Řada politiků nepřišla na slavnostní večer ke státnímu svátku na Pražský hrad na protest proti prezidentovu kšeftování s vyznamenáními, na Staroměstském náměstí proběhla alternativní oslava 28. října, na které se sešly tisíce lidí. Nebyla to nakonec důstojnější oslava státního svátku vzniku Československa než kdykoli v minulých letech?
Považuji za dobré, že se společnost aktivizuje, že lidé se z určité letargie, pasivity a neschopnosti vnímat problémy dnešního světa nějakým způsobem mobilizují a snaží se nejen tu situaci vnímat, ale nějakým způsobem do ní i vstupovat. A to vítám, protože pro demokracii je dobře, když je podrobována nějaké zkoušce i jindy než jen v době voleb.
Co by měla z peněz z restitucí platit katolická církev?Anketa
A překvapilo vás, že lidé přišli právě teď v takovém množství na Staroměstské náměstí?
Je to zajímavé, protože problém vlivu Putinova Ruska nebo Číny není vůbec nový. Proto mne překvapilo, že bod zlomu nastal právě teď, myslela jsem, že mohl přijít podstatně dříve. Je to nějaká souhra zvláštních událostí, které paradoxně symbolicky spustila návštěva Jeho Svatosti dalajlámy, a jsem ráda, že se to stalo v této souvislosti. Byť to vlastně nemá úplně logiku, protože návštěva čínského prezidenta Si Ťin-Pchinga byla mnohem závažnějším důkazem toho, v jakém stavu země je, že je ohroženo naše ukotvení v evropském západním prostoru. Myslím, že na jaře to bylo mnohem patrnější. Navíc je to věc ještě mnohem starší, protože už před dvěma lety premiér Sobotka poprvé oznámil změnu zahraniční politiky od té tradiční, kterou vykolíkoval kdysi Václav Havel, pokračoval v ní ministr zahraničí Dienstbier a po něm to nějakým způsobem respektovali všichni další ministři zahraničí. A nikdy nebylo sporu o tom, že chceme do Evropy, jsme v Evropě, že chceme do NATO a jsme v NATO, že jsme součástí západního civilizačního okruhu. A že jsme velmi obezřetní vůči všem diktaturám, vůči totalitám a že působíme ve světě jako morální arbitr díky osobě Václava Havla, který otázku ochrany lidských práv staví do popředí. Myslím, že když Sobotka tuhle změnu oznámil, že to byl moment na největší revoltu společnosti.
Ale tehdy se nic nestalo. Jen to prošumělo, pak následovala cesta ministra Zaorálka do Číny, jeho velmi potupné klanění a velmi potupná prohlášení. Jako lidé, kteří jsou sdruženi kolem protibetských lidskoprávních organizací, jsme tím byli šokováni. Byli jsme frustrovaní malým zájmem veřejnosti a malým zájmem médií. Takže teď asi uzrál čas, návštěva Si Ťin-Pchinga byla zřejmě předehrou pro to, aby návštěva dalajlámy mohla ve veřejnosti zažehnout jiskru pochopení vážnosti situace a revolty vůči prezidentu Zemanovi jako symbolu a reprezentantovi toho nebezpečného otáčení kormidla našeho zahraničněpolitického ukotvení. Ale zároveň i naší vlastní definice sebe sama, co jsme za demokracii, co jsme za společnost, jaké hodnoty vyznáváme, za čím chceme jít. Ale trochu mne na tom mrzí, že se pozornost soustředí právě a jenom na osobu prezidenta, že je to hodně personifikované a že je to trochu i zavádějící. Jsem asi poslední, kdo by Zemana hájil, protože jsem byla terčem jeho urážek a útoků od nepaměti jako reprezentantka ekologického lidskoprávního proudu, kterým on pohrdá dlouhá léta.
Navíc jste žena, což v očích Miloše Zemana je také handicap.
Ano, navíc žena. Nikdy jsem nebyla příznivkyní jeho politiky, metody práce a způsobu vystupování, ale zároveň mi připadá to soustředění pouze na něj, jako nositele a ztělesnění největšího zla, zavádějící. Protože si myslím, že v našem ústavním uspořádání nejsou pravomoci prezidenta tak velké, spíš spoluvytváří atmosféru v zemi, ale rozhodovací pravomoci jsou více na vládě. Jsem spíš zklamaná postojem premiéra Sobotky, mladého, perspektivního a progresivního sociálního demokrata, aspoň tak chce být vnímán, ale jeho kroky jsou v příkrém rozporu s touto deklarací. A dopis čtyř ústavních činitelů to naplno potvrdil, on už se tím tomu zpronevěřil. Ale fakticky svoji roli předvedl před dvěma roky, kdy to nikoho moc nezaujalo.
