Kocourkov. Zkušený biolog bije na poplach před nápady Zelených a všech dalších hlasatelů bezpracných světlých zítřků

Kdysi jste se na jednom chatu vyznal ze svých sympatií ke straně Zelených s dodatkem, že v něčem s jejími představiteli nesouhlasíte. Jak ale vnímáte její trvalý neúspěch od roku 2009, kdy na postu ministra školství s Topolánkovou vládou skončil Ondřej Liška?

Jako logický důsledek soustředění jejich politiky přednostně na ochranu životního prostředí. V dalších oblastech života společnosti Zelení nenabízejí obvykle nic, co by volič nenašel u jiných stran. Navíc berou někdy ochranu přírody až dogmaticky a ve jménu téhle ideologie – někdo to trefně nazval „ekologismus“ – se dopouštějí chyb. Názornou ukázkou jsou biopaliva, jejichž prosazování představuje dneska pro stav přírody obrovský problém.

Když třeba němečtí Zelení prosadí uzavření atomových elektráren a následně se pak v Německu vyrábí elektřina v tepelných elektrárnách spalováním nekvalitního hnědého uhlí, kvůli jeho těžbě se bourají vesnice a stoupají emise oxidu uhličitého, člověk se neubrání dojmu Kocourkova. Třeba zrovna odpor Zelených vůči atomové energetice nebo geneticky modifikovaným organismům jsou oblasti, kde bych se se Zelenými zcela určitě neshodl.

Lze to brát i tak, že Čechy ekologie netrápí?

Čechy ekologie trápí. Vidím to na reakcích posluchačů, když přednáším pro veřejnost třeba o problematice endokrinních disruptorů – tedy látek, kterými jsme, my lidé, zaneřádili životní prostředí, a které jsou s to narušit křehkou hormonální rovnováhu člověka i živočichů. Tohle lidi zajímá a není jim to jedno. Ale nedonutí je to k tomu, aby hodili do volební urny lístek pro stranu, která by je před tím chránila. Důvodů je víc.

Zaprvé mají pocit, že čelí mnohem vážnějším a akutnějším hrozbám. Třeba uvěří tomu, že Česká republika čelí přílivu ilegálních imigrantů – kolik jich tu máme? – a volí raději hnutí Svoboda a přímá demokracie.

Zájmu o ochranu přírody také nepomáhá, když lidé vidí, jak se na ní nakonec bezostyšně obohacují nejrůznější mocenské lobby. Vyhlásíme například náhradu fosilních paliv obnovitelnými zdroji a hned se vyrojí vykukové ze „sluneční lobby“ nebo z „řepkové lobby“ a bezohledně se na tom „kapsují“. Koho by to nadchlo, že?

Po sněmovních volbách neutichají nářky nad tím, že jsme si „pustili“ do Poslanecké sněmovny „oligarchy, xenofoby a rasisty“. Jak to vidíte vy?

Co jsme si zvolili, to tam máme. Ono to souvisí třeba i s tou ochranou životního prostředí. Pokud by o ni naše společnost opravdu usilovala, znamenalo by to pro každého z nás určitá omezení spotřeby. A to není tak úplně příjemné.

Dneska vyhrává u voliče politik, který lidem říká, že nemusejí sami dělat vůbec nic, jen mu dát hlas, a on už tady udělá pořádek a všem nám bude rázem líp. Je to slib „koláčů bez práce“ nebo „pečených holubů létajících do huby“. Je to nereálné, ale je velmi příjemné téhle báchorce uvěřit.

Třeba hrozbu islamistických teroristů mohou zcela jistě snížit kvalifikovaní pracovníci tajných služeb, například se vzděláním v arabistice. Jejích výchova a získání pro tuhle práci je ale obtížná. Snazší je pro politika slíbit voličům, že zakáže islám. Měli bychom ale spíš volit ty, kteří zajistí kvalitnější zpravodajské služby. To nám může pomoci. Zákazy mnoho neřeší.

Nová Babišova vláda se bude skládat ze členů hnutí ANO a snad i z nějakých odborníků. Možná ji podpoří SPD a KSČM. Je třeba se tohoto spojenectví obávat?

Já věřím, že naše republika už má demokracii tak stabilní, že u nás není možný návrat k něčemu, co vidíme třeba v Turecku. Na druhé straně u nás může nastat jakási obdoba Berlusconiho Itálie, což by pro tuto zemi rozhodně nebylo nejšťastnější období. Mnohem víc se bojím toho, že tahle vláda nebude moci dát lidem to, co tyhle strany před volbami slibovaly – ty „koláče bez práce“.

