1000 let s ruštinou. V téhle populárně naučné knize předkládáte nespočet zajímavostí o Rusku. Co z nich bylo pro vás největším překvapením?
Vlastně nic a všechno. Věděl jsem, že vztahy světa a Ruska a učení se ruštině (včetně Čech) trvají nepřetržitě od raného středověku. Ale nakonec z toho vyšlo asi 1400 osobností, desítky ba stovky příběhů, dramatických osudů, které tento tisíciletý příběh dokumentují. Překvapení jsou na každé stránce.
Věděl jsem o dynastických vztazích, ale překvapilo mě, kolik českých knížat z rodu Přemyslovců si bralo ruské princezny za ženy. A také obráceně, ruská knížata si brala Češky. Věděl jsem, že Kunhuta, ruská vévodkyně, vnučka mého patrona, knížete a svatého mučedníka Michaila Černigovského, byla manželkou Přemysla Otakara II., regentkou českého království i prababičkou Karla IV., ale nevím, zda by Karla IV. Češi zvolili „největším Čechem“, kdyby věděli, že byl zčásti Rus.
Překvapující bylo, že ruské princezny byly manželkami třeba francouzských králů, patřily k nejvzdělanějším lidem Evropy své doby a měly vliv na evropskou politiku. A tak do nekonečna.
Byl to zkrátka jeden evropský prostor. A známá „paní kněžna“ z Babičky od Boženy Němcové, Kateřina Vilemína Zaháňská, byla po otci a dalších předcích také Ruska a za manžela měla Rusa. Byl jsem paf z toho, že třeba čeští kolonisté, kteří jako takzvaní osadníci „kolonizovali“ Rusko trvale již minimálně od 17. století, dodnes dokážou držet národní zvyky. A to jich většina časem „zhebla“ zejména za sovětské éry jako západní špióni nebo v různých válkách.
Co vás ještě překvapilo?
České vesnice v Rusku dosud najdeme. V Rusku založili Češi řadu průmyslových odvětví. Dodnes se vyrábí v Rusku pověstná Sareptská hořčice nebo šumivé víno a tyhle dnes velké fabriky se k „českému“ odkazu hlásí. Také řada dnes obřích strojíren byla původně českých. Nebylo snad žádného ruského města, kde by nepůsobili čeští učitelé – hlavně hudby a tělocviku. Většinou zařvali popraveni jako špióni.
Překvapilo mě, že největší muzeum Jaroslava Haška a nejvíce Švejkových pomníků je v Rusku. Že jediný pomník nákladního automobilu na světě - české Tatrovky - je v Rusku.
Překvapilo mě, že Němci za protektorátu nechávali Rusy v podstatě na pokoji. Nechali působit ruské školy včetně ruského gymnázia, různé spolky. Vydávaly se ruské knihy, hrály se hry ruských autorů. I na rozhlasovém vysílání Voskovce a Wericha do Čech se hrála ruská píseň „Partyzán“. O tom je vlastně většina této knihy. O tisíciletých dějinných paralelách, které sledujeme na každém kroku.
A ještě jedno pro mě bylo šokující. Jak se stalinský režim vyrovnával s hrdiny. Třeba posádka světově známého ledoborce Krasin, jedna z prvních globálních „celebrit“, co zachránila Nobileho výpravu vzducholodí k severnímu pólu i s Čechem, známým spisovatelem, Františkem Běhounkem (přečtěte si knihu Trosečníci na kře ledové), pak byla popravena jako „západní špioni“. Takových příběhů je v knize hodně, včetně reminiscencí o mé rodině, kde z jedenácti dětí zbyla jen má linie.
Překvapilo mě, kolik lidí se donedávna dobrovolně učilo rusky a rusky dobře rozumí a mluví. 1000 let! Byly to miliony lidí a nebylo to věcí jen „povinné školní výuky“. To určitě ne. Ještě nedávno byla ruština čtvrtým až šestým nejžádanějším jazykem na středních školách. A pak stačil jeden jediný den 24. 2. 2022. A dnes? Stovky učitelů ruštiny přišly o práci.
