Jste úspěšný český spisovatel a v prostředí kultury se pohybujete dlouhá desetiletí. Co se v české kultuře změnilo po listopadu 1989 po stránce tvůrčí svobody? Je všechno v pořádku, nebo stále dochází k nějakému omezování, byť třeba v jiné formě?
Za nejdůležitější považuji dvě změny – definitivní konec následné cenzury, která u nás po roce 1968 vystřídala cenzuru předběžnou, zrušenou během tzv. pražského jara, a nastolení tržních zákonů i v kultuře. Jejich zásluhou vystřídala ideologickou diktaturu diktatura tržní. Komerční úspěch je důležitější než umělecká hodnota a obojího současně se dosahuje jen vzácně. Ale ani kádrování a politické tlaky na původní tvorbu zcela nevymizely. Ztratily ovšem svůj institucionální charakter a nabyly spíš podoby konkurenčního boje. Je to vidět zejména na literatuře a filmu. Po listopadovém převratu se vrátily na plátna kin tzv. trezorové snímky a do edičních plánů nakladatelství dlouho nevydávané knihy zakázaných autorů, kterým museli i ti nejúspěšnější předlistopadoví autoři vyklidit pole. To by samo o sobě bylo v pořádku, kdyby šlo ovšem o přechodný jev. Jenže ono to paradoxně trvá dodnes. Zájem o tvůrce trezorových filmů a samizdatových knih rychle klesl, ale své místo na slunci si chtěli logicky vybojovat i autoři šedé zóny i ti úplně noví. A tak ti, kteří byli, řečeno slovy polistopadového gurua české literární kritiky Milana Jungmanna, zatlačeni do bezvýznamnosti, jsou v ní udržováni dodnes, a to takzvanou cenzurou mlčením, kádrováním a třicet let trvající ostrakizací.
Vítáte vítězství Borise Johnsona v britských volbách ?Anketa
Reflektuje moderní literatura události roku 1989? A nedošlo po revoluci k tomu, že by beletrie po změně totalitního zřízení v demokratické rezignovala na svou společenskou funkci?
K tomu skutečně došlo. Česká literatura se po roce 1989 své společenské role programově zřekla. Tvrdilo se, že v demokracii už literatura nemusí být tím příslovečným „svědomím národa“, protože novináři a svobodná média převezmou úlohu „hlídacích psů demokracie“. Ukazuje se však, že ta „svobodná média“ většinou někomu patří a slouží. A pomalu, ale jistě začala znovu „posluhovat“ také literatura. Ono totiž i to nejlepší umělecké dílo potřebuje komerční úspěch. A toho se dosahuje nejen kvalitou, ale také reklamou a granty. Tou nejlepší reklamou jsou literární ceny a oslavná kritika. Ale v porotách těch nejvýznamnějších literárních cen stejně jako v grantových komisích často sedávají buď ti samí lidé, nebo alespoň lidé stejné „krevní skupiny“, kteří hájí a prosazují ten jediný správný pohled na svět. Mnohdy sedí i v redakcích novin a časopisů, které spoluvytvářejí veřejné mínění. Úspěchu lační spisovatelé se tudíž snaží plnit zdánlivě nikým nevyslovenou společenskou objednávku.
Fotogalerie: - Daj-li medaili
Jakou roli tedy dnes kultura vůbec hraje? A co umění produkované po roce 1989? Je přesným odrazem změn, ke kterým u nás po listopadu došlo?
Jestli dovolíte, zůstanu u literatury, přestože v podstatě totéž platí o divadelní, filmové a televizní tvorbě. Za uplynulých třicet let vzniklo díky tektonickým pohybům v podbřišku společnosti, o kterých jsem se už zmínil, nemálo knih nemilosrdně kritických k období let 1948–1989, oslavných, pokud jde o líčení společenských změn odstartovaných v roce 1989 a téměř bezzubých při reflektování rozporuplných let 1992–2019. O objektivnějších dílech a knihách, které jsou k uplynulému období kritické, se většinou zarytě mlčí. Týká se to dokonce i tvorby některých bývalých disidentů. Pro ilustraci uvedu dva příklady. Moje romány Prosranej život a Most přes řeku zapomnění, které líčí osudy „poražených“, získaly v prestižní anketě Lidových novin „Kniha roku 2015“ tři hlasy, což není málo. Kupodivu to však byly výhradně hlasy někdejších disidentů. Na druhou stranu současný zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Karel Piorecký nazval svou kritiku knihy Milana Blahynky o básnické generaci Pětatřicátníků, ke které jsem také patřil a která se ve své době těšila až neuvěřitelné přízni čtenářů, Husákovi zbrojnoši. Přitom nikdo z nás nepsal na Husáka či na Brežněva oslavné básně, jaké psávali někteří pozdější disidenti na Gottwalda a Stalina v 50. letech. Naší jedinou vinou bylo, že jsme publikovali v normalizačních médiích, která buď přímo, nebo nepřímo řídila KSČ, jejíž hlavou byl Gustáv Husák. Zmíněnou stať pan Piorecký otiskl v Lidových novinách, které de facto patří Andreji Babišovi. Zaslouží si za to snad označení Babišův pucflek?