Nebyla to tentokrát ta pověstná poslední kapka? Nepřipomíná vám to 17. listopad 1989, který byl také poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti s tehdejším režimem? Při některých předchozích demonstracích, například při Palachově týdnu, policejní moc vystoupila možná brutálněji, ale v listopadu se to týkalo mladých lidí – studentů, což veřejnost vnímala mnohem citlivěji. Tentokrát se nespravedlnost při udělování státních vyznamenání týkala starého muže, oběti holocaustu, což je vnímáno veřejností podobně negativně.
Asi ano. Máte pravdu, kdo se zabývá dějinami, asi potvrdí, že ty zlomové okamžiky nemusí být v momentu, který by jím objektivně měl být, ale že je to nějaká souhra okolností. A v dnešním mediálním světě a spíš emocionálním než racionálním uvažování, spíš symbolickém než faktickém, mají lidé jako tu černou značku na terči Miloše Zemana a jeho chování, jeho klopýtnutí na panu Bradym, který se stal nahodilou figurkou ve strašlivém příběhu. S vyznamenáními se kšeftuje dlouhá léta, to není novinka dnešních dní.
Ale v minulosti bylo tohle kšeftování možná víc skryto, tentokrát vyplulo na povrch, navíc ještě ve spojitosti s vydíráním a dalajlámou. A nešlo o přidělení medaile, ale o nepřidělení již slíbeného vyznamenání. Není to možná ještě horší, vzbudit ve starém muži planou naději, vytáhnout osmaosmdesátiletého muže přes oceán a pak už se ani neozvat, neomluvit?
Myslím si, že když se někdo v minulosti podílel aktivně na kampani Miloše Zemana, třeba nějaký umělec, a potom dostal nějaké státní vyznamenání, je to do očí bijící kupčení s vyznamenáními, stejné jako když se naopak řekne, teď to někomu nedám, protože jeho synovec se zachoval jinak, než jsem chtěl. Já to tím neomlouvám, chci tím jen říci, že to je z mého pohledu komplikovanější. Pravda je, že když jsme chystali uvítání dalajlámy na Hradčanském náměstí, těžko jsme pro tento záměr hledali podporu. Už samo o sobě je alarmující, proč nositel Nobelovy ceny a blízký přítel našeho uznávaného prezidenta Václava Havla nemůže mít veřejné a důstojné přivítání. To, že jsme šli přes odpor nejen Správy Pražského hradu, ale i dalších míst, pro nás bylo obrovsky těžké a frustrující. Ale obrovské hrdinství prokázal ředitel Národní galerie, který aniž by tušil, že to ve společnosti vyvolá takovou reakci, šel do docela riskantního podniku a poskytl nám prostor Národní galerie pro uskutečnění záměru uvítat dalajlámu na Hradčanském náměstí. I když věděl, že to může být vnímáno hodně negativně nejen ze strany Hradu, ale i ze strany našich vládních představitelů. Ti ostatně druhý den po přijetí dalajlámy u ministra kultury podepsali ten ostudný dopis.
Proč vás takové jednání našich vládních činitelů udivilo, když jste viděla už před dvěma roky, jak se klaní před čínskými představiteli?
Mě to nepřekvapilo, ale spíš mě děsilo, že to v minulosti tak hladce procházelo. Připomenu postavu náměstka ministra zahraničních věcí pana Druláka, který sehrál jako hlavní ideolog velice negativní roli v posunu České republiky směrem na východ a který byl za to odměněn tím, že byl poslán na jedno z nejprestižnějších velvyslaneckých míst do Paříže, aniž by splňoval alespoň kvalifikační předpoklad znalosti jazyka, což je ostudné. A zase to prošlo. Lidi by přece měli jít do ulic dát najevo, že si nepřejí, aby pan Drulák s takovými názory a nízkou kvalifikací dostal tak prestižní trafiku a reprezentoval v Paříži Českou republiku. Bavíme se o kšeftování s vyznamenáními a máme před sebou postavu pana Bradyho, kterého si velmi vážím, ale on není jediný přeživší holocaustu, podobnou úctu bychom měli prokazovat i dalším obětem.
