Jaroslav Kubera mluví o své prezidentské kandidatuře. Uvažovali byste o tom, že byste ho volili?Anketa
Někteří označují rok 2015, který je za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?
Lidé mají často sklon k čemusi, co bych nazval „aktuálnědobocentrismem“. Je to pocit, že zrovna teď se děje něco, co tu nikdy nebylo. Pak uplynou léta a ta naše současná doba se z delší perspektivy zařadí do jedněch z mnoha podobných. Proto bych o přelomovosti úplně nemluvil.
Jak to?
Hlavně ze dvou důvodů. Jednak občanská válka na Ukrajině. Ta zamrzla, horký konflikt ustal, a ač zdaleka nejde mluvit o stabilizaci, evidentní uklidnění tam je. Vyhovuje to tak vlastně všem kromě kyjevské vlády. USA i eurovládci už si nechtějí pálit prsty kvůli tak pochybným „spojencům“, jako jsou ti, co jsou na Ukrajině nyní u moci. Rusko je rádo, že počet milionů ukrajinských uprchlíků už se u nich nerozšiřuje a mnozí se dokonce vracejí domů na Donbas. Navíc rozhodně netoužilo mít takové zmatky a angažovanost půlky světa u svých hranic. A separatisté klidu využívají k tomu, aby budovali nové struktury moci a správy a vlastně tím ustavili na svém území nezvratitelný zárodek státnosti. Jen Kyjevu klid vadí, jednak na válku už nemůžou tak nahlas svádět rozvrat ve své zemi, jednak se s každým dnem klidu zmenšuje možnost revanše a obnovy nadvlády Kyjeva nad Donbasem.
Druhým důvodem dnešní „nepřelomovosti“ je, že rozvrat Sýrie, příklon Turecka k velmocenským choutkám, řecká krize či teroristické útoky, to vše, co jste vyjmenoval, navzdory své vážnosti není ničím přelomově novým, je to jen pokračování dosavadních neblahých trendů. Ale abych vám dal v něčem za pravdu, v jednom smyslu tu možná počátek zlomu patrný je. A ten vidím přeci jen v nadějném posunu ve veřejném mínění v zemích EU, což bylo vidět i na některých volebních výsledcích. Dosud na sobě veřejnost nechávala štípat dříví, teď už se začíná ošívat a mručet na Brusel, že takhle teda už ne. Třeba to mručení v příštích dvou třech letech přejde v pěkný hukot. Ale pozor, ten nemusí hned přinést změny pouze k lepšímu, nejdřív se bude chvíli bourat, aby se pak mohlo stavět.
Tématem číslo jedna se tedy stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?
Úspěch v jednání EU? Ten nevidím žádný ani v legraci. Naopak, euroelity jsou zcela zaslepené, pořád jim nic nedochází, každou krizi chtějí řešit další centralizací a utažením šroubů a každou ránu léčit solí. A v čem selhaly? Ve všem. Zcela rezignovaly na pravidla schengenského prostoru, bez politického mandátu pošlapaly dublinské dohody, úplně otevřely vnější hranici EU, házely klacky pod nohy zemím, které chtěly mezinárodní právo dodržovat, a nijak nepřizpůsobily své nesmyslné sociální a imigrační mechanismy nové situaci. A nejen to. Jsem přesvědčen, že dva miliony nelegálních přistěhovalců do zemí EU tyhle „evropské elity“ nejen bezmocně pouštějí, ale dokonce aktivně a rafinovaně jejich přesun organizují. To ony jsou těmi převaděči.
V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?
Já s prezidentem Zemanem v mnoha věcech nesouhlasím a ani nesdílím jeho siláckou rétoriku ohledně zahraničního vojenského angažmá EU a NATO. Co se ale týče obav z dopadů uměle organizované masové vlny ilegálních přistěhovalců, v tom má pravdu a také v tom vyjadřuje převládající postoj normálních lidí. Nenávist šíří spíš ti, co se nikdy nesmířili s jeho zvolením.
To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...