Když už jste zmínil jeho jméno, jak vůbec vnímáte působení premiéra Andreje Babiše?
Jako velmi rozporuplné. Opozice ho celkem oprávněně přirovnává k italskému oligarchovi, mediálnímu magnátovi a bývalému premiérovi Berlusconimu, zatímco jeho příznivci ho adorují za narušení penězovodů k těm největší parazitům na polistopadovém vývoji, jakož i za snahu zpomalovat růst státního dluhu nebo rozevírání sociálních nůžek. Já osobně jsem choval naději, že Andrej Babiš sehraje v české politice podobnou roli jako bývalý galejník Vidoq v čele první francouzské tajné policie Sureté. Tomu se díky důvěrné znalosti zločineckého prostředí a jeho praktik podařilo úspěšně potírat tehdejší kriminalitu nejen v Paříži. Exgalejník Vidoq však nepodnikal jako exkomunista Babiš, takže nebyl ve střetu zájmů. Tedy alespoň mi o tom není nic známo. Hříchy, kterých se premiér dopouští, jsou vlastní většině českých miliardářů. Kdyby byl nevstoupil do politiky, kauza Čapí hnízdo by nejspíš nikdy nevznikla a on si mohl kromě Mladé fronty Dnes a Lidových novin koupit i Právo či televizi Nova a dotace z EU čerpat stejně nerušeně jako ostatní. Různých čapích a stračích hnízd jsou po republice tisíce. O jeho další politické existenci však mohou rozhodnout jen volby, případně on sám. Ale nevypadá to, že by náš premiér patřil mezi politické měkkýše.
Jak reagovat na střelbu v nemocnici v Ostravě?Anketa
Umí podle vás opozice adekvátně naložit s jeho skandály? Představuje pro něj reálnou konkurenci? A co říkáte na figury, jako je Pavel Novotný?
Na první dvě otázky odpovídám ne. A na tu třetí? Moje babička říkávala, že pánbůh má na světě různou čeládku. Ale mě bulvární komici typu Pavla Novotného vůbec nezajímají. To je problém řeporyjských občanů a ODS, která s ním páchá něco jako sdílenou sebevraždu.
Dobře, vraťme se tedy ke kultuře. Poslední dobou se šíří názory, že některá umělecká díla chtějí pouze šokovat anebo znechutit. V této souvislosti mě napadá např. kontroverzní divadelní tvorba chorvatského režiséra Olivera Frljiće, zejména pak inscenace Naše násilí a vaše násilí, kde herečka z intimních partií vytahuje českou vlajku a Ježíš znásilňuje muslimku. Jak se na tyto věci dívat?
K tomu se těžko mohu vyjádřit, protože jsem zmíněnou inscenaci neviděl. Tendence získat si pozornost za každou cenu bezesporu existuje, je to často součást konkurenčního boje, ale snaha šokovat čtenáře, diváka či posluchače nemusí být vždy samoúčelná. Uměleckou oprávněnost či neoprávněnost takových prostředků by však neměli posuzovat prudérní jednotlivci anebo různé odnože Armády spásy, ale fundovaná a charakterní umělecká kritika, které je ovšem jako šafránu.
V Českou televizí nedávno odvysílaném dokumentu o sametové revoluci jste se podělil o humornou historku o tom, jak fungoval cenzurní aparát v roce 1989. Byly už poměry těsně před revolucí skutečně uvolněnější?
