Podle Babišova novoročního projevu se nemáme čeho bát, protože nás čeká skvělé období. Podle Zemanova novoročního projevu bychom se měli společně radovat nad úspěchy jako nejnižší míra nezaměstnanosti v Evropské unii, stabilní ekonomický růst a tak dále, ale problémy existují. Jak vnímáte tu vlnu orálního štěstí od nejvyšších představitelů země?
Ze strany premiéra, ale i prezidenta, jde především o obhajobu vlastních politických pozic. Z ekonomického hlediska se sice máme relativně dobře, ale bruslíme po tenkém ledě. Rostoucí zadluženost vzájemně provázaných veřejných rozpočtů napříč Evropskou unií je časovaná bomba. Vláda premiéra Babiše nedokázala ani po několika letech vládnutí období růstu využít pro zastavení zadlužování. To je její velké selhání. Ekonomický růst je jistě velmi důležitým faktorem, ale ne samospasitelným. Podstatnější je bezpečnost, vnitřní i vnější, a rozsah a povaha politických svobod. Zde vidím řadu neklesajících rizik.
Je dobře, že Donald Trump nechal ,,oddělat" Kásima Sulejmáního?Anketa
Pro Českou republiku je významným rizikem například rostoucí vliv zeleného, tedy neomarxistického politického proudu v Německu. To bychom měli vnímat jako vážnou hrozbu. Měli bychom se obávat toho, co by nám v případě silného vládního angažmá německých Zelených mohlo být prostřednictvím Evropské unie, kde je Německo dominantní silou, vnucováno do našeho právního řádu. Už nyní je rizikem evropský takzvaný Zelený úděl (The European Green Deal). Ten může zůstat stejným plácnutím do vody jako kdysi Lisabonská strategie (nezaměňovat s Lisabonskou smlouvou), ale může se z něj také stát odrazový můstek pro protlačování zelených zhůvěřilostí do národních právních řádů. Zelené podvazování ekonomického růstu, které sledujeme již nyní v Německu, a nejen tam, může zachvátit celou Evropu. To by vedlo k postupnému chudnutí se všemi důsledky.
Také hovořili o klimatických změnách. Podle Zemana se z diskuze o nich stává nové náboženství. Je to tak?
Pojem „náboženství“ bych spíše nepoužil. Přirovnání klimatického hnutí k novému náboženství ovšem může být dobrou pomůckou pro zkoumání mentality jeho protagonistů. Někteří aktivisté tohoto hnutí zjevně mají potíže se spasitelským komplexem. Mají chiliastické představy o blaženém světě uhlíkové neutrality. Klimatické hnutí je ale především projevem radikální ideologie usilující o likvidaci kapitalismu, individuální svobody a západní kultury vůbec. I v klimatickém hnutí nepochybně najdeme lidi, kteří jeho myšlence upřímně, avšak zoufale naivně věří. Minulé století nám však ohledně totalitních ideologií poskytuje tak bohatou historickou zkušenost, že jejich naivita je stěží omluvitelná.
Klimatické hnutí se nepohybuje výhradně v přírodovědné oblasti. Je to především politické hnutí a vznáší politické požadavky. To určitě není samozřejmé konstatování. Klimatičtí aktivisté totiž často používají stejný trik, který známe z doby komunismu. O komunistické ideologii se oficiálně nevedla politická debata, protože komunismus byl výsledkem vědeckého poznání. A o vědeckých poznatcích přece nemá smysl vést politickou debatu, neboť tím, že jsou vědecké, mají objektivní platnost. Stejně bývá vedena argumentace klimaalarmistů. Teze o hrozící, člověkem způsobené klimatické apokalypse je, podle nich, nezpochybnitelným vědeckým poznatkem. Vždyť by to bylo stejné, jako vést politickou debatu o platnosti Newtonových zákonů...
Neomarxističtí aktivisté, kteří ženou klimatické hnutí vpřed, vědí dobře, co dělají. Kdyby nebylo klimatické hnutí, našli by si jiné ideologické beranidlo. Nikoli náhodou jde o lidi, kteří současně podporují multikulturalismus a další zvrácenosti. U těchto aktivistů nelze hovořit o náboženství. Jsou to chladně kalkulující političtí aktivisté a jejich radikální cíle jsou pro naši společnost nebezpečím.