Fotogalerie: - Zaměřeno na ruštinu
Ale úplně nejvíc mě překvapilo, kolik Rusů se dnes stydí či bojí přiznat, že jsou Rusové a to i jen původem. Musel jsem při korekturách desítky známých osobností škrtnout. Všiml jsem si, kolik původně i „kmenově“ Rusů u nás začalo o sobě prohlašovat v posledních třech letech, že jsou něco jiného než Rusové. Asi se bojí. Nevím. A kolik našich umělců, kteří v Rusku odehráli stovky představení, dělá, že tam nikdy nebyli. A sportovci, politici a další…
Jak jako potomek emigrantů z bolševického Ruska vnímáte dnešní mohutnou vlnu rusofobie?
Je to celé vlastně bizarní. I když je Rusko dnes pro většinu lidí nepřítelem číslo 1, tak o to více bychom ho měli studovat a poznávat, abychom s ním mohli bojovat a vědět, jak na něj. Děje se opak. Ostatně, proto má tato knížka desetileté zpoždění. Nakladatelství se ji bála vydat. Ale já jsem zvyklý. Byť už jsem pátá, snad již celkem domestikovaná generace. Ale jmenuji se, jak se jmenuji. Už jsem prožil stejnou situaci vícekrát.
V roce 1968, když začala okupace Československa, jsem šel 1. září do školy, do deváté třídy. Těšil jsem se na kamarády, starou partu. A kousek od školy na mě přiletěla první dlažební kostka. Pak druhá a třetí. Přeraženou nohu mi bere revma dodnes. Bylo po kamarádech. Ve třídě se mnou nikdo nechtěl sedět v lavici, měl jsem vlastní židli u umyvadla, domů jsem chodil celý rok i v zimě bos, protože bylo „módou“ tomu „Rusákovi“ krást boty. Od té doby trpím chronickými záněty močových cest. Také se mi za ten celý školní rok nepodařilo poobědvat. Převržené tácy, plivání do jídla, bránění postupu ve frontě bylo na pořadu každého dne. A tak dodnes neobědvám.
Zajímavou dobovou paralelou je, že jediná spolužačka, která se ke mně tehdy tajně hlásila, byla Maďarka. Ale neuměla moc česky. Takže já jsem na to, jak si Češi vylévají mindráky, zvyklý a nepřekvapuje mě to. Překvapuje mě, že opuštěné pozice v Rusku, včetně výroby, obchodu a vědeckých informací, obratem nahrazují hlavně Němci a Američané. V knize se dočtete, že tomu tak bylo opakovaně také od středověku. Mezi námi, v textu i obrazové příloze mám ukázky některých dnes ruských výrobků, které Češi vymysleli a začali vyrábět v Rusku před staletími. Já je nedávno koupil v Praze. Ale na nálepce je „Hergestellt in Deutschland“ anebo „Made in Germany“. Holt ty sankce.
Máte s rusofobií, která se odvíjí hlavně od konfliktu na Ukrajině, také nějaké špatné zkušenosti?
Jak jsem říkal, s rusofobií mám špatné zkušenosti. Dělal jsem půlku mého života poradce docela vysokým politikům a jiným vysoce postaveným lidem. A často chtěli, abych zastával i nějaké „funkce“, třeba kdesi ředitele. A víte kolikrát jsem od jejich poradců nebo personalistů na vlastní uši slyšel: „Toho Rusáka si sem přece nedáme!“? A dnes? To samé.
Pomatlaná poštovní schránka fekáliemi, kosočtverce na dveřích. Nebo právě nedávno prohlášení jednoho vysokého politika, který mi měl zaplatit za splněnou zakázku. Zaplatil mi slovy: „Nezlobte se, pane doktore, teď jste toxickej.“ Popravdě, ne všichni se bojí. Ale pro hodně lidí pracuji vlastně napůl v ilegalitě. Vlastně jen proto, že se jmenuji, jak se jmenuji.
Co si myslíte o tom, že jazyk Puškina, Dostojevského, Bulgakova a dalších se vlastně s tou rusofobií svezl?
Promiňte, pane redaktore, tady mi nezbývá, než se jen smát. Puškin? On, kterého i carové posílali do vyhnanství? Co má Evžen Oněgin společného s Putinem? Je to stejná pitomost, jako bychom říkali, že Karel Čapek byl nominován českými univerzitními profesory na Nobelovu cenu proto, aby dělali „českou propagandu“. Dostojevskij? Toho citují (jakož i další Rusy) dokonce i v americkém blockbusteru Avengers. Chcete říci, že Marvel Studios dělají ruskou propagandu?