Samozřejmě, jinak bych se těžko mohl stát na jaře roku 1989 vedoucím odboru kultury ÚV KSČ. Vždyť pouhý rok předtím zamítl Miloš Jakeš mou kandidaturu na ministra kultury ČR, kterou předložil bez mého vědomí Miroslav Adamec v rámci navrhované rekonstrukce tehdejší české vlády, a to slovy: „Soudruh Čejka má někdy podivné názory!“ Těmi podivnými názory myslel nejspíš můj odmítavý postoj k rozmísťování sovětských raket na našem území nebo mou snahu o rehabilitaci normalizací postižených umělců. V té době bylo už vedení KSČ rozložené snahami některých funkcionářů prosadit zásadní reformy podobné těm, které v rámci sovětské perestrojky realizoval Michail Gorbačov. A netýkalo se to ani zdaleka pouze kultury a médií, ale i ekonomiky. Jenže dnes se o tehdejším procesu předávání některých provozoven obchodu a služeb do tzv. ekonomického pronájmu zaměstnancům, o zvyšování rozhodovacích pravomocí vedení velkých podniků, o postupném vracení knih zakázaných autorů do veřejných knihoven, her disidentů do českých divadel a o přípravě uvolnění trezorových filmů, které jsem podepsal už v létě roku 1989, nemluví. Nechce se o tom mluvit. Dělá se, jako by přestavba vůbec nikdy neexistovala. Ale ona existovala, i když byla mnohými stranickými funkcionáři bojkotovaná. Státní převrat, ke kterému došlo po 17. listopadu 1989 v režii Občanského fóra, bylo třeba urychlit právě proto, aby se neuskutečnil v režii reformních komunistů jako v roce 1968.
Fotogalerie: - Ne, radši hlívu
V dokumentu z vaší strany rovněž zaznělo, že jste před 17. listopadem jakožto pracovníci aparátu měli echo, že se něco „má stát “. V pátek ráno 17. listopadu jste údajně dostali pokyn, abyste informovali své nomenklaturní kádry, že mají své děti a mladé zaměstnance varovat před účastí na demonstraci, kde „může dojít k nepříjemným událostem“. Znamená to, že obraz sametové revoluce, jak je dnes všeobecně vnímána, je nepřesný? Že to bylo do jisté míry připravené?
Ale jistě. O tom svědčila i mnohá vystoupení ve vámi zmíněném dokumentu. A dokazují to i různá svědectví lidí, kteří o tom věděli mnohem víc než já. Pro mě osobně byl mimořádně zajímavý hlas dělníků z pražské ČKD, kteří v den generální stávky cestou na Václavské náměstí začali v ulici Na Poříčí skandovat: „Hegenbart, Hegenbart!“ Moc jim to ale nešlo, bylo cítit, že to jméno jim někdo podstrčil. Později jsem se na Můstku potkal se skupinou herců, mezi kterými byl i mim Boris Hýbner. Ten se mě zeptal, koho mají podporovat. Odpověděl jsem mu popravdě, že nevím. A když se zeptal, jestli Hegenbarta, řekl jsem mu: „Jen to ne!“ Ale v onom filmu „Epocha od srpna do listopadu“ Miloš Jakeš tvrdí, že jeho největší chybou bylo jmenování Hegenbarta vedoucím oddělení ÚV KSČ. Dodávám, že šlo o oddělení, kterému se říkalo „silové“, protože řídilo jak Ministerstvo národní obrany, tak Ministerstvo vnitra. Na druhou stranu tam Jakeš říká, že žádné informace o chystaném zásahu represivních složek neměli. No, on asi opravdu ne. Byl už mimo hru. Když ve svém pověstném vystoupení na Červeném Hrádku o sobě mluvil jako o kůlu v plotě, bylo to vlastně dost výstižné.
A kdo tedy ten státní převrat, který se změnil v sametovou revoluci, chystal?
To bohužel dodnes nevím. Mluvilo a mluví se o zmíněném Hegenbartovi, Štěpánovi či Štrougalovi, ale zatím se k tomu nikdo nepřiznal. Mně se hlavní aktéři těch zákulisních her nesvěřovali, pro ně jsem byl nula, a navíc jsem měl dost vlastních starostí s postupnou nápravou normalizačních zvěrstev v kultuře, za kterou mě na posledním předlistopadovém zasedání ÚV KSČ tvrdě kritizoval ideologický tajemník východočeského KV KSČ. Naplňovala se tak prognóza Svobodné Evropy, ze které po mém nástupu do funkce zaznělo, že si pražští intelektuálové od mého jmenování zbytečně mnoho slibují.
Celým rokem 2019 nás provázely demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii. Už toho bylo řečeno mnoho, ale co vzkázat jak Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní? A co smířlivě popřát do roku 2020?
Po červnové demonstraci „chvilkových milionářů“ jsem napsal čtyřverší: Chraň nás, Pane, před malými škůdci,/ z nichž až příliš často rostou velcí vůdci! / I když hrají šlágry opojné a vzletné,/ nedopusť by vzešly nové lágry z Letné!“ K tomu vlastně nemám co dodat. Leda snad veršíky ze své péefky: Betlémské světlo/ cestu si spletlo,/ na D1 slétlo,/ auto ho tam smetlo.“ Do roku 2020 tudíž přeji všem poctivým, empatickým a snášenlivým lidem více štěstí a světla než v roce letošním. A k tomu jako P. S. dodávám: „Hlavně si dávejte bacha, kam lezete!“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