Fotogalerie: - Obelisk Pravdy a lásky během Vánoc
Patří i hnutí Grety Thunbergové k projevům kulturního marxismu?
Greta Thunbergová je nešťastná dívka zneužitá svými rodiči, které je mně v podstatě líto. Mám pocit, že její osobní vliv po několika nevydařených vystoupeních pomalu upadá. Bez ohledu na to, nikdy nešlo o její hnutí. Tato dívka se stala jedním teatrálním projevem klimatického hnutí, kterých pravděpodobně přijde ještě několik. Ale ano, toto hnutí má kulturně marxistický charakter. Tažení proti CO2 se stalo další frontou, na které neomarxisté vedou svůj boj proti Západu. Kdo nechce uhlíkově neutrální společnost, utlačuje budoucí generace a dnešní mladou generaci. A každá forma útlaku musí být zničena, to požadují marxisté všech forem od počátku. Emotivní a výhrůžné provolání Grety Thunbergové na loňském summitu OSN o tom, kdo se jí to opovažuje brát dětství a sny, bylo ve své podstatě vyjádřením právě této základní marxistické teze o útlaku. Možná z její strany šlo o kouzlo nechtěného, ale to je vedlejší, protože svému účelu posloužilo.
Ve své staré stati „Komunismus a nacismus, pohromy 20. století“, kterou vydala Konfederace politických vězňů v brožuře „Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí“ vyjadřujete obavy z postupného rozšiřování vlivu kulturních marxistů. Jsou oprávněné?
Text jsem napsal v roce 2008. Vývoj od té doby více než prokázal, že tyto obavy byly oprávněné. V obecném povědomí stále přežívá teze o komunismu jakožto v zásadě krásné myšlence, která je však neuskutečnitelná anebo se její uskutečnění zatím nepodařilo. Jde tu ovšem o něco víc. Jde o přiznání si, že nejen komunismus, ale především samotný marxismus je scestný a z podstaty zlý. Poznání, že marxismus je zlý sám o sobě, ať takový či onaký, v obecném povědomí chybí a chybí především ve školních osnovách. Nejen proto se musíme ptát, zda zkušenost s komunismem znamená nemožnost jeho opakování...?
Francouzský politolog Alain Besancon napsal: „…komunistická idea znetvořila princip reality a morálky do té míry, že mohla skutečně přežít 85 miliónů mrtvol… …Komunismus je zvrácenější než nacismus v tom, že nežádá, aby se člověk stal zločincem vědomě, ale využívá obecného ducha spravedlnosti a dobroty k šíření zla.“ Stále proto musíme přemýšlet, kudy se ubírají myšlenky budoucích tyranů. Kdo a jak usiluje o totální kontrolu našich životů? Jako by se generálové neměli připravovat na minulou válku, měli bychom my přemýšlet o nových formách hrozeb pro svobodu jednotlivce a demokracii. Kulturní marxismus, tedy neomarxismus, takovou hrozbou určitě je.
Fotogalerie: - Zúrodňování pouště Taklamakan
Píšete, že kulturní marxismus je samohybný. Lze tedy říct, že italský komunista Antonio Gramsci vymyslel s ostatními stejně ideově zaměřenými soudruhy politické perpetuum mobile?
Komunisté, tedy klasičtí marxisté, si podřizovali člověka krutostí a všudypřítomným strachem, rudým terorem. Tím se historicky zdiskreditovali. Strategie kulturních marxistů je proto odlišná. Jejich pohnutky jsou na první pohled přitažlivé, líbivé, mají nevinou, zdánlivě tolerantní a svobodomilnou tvář. Hovoří o čisté přírodě, lidských právech, toleranci napříč všemi menšinami, etniky a národy a podobně. Staří, old-fashioned, komunisté hovořili o beztřídní společnosti. Kulturní marxisté proměnili slovník i strategii. Zneužívají dobroty a naivity řady lidí. Nejsem fatalista a věřím, že i tohle bude mít jednou konec. Otázka však zní, za jakou cenu…
Psal-li jsem o samohybnosti kulturního marxismu, myslel jsem tím to, že k jeho šíření není třeba konstruovat nějaké konspirativní teorie. Cílem neomarxistů je rozklad přediva západní společnosti, její chaotizace. K tomu není potřeba organizovaná struktura řízená z jednoho či více center. Plně postačuje rozkladná ideologie přitahující fanatické aktivisty a jde to samohybně, technokraticky řečeno, distribuovaně.
