického rozpoložení Angely Merkelové, mluví o únavě, vyčerpanosti a podobně. Jakým způsobem lze nyní, po zhruba tři čtvrtě roce migrační krize, zhodnotit výkon Merkelové v této věci a jak to zasadit do kontextu její celé politické kariéry? Chovají se k ní média férově, nebo jí ubližují?
Angela Merkelová není lídr, který se nadchne pro velký cíl – a vyrazí s ním klidně i proti proudu. Je z ranku politických ouřadů, jež si počkají, kam se vrtne většina. Tentokrát trucuje – a značně riskuje. Z grimas i „řeči těla“, s nimiž to dělá, září nulové štěstí. Spíš odevzdanost hraničící s kapitulací. Bezmoc před silou, s níž nehne, i kdyby se rozkrájela.
Tohle vypadá na šmíráka, jenž sbírá a pak staví do latě. Pod uměleckým jménem NSA. Spojencům leze do soukromí všem. Média ovšem, když ji Snowden načapal, přetřásají vlastně jen „Bundesmutti“. Další indicie se vynořila před pár dny. Na portálu devátého kanálu izraelské televize. A tedy média země, s níž to „Velký bratr“ peče obzvlášť důvěrně. Řeč je o dvoudílném dokumentu stopujícím kancléřčinu politickou pubertu. Že v Akademii věd šéfovala svazácké propagandě a „fondu solidarity“ – a pečená, vařená byla i v SSSR – na ni práskli už němečtí paparazzi. Izraelský portál jde ještě dál. A ve výtahu, jímž to brala zamlada, identifikuje i šarže „Honeckerovy tajné policie“. Dokonce nejen v NDR, ale i po anšlusu. Brutální je už titulek – „Angela Merkelová jako hadí vejce Stasi“.
Izrael tu hru na nervy nabízí i rusky (zde a zde). Kolik je na ní pravdy – a kolik fabulace – je téma pro znalce. To, nač se ptáte, klade jinou otázku: jsou mediální šťouchance – a kraul vyhaslé kancléřky proti proudu – jen mimoběžky v tu samou chvíli? Anebo jsou to spojené nádoby? Platí-li za druhé, je tu corpus delicti. Na téma, kde leží režie uprchlické vlny – i co vše investuje do nátlaku, aby si Evropa škodila v ukázněném haptáku.
Psali jsme:
Evropští lídři se na summitu dohodli s britským premiérem Cameronem, který doporučil Britům hlasovat v referendu pro setrvání v EU. Reakce uvnitř konzervativní strany na dohodu jsou velmi nepříznivé, například vlivný londýnský primátor Boris Johnson bude pro vystoupení z EU a stejně tak i někteří Cameronovi ministři. Udělal David Cameron dobře, když se rozhodl kopat za EU?
Ta maškarní rozněžní jen IQ tykve. Je to striptýz dvojího metru. Jít „Evropě“ skutečně o „koherenci“ a „solidaritu“, žene Camerona ke všem čertům. A pustí se do řešení toho, co ji rve na kusy a plní náměstí řízkům, z nichž běhá mráz. Řecko, vydrancované vykuky, balancuje na hraně civilizační propasti. Učitelé tam objíždějí sedláky, aby jim pro žáky usínající hlady dali pár pytlů mouky. Turecký bašibozuk tam expeduje hladové krky až z Pákistánu a černé Afriky. Řeckem otřásají generální stávky. „Banksteři“ mu neodpustí ani vindru. Z bruselské smetánky lezou jen farizejské plky. Kdejaký moula jim sekunduje tlachy, zda Athény rovnou „nevyloučit“.
Řecko je návěstím trendu, a ne kapky v moři. Cameron je pitbulem „elit“ odkojených sociálním darwinismem. Za „břemeno bílého muže“ mají už to, že jim z těch kolem padají zlaté cihly. Je to svět vrchnostenských nároků. Arogance, co si je umí vydupat. Nadutých výhrůžek, že nebude-li po jejich, prásknou dveřmi. O tom je cirkus kolem Cameronových spanilých jízd. To, co evropskou civilizaci skutečně rozkládá, se odkládá ad acta.
Tzv. Brexit by podle mnohých znamenal katastrofu pro EU. Souhlasíte s výrokem Bohuslava Sobotky, že pokud Británie odejde z Unie, v Evropě zažijeme vzrůst nacionalismu a de facto rozpad EU? Jiní komentátoři tvrdí, že Brexit v souvislosti s dalšími krizemi, které EU sužují, může ohrozit nejen další budoucnost EU, ale i její bezpečnost a transatlantické spojenecké vazby. Co k tomu říci?
