Soudcovská unie vydala „Etické meze působení soudce na sociálních sítích“, jimiž dala návod, jak by měl soudce na internetu vystupovat. Inspiroval jste ji mimo jiné vy tím, že jste aktivně vstoupil do debat kolem voleb v Mnichovicích u Prahy v roce 2014. Co si myslíte o tomto doporučení, které má soudce při veřejném vyjadřování limitovat?
Nevím, proč by se soudce přiměřenou formou nemohl k některým věcem vyjádřit. Soudce je taky občan. A ani v Listině základních práv a svobod, ani v žádném jiném zákoně není, že má nějakým způsobem omezené právo myšlení, právo projevu, právo svobodného slova. Asi těžko se bude moci vyjadřovat ke konkrétním kauzám, o nichž nic neví. Ale nevím, proč by se soudce nemohl vyjadřovat k obecným věcem, k tomu, že se mu něco nelíbí. Naopak to považuji za přiblížení justice obecnímu lidu. Na co potřebuji mantinely? Přece jsem normálně uvažující člověk, jehož trápí to, co trápí ostatní lidi.
Kdybyste byli Němci, kdo by dostal váš volební hlas?Anketa
Zaujalo mě, když předsedové Nejvyššího, Nejvyššího správního a Ústavního soudu Pavel Šámal, Josef Baxa a Pavel Rychetský vydali prohlášení k zákonu o reorganizaci polského nejvyššího soudu, soudcovská unie ani nepípla. Pro elitní soudce tedy platí jiná měřítka a ti mohou veřejně mluvit i do politického dění v sousední zemi?
Nevidím důvod, proč by pro špičky justice mělo platit něco jiného než pro ostatní. Nechápu, proč se ke mně přistupovalo jiným způsobem, když jsem okomentoval něco o místní politice až po volbách, zatímco tito pánové komentují situaci na mezinárodní úrovni a nepřistupuje se k nim stejným způsobem. Můj komentář o tom, jak dopadly volby a kdo s kým by mohl být v koalici, je úplně nicotný proti tomu, když pánové zasahují do mezinárodní politiky. Ale to je můj názor jako občana.
Po vyhlášení amnestie prezidentem Václavem Klausem jste způsobil pozdvižení, když jste jako předseda tříčlenného senátu na Městském soudu v Praze využil možnost podání k Ústavnímu soudu s tím, že článek II amnestie je v možném rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Co si o této amnestii nyní už s odstupem několika let myslíte?
To, že neměla standardní průběh. Pamatuji si amnestii prezidenta Havla 1. ledna 1990, ale i amnestii 28. října 1988 tehdejšího prezidenta Husáka k 70. výročí vzniku Československa. Ten pak vyhlásil amnestii 10. prosince 1989, která zahrnovala nějaké politické trestné činy. Zažili jsme i další amnestii prezidenta Havla, když byl zvolen českým prezidentem v únoru 1993. Každá ta amnestie byla vždy nějakým způsobem ze strany ministerstva soudům avizována, abychom věděli, co bude, a mohli se připravit. Tentokrát nebylo připraveno nic, zjevilo se to jako blesk z čistého nebe v rámci novoročního projevu pana prezidenta. Jakýsi návod přišel až někdy v březnu toho roku 2013. Navíc se pánové ve vládě nebyli schopni ani domluvit, jestli o té amnestii někdo věděl. Pamatuji si i poměrně nejisté vystoupení tehdejšího ministra spravedlnosti Blažka v této věci v Poslanecké sněmovně.
Psali jsme:
Bylo v té době pro vás velkou ranou, že se amnestie týkala otevřené kauzy bývalého předsedy fotbalového svazu Františka Chvalovského, obžalovaného kvůli úvěrovým podvodům z konce 90. let, o níž jste jako předseda tříčlenného senátu na Městském soudu v Praze rozhodoval?
