Václav Klaus s Jiřím Wieglem před rokem vydali útlou knížku Stěhování národů s. r. o. V ní rozdělují tři druhy migrace. První je přirozená ekonomická migrace, jejíž proud je relativně stálý a stabilní, což je u nás migrace třeba z Ukrajiny a z Vietnamu. Druhou je migrace z míst katastrof, válek a konfliktů, která je jen přes hranice do bezprostředního sousedství a není trvalá. Třetí a nový typ migrace je ta současná, tedy přesun na delší vzdálenosti stovek tisíc lidí. Zatímco první dvě se podle něj zvládnout daly, třetí zvládnout bez větších omezení nelze. Souhlasíte?

V případě současné migrace lidí z války v Sýrii jde, pravda, o migraci na relativně velkou vzdálenost, byť je to trochu blíž, než Vietnam nebo třeba i Čečensko, odkud k nám přicházeli uprchlíci za tamní války. Nezapomeňme, že Sýrie není o moc dál, než třeba Kypr, kam běžně jezdíme na dovolené. Nicméně vzdálenost je dána zejména dlouhodobým přetížením sousedních zemí Sýrie. Jen v Turecku je ke třem milionům lidí, v Libanonu jeden milion, v Jordánsku šest set tisíc, v Saúdské Arábii asi pět set tisíc. Cesta do sousedních zemí na východ byla velmi riskantní i kvůli nutnosti překonání území Islámského státu. Postupným zhoršováním situace uprchlíků v těchto zemích – lidé často neměli možnost legálně pracovat, ztrátou perspektivy na návrat domů – v roce 2015 zásadně do války na straně Bašára al-Asada vstoupilo Rusko a jinými faktory, které dokládají, že nešlo tak úplně o dobrovolné rozhodnutí. Dnes po dohodě Evropské unie s Tureckem došlo k uzavření nejen syrsko-turecké hranice – na lidi se zde někdy dokonce střílí, ale také snad kromě Libanonu všech ostatních sousedních hranic, zejména proto, že tyto země zkrátka už více lidí technicky nezvládnou. Ze současné Sýrie se dnes legálně ven nedostanete, tedy první a druhý druh migrace zde nyní neplatí.

Budeme-li se ale bavit přímo o teorii, kterou chtějí autoři knihy představit, zajímalo by mě, co přesně myslí onou „vzdáleností“? Předpokládám, že mají na mysli kulturní vzdálenost a odlišnost těchto lidí od nás. Zde je třeba odpovědět, co se myslí onou „kulturou“. Jde-li o prosté kulturní návyky, ty člověk v novém prostředí může měnit, jsou-li tyto zvyky a tradiční představy v rozporu s místními. Není to jednoduché, ale učením se a aktivním setkáváním se s lidmi v nové společnosti se můžete tyto věci odnaučit. V případě i oněch uprchlíků z takzvaného kolínského incidentu šlo myslím o prostou frustraci a mylné představy o ženách, což je možné nejen sociálním začleňováním, ale také kvalitním vzděláváním změnit. Často k nám do Evropy přicházejí lidé z prostých horských a jinak odlehlých tradičních vesnic – to je případ zejména Afghánistánu nebo Íránu –, kteří nemají ani hlubší vzdělávání ve své vlastní, nyní skutečné kultuře. Pak by totiž věděli, že neúcta k ženě je plně v rozporu i s islámskou naukou.

Jestliže ale Václav Klaus a Jiří Weigl chtějí mluvit přímo o „Arabech“, kteří jsou „prostě jiní, než my“, pak by museli dokázat nejen to, že Arabové jsou skutečně jiní lidé než my, nějaká nižší rasa, ale že také existuje kultura, která přímo zákonitě určuje jednání a myšlení člověka. O něco takového se kdysi pokoušeli němečtí vědci za nacismu s jejich rasovou teorií nebo sovětští marxisté s teorií tříd, které mají přesně danou psychologii. V obou případech víme, kam to došlo. Jde o předpokládání existence nějakého „kolektivního vědomí a psychologie“, nic takového ale neexistuje. Člověk je vždy individuální osoba, ne věc, která je částí nějaké masy, kterou je přesně určován. Bohužel toto hrubé vnímání lidí je velmi rozšířené. Osobně si myslím, že zejména kvůli tomu, že ani my nemáme znalost kultur uprchlíků a dokonce ani jich samých. Díváme se na ně zdálky, jako na šedou anonymní masu, do které logicky projektujeme nějaké názory, tedy předsudky. Zde je vždy nejlepším lékem jít se s druhým člověkem osobně setkat a mluvit s ním. I tento problém chceme v Encyklopedii migrace studovat.

Jakému typu migrace se bude věnovat vaše encyklopedie?