Vzpomínáte si na imbecilní reklamu vábící nás do EU? I babkám, jež musejí do lesa na klestí, slibovala, že až nás tam vezmou, koupí si z penze – i „domeček v Portugalsku“. Lež jako věž to byla už tehdy. Teď EU degeneruje před očima. To, že je „košile bližší než kabát“, už nikdo ani neskrývá. Cameron vydírá jménem země zbohatlé z koloniální loupeže. Zisk z okolního světa do ní teče dodnes. Škudlí i na dětských přídavcích pro „gastarbeitery“. V britském HDP tvoří pár promile. My žádné kolonie neměli. Ztrátou, a žádným ternem, je i „návrat do Evropy“. Z EU k nám přiteklo 400 miliard. Za deset let. Od nás jich tolik plyne ven. Rok co rok. Celá desetina HDP.
Cameron razí vlastní zájem. Proti těm, na kom se Británie balíkuje. Sobotka papouškuje katechismus, který to právo silnějšího lakuje narůžovo. Místo aby se k jasné zprávě, nač EU degraduje, postavil očima našich zájmů. A všude tam, kde nám bruselská buzerace už vysloveně škodí, nalinkoval „červenou čáru“. Za všechny ostatní aspoň jeden příklad. Právě ten, který staví na uši Sobotka, když říká, že rozklad EU nás „zažene do náruče Ruska“. Zná někdo jediný důvod – skutečně objektivní, a ne jen vyhřezlý z mánie, jež svá práčata honoruje – proč stát o horší vztahy s Ruskem než třeba s Německem nebo Francií? Proč po nich máme prahnout právě my, koho má „stará Evropa“ za kolonii – a Rusko je pro nás naopak trhem, kde se dá přidaná hodnota inkasovat celá?
Až na ty „červené čáry“ přijde odpověď, o tom, jak dál, smí rozhodnout jen referendem. To samé platí i vůči NATO. Tady jsou „červená čára“ v národním zájmu – a hlasování suveréna podle ústavy – ještě urgentnější. My přece nejsme z predátorů plundrujících cizí země. Brutální loupež nemáme v genech. Podíl na kořisti nás mine, i kdybychom na něj měli žaludek. U nás má tradice armáda bránící vlastní zemi, a ne žádné cizinecké legie. České jednotky nehnala na ruskou hranici ani „Třetí říše“. Teď je tam hodlá vyslat vláda, jíž předsedá sociální demokrat. Tady už nejde o švestičky z komedie. Tady se Hujer podbízí hazardem, který mu musíme zatrhnout, dokud je čas.
Ve Spojených státech vrcholí volební kampaň a nutno říci, že se daří zejména protisystémovým kandidátům, především Donaldu Trumpovi, který přiostřuje rétoriku. Existuje poučka, že kandidát, jenž vyhraje primárky v Jižní Karolíně, zpravidla bývá republikánským nominantem. Bude tomu tak podle vás i v tomto případě? Co by měl český čtenář vědět o průběhu primárek v USA? Komu dáváte šance?
Komu bije srdce nalevo, drží palce Sandersovi. Velké prachy to však – soudě podle „super úterý“ – asi zvládnou převálcovat i letos. Trump je kolosální histrión. Z těch nabubřelých frází však lezou i docela holubičí gesta – ač třeba vůči muslimskému světu či „chicanos“ zrovna ne. Na mne však přesto dělá dojem hafana, který víc štěká, než kouše. Tím důležitější je jiné kritérium – jak moc má kdo na nezávislost, jakkoli děravou jako řešeto, na „establishmentu“, jenž se zakopal už za Bushe a Cheneyho. Tady je na tom, je-li řeč o možných finalistech, nejhůř madam Hillary. Za tu lobbují jak „banksters“, tak zbrojaři a válečnická vrchnost. To snad raději i Michael Bloomberg, který před časem avizoval, že do toho možná půjde na divokou kartu. A do kampaně investuje i miliardu vlastních dolarů. Kruhům, jež to dosud měly pevně v rukou, se očividně nabízel jako záložní eso v rukávu. A to třeba i do tandemu v případě, že vyhraje „nesystémový“ kandidát. A vůli voličů, majících těch „systémových“ plné zuby, vezme smrtelně vážně i pak. Z té sorty jsou Sanders i Trump. Vedou si nad očekávání. Pro „elity“ je to šokující varování.