Máte pravdu, například mnoha Židům, kteří se vrátili z koncentráku, jsme často ani nevrátili majetek, který jim zabrali Němci.
Ano. Já to tedy panu Bradymu přeju, jeho vystoupení na Staroměstském náměstí bylo opravdu dojemné. Ale když vidím, jak přebírá od Adriany Krnáčové stejný klíč, který dala představitelům čínského komunistického teroru, když vidím, jak premiér Sobotka jeden týden napíše ten ostudný dopis a druhý týden vyznamenává pana Bradyho, přijde mi to jako absolutní Absurdistán. A lidé se v tom nedokáží orientovat, protože ty souvislosti třeba ani neznají a nemají mnohdy ani čas to sledovat. Takže vznikají až dadaistické momenty, kdy na Facebooku kolují fotky, na nichž je pražská primátorka, jak vyznamenává v Praze Si Ťin-Pchinga a dojednává s ním Pandu, a o půl roku později, jak předává stejný klíč skutečnému hrdinovi panu Bradymu. Od Adriany Krnáčové to je něco neuvěřitelně trapného. A vy se ptáte: je to dobře, že dostal to ocenění, není to výsměch od těch politiků, kteří sami sebe popírají? Co máme od vrcholných politiků očekávat, když ne alespoň nějakou integritu, nějakou čitelnost? To je problém, který vidím u Zaorálka, u Sobotky, u Krnáčové. Že vlastně nevíme, s čím u nich můžeme počítat. Oni by přece měli držet zemi v nějakých mantinelech, které se konsensuálně vygenerovaly tím, že jsme se rozhodli vstoupit do Evropské unie a do NATO, přitom svévolně začínají tyto parametry měnit, aniž by to jasně deklarovali třeba v rámci volební kampaně. Najednou se to stane a jede to.
Proč jste vlastně přes všechny ty peripetie trvali na uvítání dalajlámy na Hradčanském náměstí? Byl to truc namířený proti Miloši Zemanovi a jeho úporným snahám utužit česko-čínské vztahy?
Pro nás to bylo důležité nejen po těch jarních událostech s návštěvou Si Ťin-Pchinga, po těch nepřiměřených policejních manévrech, přizpůsobování hlavního města čínské návštěvě a vytváření dojmu, že Pražané Si Ťin-Pchinga nadšeně vítají, přitom tady byly autobusy Číňanů, což bylo hodně obludné. Ale i proto, že se snažíme dlouhá léta kontinuálně tibetskou otázku v našem prostředí zvedat a tím naplňovat mimo jiné odkaz Václava Havla, který dalajlámu považoval za svého přítele. A právě před dvaceti šesti roky ho poprvé v únoru 1990 pozval do tehdejšího Československa a tím prorazil pomyslný skleněný strop, protože do té doby na nejvyšších státních úrovních odmítaný dalajláma začínal dostávat pozvání a postupně za uplynulé čtvrtstoletí byl v Elysejském paláci, Bílém domě, v Bundestagu, všude. A Václav Havel tím Tibeťanům a dalajlámovi prokázal velkou službu, zrodilo se z toho velké přátelství a česká společnost je mezi tibetským exilem vnímána jako přátelská a jim nakloněná. Třeba každoroční akce Vlajka pro Tibet je skutečně v celosvětovém měřítku fenomén. A když dnes dalajláma přijíždí do naší země, kdy už Václav Havel nežije, a přestože se na něj naši politici odvolávají a chtějí naplňovat jeho odkaz, najednou je setkání s dalajlámou tak strašný problém, že kvůli tomu mají padat hlavy, že se země otřásá v základech, že si nejvyšší představitelé klekají a omlouvají Číňanům, co jsme si to dovolili. My jsme měli pocit, že to je potřeba nejen kvůli tomu, ale abychom dalajlámovi osobně udělali radost, že ho přivítáme symbolicky na stejném místě, kde s prezidentem Havlem i kardinálem Tomáškem společně stáli na balkóně Arcibiskupského paláce a zdravili tehdy malý dav lidí, kteří věděli, kdo dalajláma je a přišli se s ním setkat. Chtěli jsme vytvořit analogii této situace. Spolupráce s Arcibiskupským palácem za dané situace nebyla možná, chtěli jsme tedy postavit alespoň pódium na Hradčanském náměstí.
Takže uspořádat tuhle akci v blízkosti Pražského hradu nebyla žádná provokace, jak se někdo snažil namluvit?