Čeho se v tomto ohledu obáváte nejvíc?
Obávám se, že s jídlem roste chuť. Dlouho měl neomarxismus vcelku laskavou tvář. Čím dál častěji však pozorujeme, jak mu roste sebevědomí. Významný kulturní marxista Herbert Marcuse napsal: „Existuje jedna věc, kterou můžeme říci s naprostou jistotou. Tradiční revoluční idea a tradiční revoluční strategie skončily… …to, co musíme provádět, je jistý druh prostupující a šířící se dezintegrace systému.“
Čí novoroční projev jste sledovali? Anketa
Nevlastním křišťálovou kouli. Mohu však analyzovat existující rizika a sledovat jejich vývoj. Pád eura, rozklad tradiční rodiny, pokračující nelegální imigrace, zelené regulace a z nich vyplývající chudnutí, předluženost veřejných rozpočtů a podobně. Připočtu-li k tomu radikalizující se neomarxistické hnutí napříč Evropou, mnoho důvodů pro optimismus nevidím. Rizika se mohou, ale nemusí naplnit. Doufejme tedy, že se nenaplní.
Za zastánce konzervativního světa jsou považováni například právě prezident Miloš Zeman, ruský prezident Vladimir Putin či americký prezident Donald Trump. Je to správný pohled na věc?
Donald Trump je jediný z této trojice, koho lze bez dalšího nazvat konzervativním politikem. Úspěšně prošel demokratickými volbami. Americkým neomarxistům tím vytřel zrak. Donald Trump pro nás může být inspirativní, protože načrtl směr, kterým se může v dnešní době konzervativní hnutí na západě ubírat.
Vladimir Putin určitě není neomarxistickým politikem, právě naopak (byť má komunistickou minulost). To je pro nás jistě dobře, protože některé hrozby díky tomu Rusko nevytváří. To však z Vladimira Putina ještě nedělá zastánce konzervativního světa. Upřednostňuji pragmatický pohled na věc. Stabilní Rusko je pro nás lepší, než nestabilní Rusko. Vladimir Putin je prezident významné světové mocnosti, která má své starosti, problémy, ale také zájmy. Některé z těchto zájmů se u nás mohou projevovat jako rizika různé povahy či aktivity, které jsou v rozporu se zájmy naší země. Dochází-li k nim, je úkolem našich bezpečnostních složek, aby takovým aktivitám čelily. Stejně jako obdobným aktivitám kterékoli jiné země. K Rusku i Vladimiru Putinovi bychom měli přistupovat s chladnou hlavou a bez komplexů.
Miloš Zeman je prezident naší země zvolený v přímé volbě. Jako konzervativec jej respektuji jako hlavu státu. To ale neznamená, že je to člověk mé krve. S mnoha jeho kroky nesouhlasím. Moc dobře si vzpomínám na jeho strašení spálenou zemí, na jeho levicovou vládní politiku, se kterou jsem nesouhlasil ani zčásti. Na druhé straně si cením některých jeho výroků ohledně multikulturalismu, klimatického hnutí a podobně.
Fotogalerie: - Escape hra "Únik z totality"
Předseda hnutí Trikolora, s nímž jste začal spolupracovat, Václav Klaus mladší, prý vstoupil do politiky hlavně proto, aby bojoval proti neomarxismu. Máte to také tak?
Do politiky jsem vstupoval v devadesátých letech minulého století. Tehdy neomarxismus nebyl ještě tématem. Nicméně dnes jím je a je pro mě významným důvodem, abych v politice setrval.
