Bělorusko čelí protestům po volbách, které vyhrál prezident Alexandr Lukašenko. Opozice a demonstranti žádají kvůli podezření z falšování nové volby, dohled nezávislých organizací, dochází k zatýkání a k tvrdým zásahům, teď i k zatýkání opozice. Jak takovou situaci v dnešní Evropě vnímáte?
Vnímám to tak, že už přetekl pohár poslední kapkou. Lukašenko zjevně v situaci, kdy každý věděl, že to tak nemůže dopadnout, volby nějakým způsobem zmanipuloval výsledkem 80 ku 10. A to samozřejmě vzbudilo velkou nevoli ve výrazné části společnosti, takže se proti němu postavili zaměstnanci, dělníci v závodech, postavila se proti němu část státní televize, státní aerolinie... Je vidět, že podporu ve výrazné části společnosti už nemá a myslím, že jeho situace se stává postupně neudržitelnou.
Domníváte se tedy, že Lukašenko protesty neustojí?
Nevím, jakým způsobem to chce teď hrát. Přišel s ústupkem a navrhl, že po přijetí nové ústavy by se mohly konat nové volby, takže hraje o čas. Důležité také bude, jak se zachová Rusko. Myslím, že je zapotřebí oddělit dvě věci. Jedna je odchod Lukašenka nebo pád jeho režimu, a druhá věc je geopolitická orientace Běloruska. Je nutné si uvědomit, že provázanost s Ruskem je značná, že je zde jak ekonomická, energetická, tak politická vazba. Je nutné dát najevo, že o geopolitické orientaci do budoucna si musí Bělorusové také rozhodnout sami i bez Lukašenka, ale neznamená to automaticky, že se Bělorusko přetočí a vytrhne se z vlivového orbitu Ruska. Pokud se to bude vyvíjet takto, je dost velká šance, že to Lukašenko neustojí.
Psali jsme:
Server Novinky.cz zveřejnil vyjádření šéfa běloruského Centra strategických a zahraničních studií, politologa Arsenyje Sivickyho, jenž tvrdí, že Bělorusko bude takové, jaké Rusko a Západ dohodnou. Tvrdí, že vyjednávají, jak běloruskou krizi vyřešit, aby Bělorusko zůstalo ve vlivu Ruska, ale aby další režim v zemi nevzbuzoval u Evropanů bezpečnostní obavy. Může na tom něco být?
Určitě. Myslím, že na tom může být velmi mnoho.
Skutečně se podle vás Spojené státy s Ruskem nyní domlouvají, co s Běloruskem udělat? Není to tedy tak úplně na Bělorusech?
Už dlouho dobu přece existuje z ruské strany nervozita, že se nějaký další stát vytrhne ze Společenství nezávislých států, tedy z ruského vlivového orbitu, a Rusové na to většinou reagují silově, čímž zase sami sobě škodí. Pak to vyvolává odezvu mezinárodního společenství, což se stalo v Gruzii a na Ukrajině. Oni si uvědomují, že není v jejich zájmu tento scénář zopakovat na Bělorusku. Schůdná cesta je, že Lukašenkův režim padne, Bělorusko zároveň zůstane součástí tohoto společenství a zůstane nárazníkovým státem mezi Evropskou unií a Ruskem.
Jste europoslancem; jak by do celé záležitosti měla zasáhnout Evropská unie? A jsou sankce vhodnou cestou?
Jiné, další cesty samozřejmě Evropská unie nemá. Nějaká ozbrojená intervence nepřichází v úvahu. Plošné sankce podle mne také moc ne, protože jednak s Běloruskem nemá Evropská unie žádnou velkou obchodní výměnu, a jednak by sankce spíše dopadly na obyčejné lidi, než na tu věrchušku (politická elita, pozn.red.). Takže asi jediný signál, který se dá vyslat, je ostrakizace a izolace konkrétních osob ve vedení toho režimu, zmrazení jejich kont, neumožnění jim vycestovat na Západ a podobně.