V žádném případě ne. My jsme to takhle absolutně nevnímali. Ostatně Hradčanské náměstí Miloši Zemanovi nepatří.
Ale přece jste věděli, že Pražský hrad je dnes zabarikádován, že všichni návštěvníci kvůli obavám z teroristického útoku na sídlo prezidenta musejí projít prohlídkami?
Považuji za absolutní přešlap, že je dneska Pražský hrad uzavřený, že jsou tam bezpečnostní rámy. Jako kdybychom chtěli nebezpečí terorismu odvrátit pouze od Pražského hradu, kde sedí prezident. To riziko je přece kdekoli. Uzavření Hradu má podle mne velice negativní symboliku, protože to si nedovolil ani Gustáv Husák. Jedním z porevolučních momentů svobodné společnosti bylo to, že Václav Havel mimo jiné otevíral Pražský hrad, otevíral zahrady Pražského hradu. I v tom je vidět symbolika, že jdeme opačným směrem, že po dvaceti šesti letech je to tam, kde to bylo, a ještě mnohem hůř. Takže Hrad je jako nedobytná pevnost, stojí tam dlouhé nedůstojné fronty, ale Hradčanské náměstí patří všem lidem, a pokud tam mohl mít pan Konvička svoje nenávistné proslovy, tak nevím, proč bychom tam nemohli přivítat významného představitele dnešního světa a přítele Čechů. A to jsme chtěli. Ale Správa Pražského hradu nám to zamítla, našli jsme naštěstí útočiště u přítele Fajta na půdě Národní galerie, čímž jsme Pražskému hradu vypálili rybník. A myslím, že tohle veřejné a krásné přivítání hodně pozitivně ovlivnilo zbytek návštěvy dalajlámy a možná přispělo k celé atmosféře, která pak vyvrcholila oslavami 28. října. Myslím, že to všechno začalo na Hradčanském náměstí, že návštěva dalajlámy vlila do lidí nějakou naději a optimismus. A to je strašně důležité. I když se na akci na Staroměstském náměstí mohu dívat z různých úhlů kriticky, třeba kvůli programu nebo složení hostů, nepochybuji, že lidé, kteří tam přišli a stáli tam v té zimě, včetně mého dospělého syna, šli hledat pravdu a spravedlnost.
Říkala jste, že i premiér a ministr zahraničí se chovají nečitelně. Máte na mysli to, že byť ještě nedávno se premiér Sobotka vyjádřil u příležitosti oslav nedožitých 80. narozenin Václava Havla, že ctí jeho odkaz, za měsíc kvůli přijetí dalajlámy ministrem kultury podepíše servilní prohlášení, že tímto ojedinělým činem se nemění naše vzájemné vztahy s Čínou?
Nechápu, jak je možné, že předseda vlády jeden měsíc ocení odkaz Václava Havla, zaváže se, že ho bude naplňovat, a další měsíc si klekne na kolena a prosí čínské komunisty, aby nás vzali na milost, a omlouvá se za to, že tady vítáme jednu z nejvýznamnějších postav dnešního světa, mírotvorce oceněného Nobelovou cenou míru. To je pro mne něco nepochopitelného a vidím to jako mnohem větší problém, než je prvoplánově vulgární, sprostý a na Putina a Číňany napojený Miloš Zeman, jehož pravomoci jsou menší než premiérovy.
Jak jste vnímala vysvětlení jednoho ze signatářů dopisu Číně, předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka, že prohlášení mělo být utajené, že nemělo být zveřejněno? Není to vlastně ještě horší?
Mně to přijde ještě ostudnější a ještě závažnější, protože tím jsme se vlastně dozvěděli, že oni za našimi zády mění kurs země a vyjednávají nějaké úzké strategické spojenectví s Čínou. Ale my máme přece úzké a strategické spojení s Evropskou unií a NATO. Čili oni se tím za našimi zády a bez jakéhokoliv mandátu, kromě toho, že jsou v ústavních funkcích, rozhodli pro zásadní změnu, na kterou nemají legitimitu a kterou považuji za vlastizrádnou. Čili to, že to dělali tajně, mi nepřipadá polehčující, ale jako další argument, proč být zděšen.
Šéf dolní parlamentní komory Jan Hamáček se asi zalekl rozhořčené reakce opozice i veřejnosti. Navíc on, stejně jako Bohuslav Sobotka, podepsali v roce 2008 usnesení Poslanecké sněmovny na podporu Tibetu. Je to pro vás další nepochopitelný obrat?