Jak vnímáte jeho tezi, že konzervatismus je punk dneška?
Myslím, že je to trefné přirovnání. Punk je vzpoura. Konzervatismus je vzpourou proti dnešnímu mainstreamu, kterému se nejvíce blíží to, co prezident Václav Klaus už před téměř čtrnácti lety nazval evropeismem. Podle prezidenta Václava Klause je evropeismus relativně nesourodá, a přesto vnitřně provázaná struktura idejí (nazval jej konglomerátem idejí). Snad nepřekrucuji význam slov pana prezidenta, když shrnu, že evropeismus tvoří zejména víra v sociálně-tržní hospodářství, víra ve stále pokračující a těsnější evropskou integraci, specifické pojetí svobody dnes zastávané neomarxistickými aktivisty, odpor k národním státům a sociální inženýrství.
Prezident Václav Klaus závěrem svého textu, kterým evropeismus definoval, napsal: „Řekl jsem, že se jedná o revoluční zvrat normálního chodu věcí. Myslím to vážně. Vím i to, že existuje slabá a silná verze evropeismu a že ne všichni stoupenci evropeismu zastávají jeho silnější verzi. Nevědí však, že ji svými postoji umožňují, otevírají ji cestu, připravují ji.“
Vždyť ale hnutí punk působilo vždy antisystémově a proti tradičním hodnotám, takže jej lze považovat za jeden z proudů kulturního marxismu, nebo ne?
Je fakt, že hnutí punk ve své původní podobě bylo převážně levicově naladěno. Nicméně nikdy nešlo o nějak ostře vymezené hnutí. Pojem „punk“ nemá jasnou definici a nikdo jej „nevlastní“. Nemá proto příliš smysl vést složité disputace o tom, kdo a kdy se může nazývat punkerem. Konzervatismus dnes stojí proti ideovému „euro-mainstreamu“ a je tedy svého druhu politickým punkem. Takto pojatý punk je vcelku přiléhavým přirovnáním a určitě nejde o proud kulturního marxismu.
Stojí za povšimnutí, že evropeismus je prozatím slabší v Polsku a Maďarsku, ale i v České republice a na Slovensku. Byť u nás jde spíše o skeptický pohled na život a politiku než o ideový konzervatismus. Nikoli náhodou tyto výjimky tvoří země s komunistickou zkušeností sdružené ve Visegrádské čtyřce. To je významný důvod, proč je třeba Visegrád bránit.
Největších politických úspěchů jste dosáhl v ODS. Proč jste ze strany vystoupil? Proč už je pro vás nepřijatelná?
V ODS jsem byl dvacet let. ODS mně mnohé dala a leccos vzala. Svého členství nelituji. Pro ODS jsem toho odpracoval dost. Čím dál častěji jsem se přesvědčoval, jak se ODS programově vyprazdňuje. V roce 2006 kongres ODS schválil usnesení, které výslovně zakazovalo všem politikům ODS předávat další kompetence České republiky na úroveň Evropské unie. Přesto už v roce 2008 tehdejší předseda ODS Mirek Topolánek vnutil kongresu usnesení, které mu umožnilo tento zákaz porušit při hlasování o Lisabonské smlouvě, která znamenala významnou ztrátu národní suverenity a masivní přesun kompetencí na unijní úroveň. Potom jako premiér Lisabonskou smlouvu aktivně prosazoval a prosadil. To pro mě bylo šokující. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak lehkomyslně byla a je tato fundamentální „zrada“ vnímána funkcionáři ODS na všech úrovních. Od té doby se situace už jen zhoršovala. Vkládal jsem hodně nadějí do Petra Nečase, které se však nestačily naplnit. Nakonec ve mně v roce 2017 dozrálo rozhodnutí odejít.
Co vy byste přál Čechům v tomto roce?
Své přání směřuji nejen Čechům, ale také Moravanům a Slezanům. Přeji si, abychom si navzdory všem tlakům, které bohužel nebudou polevovat, dokázali uchovat zdravý rozum a přiměřený odstup. Nenechejme si vnutit, že normální svět je něco špatného. Braňme jej!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
