Pane doktore, zaměřme se nejprve na Sýrii. Ruská média ještě před příměřím halasně tvrdila, že Asad už v bojích rozhodl ve svůj prospěch, a současně obviňovala tureckého prezidenta Erdogana, že pomáhá IS tak, že jeho rodina od radikálů kupuje ropu, a tím pádem Erdoganův vztek na vývoj v Sýrii souvisí s tímto faktem. Jak situaci střízlivě a nepropagandisticky posoudit?

Jít skutečně o „občanskou válku“, zbraně mlčí už roky. „Assad must go!“ je však cílem vnější agrese. Fanatické verbeže, posbírané napříč světem. Pasou ji temné monarchie, turecký despota – a „liberální demokracie“. Být Asad „zkurvysyn, ale náš“, projde mu cokoli. Není však jedno ani druhé. Sýrii zdobí tolerance nevídaná široko daleko. Civilizace více lidských práv než v ostatní Arábii dohromady. Obojí umějí jen suverénní země. To proto „Assad must go!“. I za cenu statisíců životů a děsivé devastace.

Damašek měl padnout v říjnu. Putin však není Gorbačov. Spojence nehází přes palubu. „Válku s terorem“ nesimuluje. S krvelačnou chátrou nekoketuje. Válčí s ní bez uvozovek. Klid zbraní umožnila až konstelace jako ta v Donbasu. Zvrat, kdy bere na ramena „zkurvysyn, ale náš“. „Změna režimu“ se nekoná. Ten debakl je i varováním pro příště. „Unipolární“ moci zvoní hrana. Moskva obnovila v regionu suverénní part. Do Kremlu se hrnou potentáti, kteří tam nepáchli už roky. Asad vypisuje volby, jaké v okolí riskuje málokdo. Horor o „nenáviděném tyranovi“ dostává ránu z milosti. Obama zkouší neztratit tvář. Bu bu bu na „Asada, nebude-li plnit“, je jen krmivem pro „presstituci“. Všelijakými „Plány B“ sice vyhrožuje i nejedna regionální satrapie. Ten, komu říkají pane, však své „zkurvysyny“ zřejmě drží na uzdě.  

Erdogan IS nepomáhal jen coby pašerák kradené ropy. Turecko je i hlavní průchoďák jeho fanatiků a zbraní. Sem vede i stopa k provokaci „pod falešnou vlajkou“, jež měla z Asada udělat „chemického vraha“ – a zinscenovat casus belli. Erdogan sní o vzkříšení otomanské zombie. Do Sýrie chtěl vyslat i vlastní divize. A válku s Damaškem i Moskvou tak vnutit i celé NATO, nás nevyjímaje. Z Ameriky za to dostal za uši. Hroutí se mu svět. Teror, jímž dusí i domácí opozici, mu dlouho nevydrží. „Změna režimu“ zraje v Ankaře. Už to přetřásají i jinak bohabojné zdroje.