Nesnáším současnou módu sousloví „krajní pravice“. Na národně konzervativních silách toho moc pravicového není (zejména ohledně ekonomického programu) a odkazovat někam na okraj označením „krajní“ lze snad nějakou okrajovou skupinu, a ne podstatnou část veřejnosti. Dost jsem se nasmál, když jsem slyšel ve zprávách na Nově po volbách ve Francii dvakrát obrat „Francie je v šoku“. Která Francie byla v šoku? Ta její největší část, která zvolila v prvním kole vítěznou Národní frontu? Ne, v šoku bylo jen pár pisálků agentur, kteří dodávají televizím své angažované reportáže a kteří naprosto nechápou demokracii. Ale ještě k vaší otázce. Ne, probuzení alternativních sil ve veřejnosti zemí EU není žádným náhlým výkyvem, způsobeným nějakou krátkodobou krizí. Je to logický důsledek dlouhodobého ignorování zájmů, názorů, nálad a potřeb široké veřejnosti všemi těmi Merkelovými, Junckery či Hollandy. A to zdaleka nejen ve věcech migrace. Proto bude toto probouzení pokračovat. Ale tihle eurotýpci budou pořád v prvním patře rokovat nad směrnicí o správné velikosti dudlíků, když v přízemí se už bude ustavovat nově zrozená moc.
Psali jsme:
Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně? Pokud ano, je tomu tak dobře?
O tom už jsem toho napsal hodně. Proto jen stručně. Řecko nemá problém. EU má problém, euro má problém. Euro je od začátku chybným projektem. A dokud nebude zničeno, bude škodit jednou Řekům, zítra třeba Irům, Belgičanům, Španělům, Italům, Francouzům… Pryč s ním a problém bude vyřešen. Nejen ten řecký. Jiné řešení neexistuje, třeba ty vámi zmiňované vnucené reformy Řecko spíše brzdí.
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?
To není tak snadné. Zaprvé Rusko nutně potřebuje pokračovat v ekonomických reformách. Musí mnohem více uvolnit ostatní překážky volnému trhu. Jinak svou ekonomiku nerozhýbe, ani případný nárůst ceny ropy to sám o sobě nezařídí. Mezinárodní postavení Ruska ale naopak nepochybně posílilo, a to díky konzistentní a trpělivé politice. Mám ale jisté pochybnosti o syrském angažmá, protože z principu vždy mívám pochybnosti o tom, že lze zvenčí nějak přerovnat vývoj v zemi, který je nesen svou vlastní vnitřní logikou. Rusy ale chápu v tom, že s ohledem na silnou muslimskou menšinu u sebe doma a na angažování některých radikálů z této menšiny na Blízkém východě se cítí být na tamním vývoji zainteresováno. V tom je na tom ostatně podobně jako třeba Britové, Francouzi či Němci, jejichž tisíce občanů bojují v řadách muslimských extremistů v Iráku i v Sýrii.
Obecně by ale zahraniční angažmá evropských mocností nemělo přesáhnout právě tuto motivaci. Je naivní si myslet, že lze nějak vybombardovat muslimský radikalismus. Ten je objektivní realitou a odráží přání mnoha milionů Arabů. Faktem ale je, že dokud vládli ve svých zemích Mubarak, Kaddáfí, Husajn a Asad, měli tyto fanatické síly pod kontrolou. A kdo tyto stabilní režimy naprosto hloupě až zločinně rozvrátil, ten nese pořádnou odpovědnost a měl by se k ní nějak postavit. Ale ne tak, že bude mít ambice srovnat tamní svět do lajny podle svého, protože právě tímhle přístupem vše vyvolal.
Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?
Jistěže ta vlna nebyla živelná, to už jsem říkal. Byla za prvé iniciována rozvratem poměrů v tamních zemích zvenčí a za druhé aktivně organizována evropskými vládami a Bruselem. I pokud tato politika okamžitě skončí, bude mít neblahý vývoj jistou setrvačnost a bude dále eskalovat. Ale pokud dokonce tahle zničující politika bude dál pokračovat, budou žít příští generace už v úplně jiném světě. V podstatně horším.
Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – útěk pracovních míst na Východ, další ztráty kvůli robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…
To je moc věcí najednou. Útěk pracovních míst na Východ žádnou katastrofou není, je to normální projev působení principu komparativních výhod. Marxisté by tomu řekli „globální dělba práce“. Vydělají na tom všichni. Robotizace a automatizace určitě také žádnou hrozbou není, pokud ovšem třeba takovou Merkelovou a Obamu nevyměnili nenápadně před pár lety za roboty. Hrozbou je naše mizerná efektivita ekonomiky, způsobená samými zákazy, příkazy, normami, ekologickými nesmysly, sociálními standardy, kvótami, údajnými ochranami spotřebitelů a všudypřítomnou buzerací všeho tvořivého. To se ale nezmění, pokud si budou lidé myslet, že dobro vzniká zákazem a pochází od státu, zatímco svými zájmy motivovaný soukromník je podezřelým elementem, kterého je třeba hlídat od rána do večera a pro jistotu i v noci.