Když byla olympiáda v Pekingu, tak jsem s Honzou Hamáčkem, mým někdejším spolužákem z vysoké školy, toto usnesení chystala. On patřil k progresivnímu křídlu sociální demokracie.
Takže on tehdy usnesení Poslanecké sněmovny na podporu Tibetu nejen podepsal, ale aktivně se na něm i podílel?
Ano, já jsem ho jako předsedu zahraničního výboru požádala o součinnost při prosazování usnesení, že otázka lidských práv je pro nás důležitá a že vnímáme problém Tibetu jako palčivý, a on se do toho tehdy férově a racionálně zapojil. Hledal kompromisy, nějaké přemostění mezi tím úplně dogmatickým křídlem sociální demokracie, které prakticky nelze rozeznat od komunistické strany, a tím kvazi progresivním, o kterém jsme doposud věřili, že tam existuje, a dnes vidíme, že tam není, že to je chiméra. Bohuslav Sobotka není liberální progresivní sociální demokrat, ale pružný politik, který reaguje ad hoc na situace prizmatem toho, že si chce udržet funkci. A to je špatně, chybí tam vize a nějaký státnický přesah. Myslím, že Bohuslav Sobotka zklamal a zradil řadu svých sympatizantů a příznivců, kteří za něj třeba demonstrovali na Hradčanském náměstí po „lánské schůzce“ několika zrádců. Myslím, že lidé, kteří ho tehdy podpořili, musejí být dnes rozčarovaní, do koho vkládali naděje. Touhle politikou ve vztahu k Číně, trvající už dva roky, podle mne definitivně zklamal.
Nevyvrcholila celá ponižující situace ještě výsměšnou reakcí Číny na prohlášení našich čtyř nejvyšších ústavních činitelů, že jejich slova berou na vědomí, ale za nimi by měly následovat činy?
Myslím, že jejich reakce přesně vykresluje povahu toho režimu, že přesně takhle funguje vztah s totalitním režimem. Vždyť přece okupace Československa a sovětský diktát nad naším prostorem vypadal přesně takhle. Neustále dokazujte, dokazujte, dokazujte, že nám sloužíte. A my jsme se mohli přetrhnout, abychom to dokazovali. A čínský požadavek „dokažte to“ je stejná filozofie, je to ukázka toho, kdo to pole vykolíkovává, kdo komu diktuje. My jsme členský stát Evropské unie a někdo z Pekingu nám tady bude diktovat, že budeme něco dokazovat a naplňovat nějaké tajné dohody, o kterých nevíme, komu mají přinést prospěch. Protože podle tvrdých dat o ekonomických parametrech dohody nevyplývá, že by to bylo výhodné pro Českou republiku. Jsou to vzdušné zámky. I kdybychom přistoupili na to, že nadřazujeme ekonomický zájem nějakému etickému, což se mi samo o sobě příčí, ale budiž, má-li být debata racionální, připusťme i toto, tak i tento argument se hroutí. Je to celé velký podvod.
Ale když za tím není ani ekonomický zájem České republiky, ale zřejmě jen zájmy některých podnikatelských skupin, proč prezident a nejvyšší představitelé sociální demokracie takhle komunistické Číně poklonkují? Mohou za tím být sponzorské peníze na volební kampaň prezidenta i sociální demokracie, která má nad sebou kuratelu obrovského dluhu kvůli prohranému sporu za Lidový dům, jak naznačil komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček?
Myslím si, že je to hodně tvrdé obvinění, a zároveň se bojím, že může být velmi blízké pravdě. A pokud by to tak bylo, je to na pád vlády a na revoluci v zemi. Pokud bychom se dozvěděli, že peníze z totalitní komunistické Číny tečou do jedné partaje, která v tuto chvíli udává kurs země, a ona nás zaprodá proto, aby splatila své dluhy, je to nejzávažnější malér, který si umíme představit. A zároveň zní docela racionálně, protože jak si jinak představit, proč Hamáček a Sobotka lezou po čtyřech kvůli nevinné návštěvě Jeho Svatosti dalajlámy? Jak si to vysvětlit jinak, než že je za tím nějaké protiplnění? To, že to budou dělat s přesvědčením a nadšením rudých pionýrů, bychom mohli čekat od Vojtěcha Filipa a Grebeníčka. Vzhledem k tomu obratu, který Hamáček a Sobotka udělali, jsem přesvědčena, že za tím musí být něco víc než jen nadšení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