Tuto kauzu jsme v té době měli na stole proto, že nám Vrchní soud rozsudek zrušil a vrátil k došetření. Byla v ní poškozena jedna banka, škoda se pohybovala kolem jedné a půl miliardy, a ten případ měl spadnout do amnestie, s čímž jsem nesouhlasil. Na některých kauzách se pracovalo léta. V té amnestii byla hranice osm let pro zastavení stíhání, jenomže si vezměte, co to je za práci, těch osm let. To je práce policie, státního zástupce, soudů, to stojí objektivně spoustu peněz. Šlo tedy o škodu jeden a půl miliardy korun a ten bankovní subjekt byl připojen k trestnímu řízení s náhradou škody. Ve chvíli, kdy se to řízení zastavilo, se okamžitě změnil poměr stran v přístupu k jednomu. Všichni mají práva i povinnosti a najednou byla práva jen na straně obžalovaných. Ve chvíli, kdy to tou amnestií skončilo, neměla poškozená organizace nic. Neměla nárok na výrok o náhradě škody a musela všechno žalovat v civilním řízení. Prokazovat to, co prokazoval soud v trestním řízení a mohl o návrhu rozhodnout, by musela sama. Nebudeme si nalhávat, že by to prokazování bylo na dlouho. Vycházel jsem z toho, že v důsledku amnestie, ne jako celku, ale v důsledku toho článku II, došlo k nerovnému procesnímu postavení stran obžalovaných a poškozených, takže jsem tu amnestii napadl.
Ústavní soud vám tehdy nevyhověl, protože váš návrh mu přišel později než návrh senátu, ale mohl jste se připojit jako vedlejší účastník. Nakonec to podání Ústavní soud stejně odmítl, i když tři ústavní soudci zaujali odlišné stanovisko. S jakými reakcemi jste se v té době setkával?
Když jsem s tím nápadem napadnout amnestii u Ústavního soudu přišel, řada ústavních právníků to komentovala, že to je nesmysl. A pak když bylo sezení v senátu na konci února 2013, už trochu změnili názor, protože asi dospěli k tomu, že to nebylo úplně standardní. A o tom, že postup kolem amnestie standardní nebyl, jsem přesvědčen dodnes. Do dneška si pamatuji, že při závěrečné diskusi mezi tehdejšími prezidentskými kandidáty ve druhém kole, panem Schwarzenbergem a pozdějším prezidentem Zemanem, se pan Schwarzenberg, který byl v té době místopředsedou vlády, vyjádřil v tom smyslu, že si nepamatuje, že by něco takového na vládě projednávali.
Dalším velkým vaším případem, který amnestie ovlivnila, byla kauza H-Systemu. Jak zasáhla do něj?
Tam došlo k poměrně paradoxní situaci. První byl pravomocně odsouzen pan Smetka 6. 6. 2006. Dostal u vrchního soudu potvrzeno dvanáct let nepodmíněně za podvod tak, jak to dostal u nás, plus náhradu škody. Zároveň s ním byli odsouzeni dva spolupachatelé, představitelé toho tehdejšího družstva Svatopluk, a další tři manažeři té kauzy, kteří byli ve vrcholných pozicích H-Systemu od začátku. My jim tehdy dávali tresty kolem osmi, devíti let a vrchní soud jim dal tehdy podmíněné tresty. Bylo podáno dovolání nejvyšším státním zástupcem a Nejvyšší soud potom rozhodl v září 2012 a Vrchnímu soudu v Praze podmíněné tresty pro ty tři zbývající manažery zrušil jako nepřiměřeně mírné. Vrchní soud tedy musel rozhodnout o trestech znovu, ale už v mantinelech, že nemohl udělit podmíněné tresty. Vrchní soud v Praze si to jednání nařídil na začátek roku 2013, ale protože už došlo k vyhlášení amnestie, došlo k paradoxní situaci. Tito pánové jsou dodnes odsouzeni za podvod, dodnes mají pravomocný výrok o náhradě škody, jsou vinni, ale nemají kvůli amnestii uložené žádné tresty.
Do jaké situace se dostala druhá strana?
V případu H-Systemu bylo přes tisíc poškozených. Někteří z nich dodneška bydlí v zahradních domcích, žijí jak nuzáci. Došlo k sebevraždám, řada lidí si sama sáhla na život v důsledku toho, že se najednou ocitli v neřešitelné ekonomické situaci. Ti lidé, kteří byli takto poškozeni jednou ze strany pachatelů, byli najednou poškozeni podruhé. Ne sice majetkově, ale z hlediska společenské morálky a etiky, protože zjistili, že kromě hlavního pachatele inženýra Smetky se těm ostatním, kteří na jejich poškození měli prokazatelný podíl, nic nestalo. Náhrada škody vůči nim je v podstatě nevymahatelná, desítky a stovky milionů korun. Vysvětlete teď těm lidem, že najednou přišel někdo, kdo žalované omilostnil a oni odešli s čistým štítem, jako by se nic nestalo.
Ing. Miloš Zeman
Co udělala s právním i společenským klimatem jednak ta amnestie Václava Klause, ale také začátek 90. let, kdy se upřednostnila ekonomická transformace a v právním prostředí se tzv. zhaslo?