Psali jsme:
Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka“. Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?
Tenhle proces je nevyhnutelný. Čína vládla ekonomicky světu po většinu lidských dějin a jistě se k tomu zase vrátí. Musí k tomu ale vyřešit spoustu vnitřních problémů, třeba uvolnit pohyb pracovní síly. Pro nás to žádná hrozba není, bohatý obchodní partner je dobrý zákazník i dodavatel, popřípadě investor či místo pro naše investice. Musíme ale držet krok a splnit si své domácí úkoly, především deregulovat svou ekonomiku. K tomu by nejlepší cestou bylo zrušení diktátu Evropské unie.
Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?
Je brzo na tyhle předpovědi. Ale často brzdím nemístný optimismus svých přátel, že po jednom z nejhorších prezidentů v dějinách, kterým Obama určitě je, bude americký volič poučen a zvolí konečně něco jiného. Obávám se ale, že poučen zdaleka není a že rozleptání americké společnosti je za posledních několik desetiletí tak hluboké, že těch lekcí bude potřebovat ještě víc. Proto nemyslím, že příští prezident USA bude dramaticky lepší než ten současný. Mám strach, že může být ještě horší, i když to vypadá, že horší to být už nemůže.
Psali jsme:
Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?
Nemyslím, že zrovna rok 2016 bude v tomto smyslu koncem dějin či začátkem nového letopočtu. Jen se současné negativní trendy a krize ještě prohloubí. A budou se prohlubovat tak dlouho, dokud si lidé neuvědomí, že to oni sami si takový způsob vlády objednávají dnes a denně svými názory a nároky.
Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?
Nejvýraznější figurou je nepochybně prezident Zeman. To říkám i trochu se závistí, protože nám se nikdy ani ze setiny nepodařilo, aby média o prezidentu Klausovi referovala tak bohatě, jako dnes o Zemanovi. Jistě, jde jim víc na ruku. Ale také v tomto smyslu asi něco umí líp.
Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám, nebo případným otřesům ve vládní koalici, nebo vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice (která?), proevropská pravice, někdo jiný…?
Nejdřív se pozastavím nad tím výrazem „protievropská“. Za protievropského bývá módně označen každý kritik fanatického bruselocentrismu. Ale Evropská komise, to přece není Evropa ale sebranka byrokratů. Protievropský může být leda ten, kdo nenávidí celou Evropu jako kontinent a chtěl by, aby to tu bylo jako v Africe nebo kde. Ale k otázce. Přál bych si vzestup Svobodných, ale to by museli ještě více vnímat aktuální témata a víc rozumět zájmům, potřebám a jazyku normálních lidí. Zbytek politické scény mě moc nezajímá. Buď jsou to oligarchové, kteří stát jen dojí, nebo socialisté různých barev, kteří dojí daňového poplatníka, aby mu za jeho peníze vnutili dobro podle svých představ. A všichni jsou to vlezdobruselisté a eurohujeři.
Někteří politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše a Miloše Zemana. Přiblíží se příští rok cosi takového?
Svobodu přece ztrácíme skoro s každým novým zákonem. Za mnohými těmi zákony stojí Babiš, za jinými Lidový dům, za dalšími rozsévači dobra napříč stranami. Prezident Zeman v tom hraje pasivní roli, už s ohledem na své kompetence. Měl by ale ty děsné zákony častěji vracet, jenže jemu vyhovuje být v co nejvíce věcech s vládní většinou na jedné lodi.
Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho? Nebo lze očekávat uklidnění v Sýrii či na Ukrajině?
Velká válka nebude. Od toho tu máme už 70 let jaderné zbraně, to si každý rozmyslí. Stovky malých válek ale probíhat budou. Části z nich bránit nelze a možná to ani není správné, svět se vždy vyvíjel v konfliktech zájmů. Velkou část těchto konfliktů ale vyvolávají daleko od svých zemí velcí globální hráči. Tím ale ničí stabilitu celého světa a v nějaké podobě na to sami doplatí. A vlastně už doplácejí. A my s nimi.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