_profil_top.jpg)
Ing. Jan Zahradil
Českou republiku navštívil ministr zahraničí Spojených států amerických. I jeho návštěva vyvolala diskuse, nakolik jsme pro USA rovnocennými partnery a co znamenala jeho cesta do Evropy. Co bylo, podle vás, hlavním účelem návštěvy Mika Pompea v České republice?
Nebyla to jen Česká republika, byl to celý svazek zemí střední a východní Evropy, bylo v tom Slovinsko, Rakousko, Česká republika a Polsko. Trochu to připomíná politiku, kterou Spojené státy dělaly za prezidenta George Bushe. Tehdy ji realizoval ministr obrany Donald Rumsfeld, když šlo o vojenskou operaci v Iráku. Mluvil o staré Evropě a nové Evropě. Stará Evropa tenkrát operaci moc nepodporovala, Francie se stavěla proti vojenskému zásahu v Iráku, a nové členské státy, bývalé komunistické země, ho naopak velmi podporovaly. Vzpomínám na dopis, co tuším podepsal i Václav Havel, a podobně.
Tohle je trochu podobná situace. Zdá se, že Donald Trump má potíže přesvědčit západní Evropu, země jako Německo a další, aby následovaly jeho tvrdý kurz vůči Číně. Tentokrát nejde o žádný Irák, ale o Čínu. Donald Trump si Čínu vybral jako svůj zahraničněpolitický terč a chtěl by, aby ho spojenci následovali, a ne všichni jsou k tomu ochotní.
Tato cesta podle mne měla za úkol ukázat těm méně ochotným, tedy zejména starým členským zemím Evropské unie, že na východě jsou poněkud ochotnější. Ukázat tak nějakou strategii, že stará Evropa a nová Evropa se liší v přístupu k Číně.
Povedlo se mu to ukázat? Když od premiéra Andreje Babiše slyšel výrok o tom, že v soutěži o jádro v Dukovanech, ani o 5G sítě nebude vyčleňovat ani Rusko, ani Čínu?
Pokud já vím, tak to, co řekl ministr Pompeo na tiskovce, nebylo úplně dopředu dohodnuté, takže Babiš zareagoval rezervovaně – logicky, protože vyjádření neodpovídalo smyslu, jakým byly vedeny rozhovory. Mám pocit, že Evropa celkem, ne jen východní a střední Evropa, ale mluvím o Evropské unii jako o celku, opravdu nebude následovat tvrdý přístup Spojených států k Číně. Určitě tam bude ostražitost, určitě si některé státy ohlídají sítě 5G a nepřipustí nějakou čínskou investici do těchto systémů, ale že by vše vedlo až k takovému stupni konfrontace, jaká je dnes mezi Spojenými státy a Čínou, to si opravdu nemyslím. I jednotlivé země to dávaly najevo.
Mike Pompeo tedy Andreje Babiše na tiskové konferenci tímto vyjádřením překvapil?
V podstatě si myslím, že ano, řekl to natvrdo, a to byl také důvod, proč se k tomu Andrej Babiš postavil poněkud rezervovaně.
Ohrozilo by českou suverenitu a bezpečnost, kdyby Dukovany či 5G sítě byly přiděleny Rusku či Číně, jak Pompeo řekl?
Musím říct, že nejsem příznivcem toho, aby se tyto strategické věci svěřovaly zemím, se kterými nejsme v nějakém spojeneckém nebo aliančním svazku. Speciálně pokud jde o energetiku a energetickou bezpečnost, byl bych velmi ostražitý a skutečně bych zejména Rusko – nevím, zda Čína je relevantní – nepouštěl. U našich západních sousedů nebo jinde, i například v Koreji, je dostatek zkušeností s výstavbou jaderných elektráren a my bychom se měli vydat tímto směrem.