Můj názor je, že to musí obecně zahýbat s morálkou společnosti, která začne uvažovat tak – přeženu to – když někdo ukradne pytel cementu, dostane podmínku, oni si nakradli stamiliony a nestalo se jim nic. Čím víc to bude, tím lépe pro pachatele. A navíc to zahýbalo s náladou kolem těch trestních řízení. Bylo to 36 případů, na nichž léta trávili čas policisté, státní zástupci, soudci, přísedící, administrativní aparát, advokáti. A najednou se nestalo nic, jako by nic předtím nebylo. Vyšetřování skončilo, zapomeňte, jako byl název italského filmu. Věnovali jsme tomu spoustu energie. Měl jsem plnou kancelář spisů k této kauze. Když jsem si přečetl, že k nám přišla kauza H-Systemu, tak jsem doufal, že ji nedostaneme. Přišel jsem do práce a tehdejší vedoucí kanceláře mi říkala: „Vůbec sem nechoďte.“ Bylo to tu úplně zavalené těmi spisy. Rozsudek jsme vyhlásili poprvé v roce 2004, Nejvyšší soud v rámci dovolání konstatoval, že jsme v té věci měli 174 jednacích dnů, vyslechli jsme asi 750 svědků. Tehdy jsem si dělal legraci, že mám diář zaplněný na rok a půl jako Karel Gott svými akcemi. To je demotivující nejen pro lidi, kteří na tom dělali, ale to vyslalo i signál společnosti.
A když se ptáte na ta devadesátá léta, většina těch kauz, které amnestie zastavila, spadá do devadesátých let. Zeptejme se, kdo byl prezidentem, kdo byl předsedou vlády, kdo byl ministrem financí, kdo byl ministrem pro privatizaci, kdo byl na Fondu národního majetku. Oni tehdy neřekli: „Nebudeme respektovat právo.“ Oni řekli: „Ekonomové musejí být před právníky.“ Tím, co se stalo 1. ledna 2013, se jen uzavřel kruh.
Atmosféra v devadesátých letech vyvrcholila ve společenském zadání na akci Čisté ruce. Tehdejší premiér Miloš Zeman z něčeho vycházel, byla to asi i společenská objednávka, i díky tomu možná vyhrál volby. Nakonec v té síti uvázla jediná velká ryba, ministr Ivo Svoboda, jenž mohl být obětí vnitrostranického boje. To politici nebyli tak špinaví, jak se myslelo, nebo na ně byli všichni krátcí?
Mně jednou jeden policista řekl tak v letech 1997–1998, že nebyla politická vůle některé věci řešit a stíhat. A když už si to náhodou někdo dovolil, nedopadl dobře, byl třeba odvolán a podobně. Musíme se vrátit o dvacet let zpátky. Probíhala kupónová privatizace, každý myslel, že všechno patří všem, z nabývání majetku a peněz se stalo zlaté tele. Lidé se začali chovat nějakým způsobem. Ale šli jim politici nebo velcí byznysmeni příkladem? Nešli. Kolikrát ani nebyli vydáváni Poslaneckou sněmovnou ke stíhání pro trestní věci. Pamatuji si, jak jedna poslankyně měla být stíhána pro poškozování věřitele, ale nevydali ji. Dnes už s ní nikdo nehne. Kdyby tenkrát ukradla sto miliard, tak se jí nic nestalo a stát už teď nemůže nic. Tenkrát mi to přišlo, že před veřejností byli politici proti sobě, ale v takových věcech se navzájem kryli. Dnes je situace jiná, dnes už se ani nedá rozlišovat pravice, levice. Jak má i víc stran šanci dostat se do sněmovny, tak se politici snaží chovat uměřeněji než před dvaceti lety.
Zkusím zabrousit na téma trestní stíhání lidí spojených s politikou. Předpokládám, že ke konkrétním případům, ať už Davida Ratha, Jany Nagyové či exsenátora za ODS Alexandra Nováka, mi nic neřeknete. Ale mají lidé věřit tomu, že politikům se měří stejným metrem jako ostatním?
Věřím, že ano, ale o těch zmíněných kauzách vím jen to, co bylo v médiích. Před pár lety jsem měl v jednom případu jako svědka poslance, ale bez omluvy nepřišel. Dostal pět tisíc pokuty. Ani na druhé jednání nepřišel, tak dostal dvacet tisíc pokuty pravomocně. Ani jednou si nepodal stížnost. Na třetí jednání přišel a požádal, jestli by mu to soud mohl prominout. Neprominuli jsme, těch pětadvacet tisíc pokuty musel zaplatit. Bylo mi úplně jedno, jestli to je poslanec, nebo není.