Mnozí ekonomové stále výrazněji připouštějí, že svět stojí na prahu další ekonomické krize a finanční trhy připomínají situaci z roku 2008. Důvodů je několik. Ekonomický pokles v Číně, kde ekonomika rostla nejpomaleji za 25 let, rekordně nízké ceny ropy nebo nafukující se bubliny na realitním trhu. Je to reálná obava, nebo nesmysl? Jaké důsledky by pro Západ v současné velmi problematické době měla po uprchlické a ukrajinské krizi další rána v podobě ekonomické krize?
V EU je pod hranicí bídy – nebo těsně kolem ní – přes 120 milionů lidí. Tedy ještě více než v letech 2008–2010. Že „krize skončila“, jim zní jako nejapný žert. „Třetí svět“ se jimi hemží. Jinak, než se to retušuje, je na tom i celý systém. Koupil si totiž jen „time-out“. Ztráty z prasklých „bublin“ jednoduše „znárodnil“. A ten „suverénní dluh“ – jak divukrásně to zní – pak hodil na hřbet nám všem. I s úroky, jež inkasují právě ti, komu ty „bubliny“ praskly.
Tak bankrotářský švindl vydrží jen do času. Příčiny krize jen dál přihnojuje. Dnes je tak nádor ještě větší než před osmi lety. Mnohem více je i metastáz. Většina peněz chrlených „kvantitativním uvolňováním“ míjí výrobu i spotřebu. Za úrok, který nestojí ani za řeč, s nimi čachruje „kasino“ finančních trhů. „Zločin bílých límečků“ tu má ráj už na Zemi. „Prvním hybatelem“ zkázy však není. Tím jsou nůžky zející mezi masou peněz, lačných zase jen „dělat peníze“ – a kupní silou podhradí, která svými penězi hradí hmatatelné statky. Marx definoval velký třesk, k němuž to tíhne, pojmem „krize z nadvýroby“. Mínil tím nadvýrobu kapitálu, který si zmenšuje vlastní trh tunelováním cizí práce. A dohání to dostihy burziánské spekulace.
Vládne jí „asymetrie“ jako řemen. Straní nikým nevolené hrstce trůnící na dvojím monopolu: moci nad „penězi jiných lidí“ („other people‘s money“) – a přístupu k „informacím určeným jen povolaným“ („insider information“). Ta kasta inscenuje miliardové „pyramidy“ a „letadla“, aniž se sama praští přes kapsu. Své prebendy z nich stahuje dřív, než se ty domky z karet zhroutí. To vše se sice opakuje už skoro dvě stě let. Dříve ale ve světě, kde měla kam expandovat i produkce reálných statků. Ten rezervoár se však vyčerpal. Právě „globalizací“, o niž se mamon tak vehementně dral. Dnešní kupní sílu dusí i včerejší spotřeba na dluh. Procento, jímž se na ekonomickém výnosu podílejí mzdy a platy, klesá už od konce 70. let. Peněz nakřečkovaných z cizí práce je o to více. Oč dál zachází jejich koncentrace, tím více se mění právě v kapitál lačný po dalším zhodnocení. Krize z nadvýroby bývaly epizodou. Bolely sice, také však odezněly. Teď je to chronická záducha. Kolaps se odkládá už jen na další dluh. Splatit se nedá ani ten dnešní. O to více zprzní i život příštích generací.
„Bubliny“ rostou znovu. Jsou větší než v září 2008. Že mohou prasknout každým dnem, alarmují i zdroje, které si mamon vydržuje. Mnohé i s příznačným dodatkem: po „polštářích“, jež tehdejší náraz pomohly ztlumit, se mezitím slehla zem. Teď letí světem móda „záporného úroku“ – a „bails-in“, sanací bank z peněz, jež tam ještě zbyly. Zatím se nesmí dotknout vkladů do 100 000 eur. Už brzy to však – prosakuje z kuloárů – může být klidně i deset tisíc. Blábol o „slibném růstu“ sype písek do očí. Krize nás nemine. A nutně i ještě ničivější než ta posledně.
Závěrem se podívejme na Rusko a Ukrajinu. V Kyjevě se rozkládá vláda, premiér Jaceňuk přišel o většinovou podporu v parlamentu, nestojí za ním ani prezident Porošenko. Současně se nijak nezlepšuje ekonomická situace Ruska a na Donbase jsou sporadické přestřelky. Co očekávat od příštího vývoje? Je možné ještě vlastně zajistit územní celistvost Ukrajiny v jejích hranicích z konce roku 2013?