Co bude pak, až dnes nadšení voliči ANO a SPD projdou frustrací, že jim to „zase nevyšlo“? Touha najít nějakou alternativu k tradičním stranám je ve volbách trvale a jasně patrná a vynáší často velmi pochybné politické subjekty. Vzpomeňme na Věci veřejné.

Jak se stavíte k návrhům SPD zestátnit ČT a ČRo anebo zrušit Senát?

To je přesně ten typ řešení, který nadbíhá určité skupině voličů. Jistě, fungování České televize, Českého rozhlasu, popřípadě Senátu, ale i dalších institucí, má do dokonalosti daleko. Ale zestátnění či zrušení tenhle problém neřeší. Je to, jako když Jarek Nohavica v písničce navrhuje vyřešit padání krajíce chleba namazanou stranou dolů tím, že by „máslo zrušil“. V případě televize a rozhlasu by asi bylo mnohem užitečnější se podívat na to, kdo je v příslušných radách, jakou má pro tuto krajně důležitou funkci kvalifikaci, jaký má morální kredit a čí zájmy tam prosazuje.

Já například považuji zrušení stanice Českého rozhlasu Leonardo, která se zabývala popularizací vědy, za velkou škodu, protože popularizace vědy dává lidem ideologicky „nezabarvené“ informace, na jejichž základě si pak mohou sami udělat názor na celou řadu problémů, například i na tu atomovou energetiku. Pokud tohle na stanici Leonardo někomu vadilo a bylo to jedním z důvodů jejího zrušení, tak je to věc, kterou nevyřeší zestátnění Českého rozhlasu.

Myslíte si, že Češi osmadvacet let po pádu „vlády jedné strany“, ostatně ty osmičky jsou hluboce zakořeněny v české historii, touží po vládě silné ruky?

Zatím po ní netouží. Zatím chtějí ty „koláče bez práce“. Otázka je, co bude, až je nedostanou. A oni je dostat nemohou. Tak svět prostě nefunguje. Každé zlepšení života si musíme nějak odpracovat a něco nás to stojí – námahu, odříkání. Obávám se, že až se nedostaví ten vysněný „bezpracný světlý zítřek“, může frustrovaný volič sáhnout při výběru vládnoucí garnitury hodně daleko na okraj politického spektra. Tendence k tomu jsou jasně patrné už dneska.

Neměla by být tato „radikalizace Sněmovny“ vyvážena změnou na postu prezidenta republiky směrem k nějaké konsenzuálnější osobnosti?

U nás nemá prezident takové pravomoci, aby byl politikům v Poslanecké sněmovně rovnocennou protiváhou. Ale zcela jistě ovlivňuje politické klima v téhle zemi a mně rozhodně není lhostejné, jaký je výsledek jeho prohlášení a činů. V tomto ohledu určitě není jedno, kdo zrovna na Hradě sedí.

Prozradíte svého favorita?

Ano. Já bych na Hradě rád viděl pana profesora Jiřího Drahoše.

Prezident Zeman je často obviňován z podlézání Rusku a Číně. Berete to stejně, anebo jde z jeho strany jen o běžné oficiální návštěvy?

Pan prezident je velmi chytrý muž a má kolem sebe tým lidí, kteří to mají v hlavě velmi dobře srovnané. Ví velmi dobře, co má dělat, aby si udržel sympatie svých voličů a případně získal další voliče. Zařadil bych ho právě mezi ty politiky, kteří nám nabízejí pro složité problémy jednoduchá řešení a tím si získávají sympatie lidí. K tomu patří i jeho jakýsi „alternativní“ postoj k Rusku a k Číně. Tam manévruje v „zemi nikoho“. Není k nim tak tvrdý, jako jiní čelní politici Evropské unie, ale na druhé straně si hlídá, aby nepůsobil dojmem jejich vazala. Je pro zrušení sankcí vůči Rusku, ale ohradí se proti dezinterpretaci událostí 21. srpna 1968 v ruském tisku. To je přesně to, co se dneska mnohým lidem líbí. Ze strany pana prezidenta a jeho volebního týmu jde o dokonale promyšlenou hru s emocemi a náladami voličstva.

Jak vnímáte varování před referendem o vystoupení z Evropské unie?

K referendu bychom mohli říci, že hlas lidu – je hlas boží. Ale je dobré si připomenout, že tohle rčení pochází od Alcuina z Yorku a je vytržené z kontextu. Ten jako učitel a rádce upozorňoval Karla Velikého na to, že hlas lidu se až příliš často blíží šílenství.