O politických vlivech se mluvilo i v případě vraždy nekorunovaného krále podsvětí Františka Mrázka. Nemohli stát politici za tím, že se nikdy nevyšetřila?
Já doufám, že v tom policie stále činí nějaké kroky, protože k promlčení ještě nedošlo. Určitě se v tom něco šetří, to je můj osobní názor. Jinak by to byl pomníček, jichž naše policie, co se týká vražd, zase tak moc nemá. Za to je třeba ji pochválit, že z hlediska vražd máme jednu z největších objasněností na světě, to se musí nechat. V tomhle případě vše nasvědčuje tomu, že to byla profesionálně provedená věc.
Téma politiků a trestního stíhání uzavřu otázkou na dění kolem Andreje Babiše. To, že se kauza kolem něj otevřela těsně před volbami a že Poslanecká sněmovna ho spolu s Jaroslavem Faltýnkem vydala k trestnímu stíhání v rámci předvolebního boje, nepovažujete za účelové?
To bych si dovolil ponechat bez komentáře z toho prostého důvodu, že by se mohlo stát, že to budu soudit. Takže k tomu bych se vyjadřovat nechtěl. Ale obecně. Nechtěl bych v tom vidět žádnou konspiraci. Nevím, jak dlouho se to vyšetřovalo, vzal jsem na vědomí, že se to probíralo v parlamentu, vzal jsem na vědomí, že pánové vydáni byli.
Když se tak otevřeně vyjadřujete pro nejrůznější média, předpokládám, že máte v „sedmou velmoc“ určitou důvěru. Co si myslíte o svobodě slova, jakou máme, a neukrajuje z ní to, když si ministerstvo vnitra za Milana Chovance zřídilo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám?
Když to začalo vznikat, tak jsem zaregistroval, že smyslem toho útvaru na ministerstvu vnitra je „přivádět na správnou míru“ některé zprávy, které se objevují na internetu, v televizi, v rozhlase, v tisku. Po internetu kolují různé e-maily typu, že ten a ten občan dostává na sociálních dávkách tolik a tolik peněz a ještě se to tváří jako pramen přímo od někoho z úřadu práce. Přitom všichni víme, že to jsou nesmysly. Stejně jako mezi lidmi koluje nesmysl, že někteří naši spoluobčané, kteří v životě nepracovali, dostávají důchod vypočtený z průměru. To je také nesmysl. Takže pro ten způsob, aby se některé takové věci korigovaly, budiž. Ale otázka je: potřebujeme to? Potřebujeme takový úřad? Kolik má zaměstnanců? Kolik jich bude mít za rok, za deset let? Kolik lidí by tam muselo být, aby kontrolovali všechno, co je na internetu? To by byly ne desítky, ale stovky lidí. Nejsem přesvědčen o významu takového útvaru. Jiné by bylo, pokud by vznikl speciální úřad, který bude pátrat na internetu třeba po hrozbách terorismu nebo po hrozbě jiné trestné činnosti obdobného charakteru jako terorismus, bude zachycovat nějaké zprávy i ze sociálních sítí, jak se lidé domlouvají, tak to by asi smysl mělo. Ale cenzurovat nějaký názor, tak to váhám říct, že to je v pořádku. Ale váhám i úplně říct, že to není. A jestli to přišlo z Evropské unie, tak by mě zajímalo, jestli ostatní státy Evropské unie mají takové útvary.
Neděsí vás množství zákonů a nepřehlednost našeho právního řádu, kdy je velice obtížné se orientovat v tom, co platí?
Onehdy jsem si přečetl článek, v němž stálo, že máme v republice až milion právních předpisů, které jsou platné. Tendence po roce 1990, kdy se přijímaly jeden za druhým, se možná trošku zmírnila, ale pořád máme zbytečně zákony na fůru věcí. Mám pocit, že se z toho všeho vytrácí přirozenost lidského myšlení a takzvaný selský rozum. Proč musíme mít na všechno předpis, zákon, vyhlášku, nařízení, obecnou vyhlášku?
Vede cesta zpátky? Je šance, že by právních předpisů začalo ubývat?
Než vznikla novela nebo celá rekodifikace trestního kodexu k 1. lednu 2010, každý rok bylo několik menších novel, jednou za čas byla jedna větší novela, no dnes už je těch novel také x, to si nebudeme nalhávat. Ale vždy se řeklo, že to má urychlit řízení, udělat ho jasnější. V trestním procesu to bylo to samé. A teď si vezměte trestnou činnost, která byla páchána třeba v letech 1994 až 2005. Musíte jít a prohrabat, co během těch jedenácti let platilo. Bez počítače už to nemáte šanci dohledat. Nebo velká novela občanského zákoníku. Dnes má nějakých tři tisíce paragrafů, nevím, do jaké míry to je přehledné. Nedovedu si představit, že jdu do jednací sítě s občanským zákoníkem, když je to s komentářem, tak to musí mít několik knih.