„Postkomunismus“ je šampionem spousty lumpáren. Ukrajina v nich vede o koňské délky. O „mafiánském kapitalismu“ hudral už imám „pravdolásky“. „Prorůstání organizovaného zločinu do politiky“ melduje i BIS. Na Ukrajině jsou politika a banditismus siamská dvojčata. Když Porošenko vyzval parlament, ať Jaceňuka odvolá, desítky poslanců opustily sál. Za milion dolarů. Pro každého. Popularita Jaceňukovy partaje se propadla pod tři procenta. „Yatse“ však dosadila Amerika. A tak zatím vládne dál.
Victoria Nulandová – madam „Fuck the EU“ – si totiž povolala Valentina Nalivajčenka, šéfa ukrajinských „tajných“. Vázací akt CIA prý podepsal už počátkem 90. let. Coby někdejší frekventant akademie KGB. „Krasnogo znameni“ – a „imeni J. V. Andropova“. Šušká se, že má střídat Porošenka. K řídícím oficírům ho provázela „plynová Julie“. Té prý slíbili předsedkyni parlamentu. Premiéra, cvrlikají jiní vrabci, má dělat Turčynov, šéf rady státní bezpečnosti. Ti dva veleli jak teroru, jímž státní převrat startoval, tak tomu proti Donbasu, jenž ho nepustil přes práh. Chystají-li se klíčové posty právě pro ně, dvě zprávy v jedné to i vysílá. Kyjev už bude jen utahovat šrouby. A „demokratické“ divadýlko už odpískala i zahraniční režie.
Galerka u koryt rozkrádá i peníze, jimiž se státní bankrot odkládá zvenčí. Těm, kdo jich Kyjevu naslibovali mnohem více, to nabízí alibi, jak mu už nedat nic. MMF to deklaroval natvrdo. Pro „dolních čtyřicet milionů“ je to pohroma. Ukrajina se propadá do „třetího světa“. Evropu čeká i migrační vlna z „vnitřních zdrojů“. Chaosu nabídne masu vymytých mozků. Těm, kteří nezblbli a zůstanou doma, však chybějí kultivovaní mluvčí. Řada jich skončila za mřížemi. Ostatní většinou v zahraničním exilu. Skutečná opozice viditelná i v politice je mimo hru. Pravé zadání „Majdanu“ je u cíle. Z Ukrajiny zjančené amokem je předpolí „hybridní války“. Vabanku za „změnu režimu“ v Rusku.
Donbas mu ukázal červenou kartu. Kyjev už na něj nedosáhne. Je na dně. Držet se dohod z Minsku žádají i Paříž a Berlín. Stonásob vážnější je jiná věc. Na ruských hranicích se kupí vojenská síla, jaká tu nebyla od června 1941 – řečeno s profesorem Stephenem Cohenem, jedničkou americké „kremlologie“. Ten nápad je zralý na svěrací kazajku. A k tomu i naprosto kontraproduktivní. Posiluje totiž právě pól, jehož krédem je suverénní Rusko. Dilema, které je osou ruského novověku, je zpátky na scéně. Kapitalismus urvaný ze všech řetězů tu zkrachoval už dvakrát. Na první pokus za Romanovců, na druhý za Jelcina. Za zdejších klimatických podmínek – vzdáleností i jiných zvláštností – sráží většinu do nouze. Pod knutu vnějších financí však nahání i byznys.
Rusko, chce-li zůstat suverénní, musí ostré lokty držet v mezích. Tím spíš, že se tu – více než kdekoli na Západě – sápou hlavně po přirozených monopolech. Parazitní rentě z bohatství, jež zemi nadělila příroda, vyhlásily válku už revoluce srážející feudální trůny. Právě tím začal i Putinův tým. Pokračuje v tom tichým krokem myslivce, o to však vytrvaleji. Ekonomická válka, jíž Rusko čelí, mu tenčí zdroje. Sociálnímu napětí předejde jen regulace vstupující do jejich distribuce. Jen vlastními zdroji disponuje i reindustrializace. Rusko to vyvazuje z dluhové pasti, do níž je vlečou „banksteři“. Řešením, které si nelže do kapsy, jsou jen svébytná emise i úvěr. Rubl krytý vlastními aktivy – a ne „rezervními“ dolary. O těch se, že jsou jen z „řídkého vzduchu“ („out of a thin air“), ví i v Americe.
Ruská suverenita – a parazitní renta – se snášejí stále hůř. Jejich střet skicuje rozcestí, na něž to bere celý svět. Jak na ten gordický uzel vyzraje Moskva, bude mít širokospektrální dopad i tentokrát.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