Chápu, že konání Evropské unie nevyvolává v lidech vždycky nadšení. K dokonalosti má i tahle instituce daleko. Ale prásknout tam za sebou dveřmi referendem by byla chyba. Na druhé straně je ale namístě poukazovat na chyby a nedostatky Evropské unie a snažit se je odstranit či napravit. Sjednocená Evropa je bezesporu silnější než Evropa rozdrobená. Brexit byla chyba a Britové si to dneska uvědomují. Je to patrné z toho, že se začíná mluvit o „rebrexitu“.

Obávám se, že v referendu by Češi mohli v návalu furiantství, jež je nám vlastní, klidně odhlasovat „czexit“. Jistě, ulevili bychom si od nešvarů byrokratické hydry v Bruselu, ale celkově bychom si pohoršili. O tom jsem přesvědčený.

V knize Klonování. Hrozba nebo naděje? píšete i o tom, jestli lze zvýšit přenosem genu inteligenci člověka. Bylo by možné tímto způsobem vylepšit českou populaci?

Nic podobného bych nechtěl a myslím, že k tomu není důvod. Jakožto národ jsme tak inteligentní jako jiné národy a nedostatek inteligentních mozků nás rozhodně nelimituje. Já to vidím na vysokoškolských studentech. Mnozí nad nimi pláčou a stýskají si, jak jejich kvalita upadá. Je mezi nimi ale pořád stejně velmi chytrých mladých mužů a slečen. Jen bereme na vysoké školy mnohem víc studentů než dřív a často tam pak „studují“ i ti, kteří by měli dělat něco jiného.

Mnohem více bychom potřebovali, aby ti inteligentní lidé měli zároveň charakter, morálku a kritické myšlení. A to není otázka genetických vloh, ale výchovy. Školy – od mateřských po vysoké – v tom mohou udělat hodně, ale nemohou dohnat to, co se zanedbá v rodinách. A to je dneska citelný problém. Samotná inteligence nestačí, protože geniální může být i zločinec. Ostatně mnohé kauzy ukazují, že právě v tomhle směru umí určitá část české populace zneužívat svou inteligenci naprosto mistrně.

Dala by se přenosem genu celá lidská rasa „znormalizovat“ do podoby, že by byla odstraněna kriminalita a přestaly by války?

Jakýkoli pokus o „znormalizování“ lidí nemůže v konečném důsledku přinést nic dobrého. Odpověď na otázku – „Kdo je normální?“ – není vůbec jednoduchá. Kdo je normálně vysoký? Ti co měří v dospělosti nad 150 centimetrů a pod 205 centimetrů? Nebo ti, co měří nad 145 a pod 210? A co pak s těmi, kdo měří 141 nebo 213? Jsou snad nenormální? Měli bychom je někam zavřít jako anomálie vymykající se normě? Jistě, příklad tělesné výšky je poněkud absurdní, ale je to vlastnost s významným dědičným základem a zároveň ovlivněná vnějšími podmínkami. Podobně jako jiné vlastnosti – inteligence, agresivita, síla vůle a tak dále. Jakmile vyhlásíme něco za „normu“, vyvoláváme z láhve džina diskriminace s tím, že ti, co se nám do vymezené škatulky nevejdou, jsou nenormální, vadní, méněcenní. A to je cesta do pekel.

Smiřme se s tím, že lidé jsou a budou různí, a že je to tak dobře. A snažme se vytvářet ve společnosti takové podmínky, aby se nevyplácelo ubližovat druhým, krást a podvádět. A aby se lidem vyplácelo usilovně pracovat, vzájemně si pomáhat, být k sobě féroví. To není nereálná vize. Pomoci nám k tomu může kvalitnější policie, soudy, ale i školy. A to bychom mohli a měli zvládnout.

Zajímavý dánsko-německý film O kuřatech a lidech vypráví příběh, v němž odborník na výzkum kmenových buněk „vypěstoval“ vlastní potomky s určitým menším procentem kmenových buněk různých zvířat – slepice, býka, sovy. Jsou to všechno dost velcí podivíni. Nepřipadá vám, že někdy žijete ve světě plném takových hybridů?

Film jsem neviděl. Ale myslím, že lidská různorodost je úžasná věc. A pokud jde o ty podivíny... Moji studenti nebo kolegové mě asi nepovažují za úplně „standardní typ“. Při hodnocení podivínů bych proto byl nerad jako zloděj, co křičí „chyťte zloděje!“.