Nejsem zastáncem toho, aby na všechno byl předpis. Vím, že se některé věci dají zobecnit, jiné nedají. Ale co není upraveno konkrétně, na to se dá aplikovat to obecné. Připadá mi, že normální uvažování se sešněrovává do samých pravidel. To můžeme vzít počítač, nacpeme ho informacemi a on nám nějaké rozhodnutí vyplivne. Právní řád je nepřehledný i pro lidi, kteří s ním dělají. My máme naštěstí trestní řád, k tomu sem tam nějaké předpisy, třeba daňové, které s tím souvisejí, a to je všechno. Ale lituji kolegy, kteří dělají správní právo.
Zmínil jste normální uvažování. Není od něj justice už zcela odtržena, což názorně ilustruje rozhodnutí Ústavního soudu, který potvrdil pokutu pro člověka, jenž zveřejnil fotografii pachatele, který mu v obchodě kradl kolo?
Teď si ale představte, že přijdete do katastru nemovitostí a řeknete, že chcete informace o pozemcích a nemovitostech někoho, k němuž uvedete jeho bydliště, a zaplatíte poplatek. Oni si vezmou vaše údaje a veškeré vámi požadované údaje vám vydají. A když si připlatíte, tak vám umožní ofotit třeba i kupní smlouvu, za co ten dotyčný něco koupil nebo prodal. A najednou neplatí nějaká ochrana osobních údajů? Když jsem se to asi před rokem a půl dozvěděl, že to je možné v této zemi, tak jsem na to koukal s otevřenou pusou. Když budete mít kameru na svém vlastním domě, která bude zabírat jenom dvorek a vrata, abyste viděl, jestli vám tam někdo leze, nebo ne, tak nedej bože, aby tam vlezl a vy ho měl natočeného. To už ho omezujete na jeho právech. Na druhé straně vydá oficiální státní úřad komukoli přehled o tom, že máte nemovitosti tam a tam a koupil jste je, případně za tolik a za tolik. Kde to jsme? Kde to skončí?
Účastníci sporů se zase často ptají, kdy to skončí, čímž poukazují na velké průtahy jednotlivých případů. Vlivů tam je hodně, třeba i nedostavování se ze strany svědků. Jakým opatřením by se tohle dalo odstranit?
Pamatuji si na jeden případ, který jsem soudil někdy kolem roku 2000. Šlo o kauzu, kterou jsme odročovali z důvodu, že se nedostavil svědek, který měl předvolání doručeno. A jako náslech tam byli pozorovatelé dva soudci ze Spojených států. Když to skončilo, tak se mě ptali, proč jsem to odročoval. Tak jsem jim to vysvětloval s tím, že svědka předvoláme znovu a případně na něj vydám příkaz k předvedení. A zeptal jsem se, jak to řeší oni. Řekli mi, že u nich svědka předvolávají strany sporu, a když má doručeno a nepřijde, tak ho předvolává soud. Zároveň dá pokyn policii, aby toho člověka přivedla k soudu. A policie v tom státě Massachusetts postupuje tak, že když dostane příkaz, aby toho člověka vypátrala a přivedla k soudu, má dvě povinnosti. První, že ho vypátrá a bude si ho hlídat a v den soudu ho sbalí a předvede. Anebo ho chytí třeba pět dnů před tím líčením, strčí ho u nich na tu tzv. vachcimru a tam ho budou mít do té doby, než ho k soudu předvedou. Ale v obou případech ho předvedou v železech. Tak jsem se ptal: „A to se nikdo nebouří?“ Divili se: „A to proč? Vždyť porušil ústavní povinnost jít svědčit k soudu.“ Takhle to tam chodí, přivedou svědka na soud spoutaného. Když jsme u nás navrhovali, že by místo pokuty za nedostavení se k soudu jako svědek mohl být jeden nebo dva dny vězení, tak se strhl velký povyk. To bylo začátkem devadesátých let a ozývaly se hlasy, máme svobodu, nikam chodit nemusíme. To by u nás ochránci všelijakých práv nepřipustili, v USA je to normální. Tam porušil Ústavu Spojených států, kde má povinnost dostavit se k soudu na předvolání jako svědek a v tu chvíli nemá právo na žádnou ochranu svých práv.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