A Bulgakov? To myslíte toho, který byl v Rusku po desítky let zakázán? Toho Bulgakova, o němž Česká televize ještě před pár lety tvrdila, že Mistr a Markétka je spolu s Doktorem Živagem považován za nejlepší ruský román 20. století? A myslíte, že Italové, Američané a jiní, kteří točili podle těchto románů nesčetné další a další filmy, to dělali, aby vytvářeli putinovskou propagandu?
Bývalý ministr Mikuláš Bek představil před rokem reformu výuky na základních školách, v níž se s vyučováním ruštiny na tomto stupni školství nepočítá. Také dochází k jejímu ústupu ze středních škol. Bek však dodal, že to není politicky motivované. Co vy na to?
Ruština se u nás na středních školách učila od druhé poloviny 19. století. Když si pan ministr myslí, že je konečně čas na změnu, klidně. Podle mě má každý právo si vybrat jazyk, se kterým se chce v životě uplatnit. Podle světových statistik je ruština ještě pořád někde kolem šestého místa podle četnosti uživatelů.
Nechápu, jak souvisí počet mluvících na světě (tedy také schopnost se uplatnit v životě) s politikou? Proč by člověk, který chce s Ruskem obchodovat, těžit tam diamanty nebo obdivovat krásy přírody, či bojovat, neměl mít příležitost? Proč by se vojáci, policisté, různé tajné služby v boji proti nepříteli měli učit jazyk tajně, soukromě mimo školu? Za komunistické totality byli úhlavním nepřítelem „západní imperialisté“, „vrazi z Wall Streetu“, „Frankovi přisluhovači“, ale angličtinu, němčinu, španělštinu nikdo z osnov nevyhazoval. Ať se učí každý, co chce. Před pár lety se psalo, že ruština je čtvrtým až šestým nejvíce voleným předmětem na středních školách. No, tak nebude. Nebo stále bude? Celosvětově asi, Bek neBek, zůstane plus mínus tam, co je.
Někteří pozorovatelé, co přijeli z Ukrajiny, přivezli zajímavé zjištění. Část lidí tam hovoří rusky, ale tvrdí, že ukrajinsky. Co si o této jazykové záměně myslíte?
To slyším v televizi denně. Zrovna tuhle byla v televizi reportáž, jak trpí obyvatelé Kyjeva po ruském náletu. Reportéři mluvili asi s šesti lidmi. Skoro ani jeden nemluvil ukrajinsky. Tak je to většinou. Nějak to redaktorům splývá. Ale nechci se rozhodně plést do politiky. Oni si Ukrajinci tvoří vlastní identitu a to k tomu patří.
Pravda je taková, že donedávna ruština byla na Ukrajině obecně dorozumívacím jazykem. Uměli či rozuměli jí všichni. A každý Ukrajinec rozumí rusky. Oni ty jazyky jsou si blízké asi jako čeština se slovenštinou. Na vysokých školách se psaly diplomové práce hojně rusky. No, a pak přišly „jazykové zákony“ a nikdo neřešil, co s miliony lidí, kteří ukrajinsky moc nemluví, byť většinou rozumí. Ale od politiky, prosím, pryč.
Ostatně, všichni ti, co mi dnes v koupelně opravují dlaždičky, uklízejí byt, myjí okna a švagrovi opravují dům a dělají střechu u nás na činžáku a jezdím s nimi taxíkem, mluví rusky. Alespoň tedy se mnou.
Ekonom Radim Dohnal přišel s nečekaným nápadem, že by se měla na českých středních odborných školách zavést povinná ukrajinština. Poslanec Jindřich Rajchl (PRO) to označil za „fantasmagorii“. Jak vy na to nahlížíte?
To už jsem říkal. Kdo se chce učit ukrajinsky, ať se přihlásí. Kdo to bude učit, nevím. Ale cestu vidím. Hodně rusistů se nyní „překvalifikovává“ na ukrajinisty. Po období německého protektorátu, po roce 1945, se hodně českých němčinářů také přeškolilo na ruštináře. Takže nic nového. O tom je ta kniha. Přečtěte si. Uvidíte.
Napíšete knihu i o ukrajinštině a jak se bude jmenovat?
Ne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Měla by být ukrajinština na některých školách povinná?