Organizoval jste jeden z protestů proti obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Proč?
Jsem proti stavbě mariánského sloupu, protože to považuji za nějakou reminiscenci, nebo revival na Rakousko-Uhersko a habsburské impérium. A považuji za nevhodné tímto způsobem tyto záležitosti oživovat.
Psali jsme:
Ekonomka Hana Lipovská, která to vidí opačně, mi řekla, že v prvních poválečných letech davy strhávaly desítky soch svatého Jana Nepomuckého, útočilo se na kříže či mariánské sochy. Připomněla slova Jana Stránského v Lidových novinách: „Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nepovalila česká svoboda, ale rakouská nesvoboda, nepoučený hněv nevolníků, kteří se za válečnou a politickou porážku národa mstili krásnému kameni, protože jim symbolizoval tu porážku i duchovní násilí, a ne památka Bohorodičky.“ Co říci na takový argument?
Já jsem si s Hanou Lipovskou dokonce vyměnil několik zpráv, a na tomhle se spolu určitě neshodneme. Já myslím, že v euforických dnech vzniku republiky v roce 1918 si veřejnost do toho opravdu Rakousko-Uhersko promítla. Promítla do toho i katolický triumfalismus, proto byl sloup svržen.
A jak víme i od jednoho z hlavních aktérů, Franty Sauera, tak to nebyla žádná partyzánská akce, nějaké náhlé hnutí mysli, ale akce, která se připravovala několik dní. Sehráli v ní svou roli tehdejší politici sociální demokracie, sehráli v ní roli tehdejší politici národních socialistů. Všechno to bylo připraveno dopředu, podíleli se na tom pražští hasiči, takže se opravdu jednalo o symbolický akt, který znamenal, dejme tomu, rozchod s tou tradicí toho habsburského katolického impéria, a tak je to zapotřebí chápat.
A říkat, jak dnes tvrdí zastánci sloupu, že ho svrhla opilá lůza nebo tlupa anarchistů, prostě není pravda. Existuje fotografie, na níž lze identifikovat i tehdy nezletilou Miladu Královou, později tedy provdanou Miladu Horákovou, která se toho jako mladistvá také účastnila. Mohu jmenovat různá jména sociálních demokratů nebo národních socialistů, kteří tomu opravdu přáli. A koneckonců i prezident Masaryk, když byl sloup svržen, řekl, že je rád, že k tomu došlo a že je rád, že sloup už nestojí.
Čím si myslíte, že ten mariánský sloup názorově rozdělil českou pravici, která v mnoha věcech mívá stejný pohled?
Je to logické, ani pravice přece není ideologicky jednotná. Na pravici máte katolicky konzervativní proudy, a ty samozřejmě budou pro sloup. A pak máte sekulární národovecké nebo národní proudy, které navazují spíše na Masaryka, které navazují na tradici národních demokratů nebo národních socialistů. Ti samozřejmě budou hájit prvorepublikový étos, budou hájit prvorepublikovou tradici, a ti budou proti sloupu. A k těm se hlásím i já.
A co bouřlivá diskuse kolem podpisů, které na původním dokumentu, jež měl být vložen do sloupu, byly? Je ta diskuse důležitá? Politizujeme události příliš? Nebo šlo o nevhodná jména?
Jako odpůrce sloupu musím přiznat zcela bezelstně, že při pohledu na tuhle tahanici jsem se neubránil jisté škodolibosti. Bylo to trochu jako z dobrého vojáka Švejka. Prohlášení se střídala den po dni. Napřed, že bude vložena listina, pak prohlášení starosty, že nebude. Následně arcibiskup řekl, že bude, druhý den starosta řekl, že nebude... a nakonec přišlo společné prohlášení s kardinálem Dukou, že možná bude, ale někdy v budoucnu a možná úplně jiná listina. Docela dobře jsem se u toho bavil a znovu říkám, připadalo mi to jako z Jaroslava Haška.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
