Může být profesor Petr Fiala v budoucnosti předsedou vlády ČR?Anketa
Evropu vyděsily nedávné sexuální a násilné útoky na ženy v řadě evropských zemí, zvlášť když se ukázalo, že se jich účastnili imigranti z Afriky a Blízkého východu, kteří přišli do Evropy v posledních měsících. Překvapilo vás, že se tak chovají lidé, kteří hledají v Evropě pomoc?
Bylo jen otázkou času, než k podobnému incidentu dojde. Můžeme být ještě rádi, že netekla krev.
Mladí muži ve věkové kategorii od 15 do 25 let jsou nejrizikovější skupinou všude na světě, způsobují největší počet dopravních nehod a páchají nejvíce trestných činů. A dav všechna negativa jen znásobuje.
Politolog Petr Robejšek prohlásil, že jsme viděli chování nájezdníků v praxi, němečtí politici však odmítají situaci dramatizovat. Připravují školení pro imigranty, jak se mají chovat k evropským ženám. Myslíte si, že to pomůže, když jejich víra i kultura považuje ženy za méněcenné bytosti?
Velmi mě v létě udivilo, že státní orgány v místech, kudy migranti procházeli, netrvaly na dodržování práva. Všude se mohlo kouřit, bivakovat, ničit veřejná prostranství i soukromý majetek, nikdo po sobě neuklízel a migranti se chovali urážlivě a pohrdlivě k policistům, proti čemuž by stát běžně zasahoval (a měl tak činit i v tomto případě). Dovedu si představit přijetí potřebných, ale trvala bych na OKAMŽITÉM přivykání. A první okamžiky a dny jsou velmi důležité - to přece platí pro první dny v práci, na dovolené, při výchově, když si domů přinesete štěně apod. Pokud dnes Německo sděluje, že ještě nezačalo s integrací, jde o zásadní pochybení odpovědných (hlav států, obcí, měst, ubytovacích zařízení apod.). Takové kroky měly být přece podniknuty druhý den poté, co migrant překročil hranice. Doufám, že naši vedoucí činitelé si vezmou od sousedů poučení. S kolegy z "mé" vlády jsme si několikrát na našich setkáních říkali, jaká opatření bychom v takovém případě začali okamžitě přijímat a uskutečňovat. To nicnedělání, které jsem sledovala a sleduji v západní Evropě, je pro mě nakonec nejpřekvapivější.
Jinou otázkou je, zda je vůbec realistické očekávat, že budou masy schopné se přizpůsobit. Jednotlivce jde integrovat za pomoci dvou desítek místních, kteří budou KAŽDÉMU jednotlivci pomáhat. U tisícihlavého davu si to nedovedu představit.
Konečně z rodinných vztahů víme, že nejdůležitější výchova se děje do šesti let věku. Starší dítě se už příliš změnit a vychovat nedá. U většiny dospělých jedinců považuji za vyloučené, že by své postoje a hodnotové kategorie pouhou výchovou zásadně změnili. Z tohoto pohledu by moudrý stát východní Evropy mohl Evropské unii nabídnout, že přijme neomezené množství uprchlíků ve věku kojenců nebo dětí do tří let. Nepochybuji, že by se našla řada občanů, kteří by se takto malých dětí (na rozdíl od dospělých a strach budících davů) ujali.
Kdyby mi má dvacetiletá dcera přivedla domů muslima, ...Anketa
Bez ohledu na tuto skepsi (a možná právě proto) však musíme trvat na dodržování našich právních norem, zvyků a vzorců chování a neuchylovat se k politické korektnosti, kterou v její dnešní západní podobě považuji za zbabělost.
Někteří sexuologové tvrdí, že zásadním důvodem, proč muslimové napadli ženy, je v tom, že prostě nejsou zvyklí na odhalenou a prostovlasou ženu, a když takovou na ulici potkají, prý to v nich vybudí sexuální agresi. Nepovede to nakonec k tomu, i když to zatím například v Německu politici odmítají, že se s přílivem migrantů muslimské víry budou muset ženy v Evropě přizpůsobit oblečením i chováním? Přestanou nosit minisukně, trička odhalující bříška, ramena, legíny, nebudou vycházet večer bez mužského doprovodu, aby se vyhnuly případnému napadení?
To přece záleží na nás všech. Vždy jsem byla hrdá na to, že jsem Češka, a dnes jsem o to více šťastná, že žiji právě tady. Pevně věřím, že podobně hrdí a odvážní budou i členové vlády a mí spoluobčané a nedají se zastrašit (migranty ani zahraničními přístupy). Bylo by to nejen zbabělé, ale krátkozraké a nebezpečné. Vždy přece v životě i v rodině platí, že zlu a násilí se nemá ustupovat. Tím, že člověk ustoupí, přece ani jedno nezmizí nebo se nezmenší.
Mezi imigranty v Evropě je většina mladých, svobodných mužů, o nichž jste řekla, že jsou všude na světě nejrizikovější skupinou. Jak převaha mužů může ovlivnit společnost v Evropě? Herečka Veronika Žilková prohlásila, že „i mnoho evropských žen časem svůj pud určitě bude dobrovolně směřovat k novým samcům, to opět bude hlas přírody. Výběr partnera je takový, i když s tím nemusíme souhlasit“. Myslíte si to také?
Každý má právo na svůj názor. A byť s Veronikou Žilkovou nesouhlasím, nechci opět žít ve státě, který by jednotlivcům upíral právo na odlišný pohled. Není vyloučeno, že v jednotlivých případech se to skutečně stane. Stačí použít statistiku a srovnat počty mladých žen a mužů a zjistíme, že dívky budou mít větší výběr, zatímco muži větší konkurenci. To ovšem ještě nějakou dobu nebude situace České republiky.
Jsou evropské ženy, emancipované, sebevědomé, pokud se zamilují do muslima, schopny přijmout podřízenou roli, která panuje v muslimských rodinách, nebo půjde jen o výjimky v případě submisivních žen?
Neznám výzkum, který by mapoval poměr submisivních žen či mužů v české nebo v evropské populaci. Uvědomte si, že ne vždy je submisivní jedinec submisivní vůči všem ve svém okolí. Je také třeba oddělovat sexuální fascinaci (tedy něco jako volání přírody), která přetrvá jen několik měsíců, maximálně let, a partnerský nebo manželský vztah.
Pokud bych měla vycházet z vlastní advokátní praxe nebo z nejbližšího okolí, pak neznám žádné fungující manželství české dívky a muslima, naopak jsem se opakovaně setkala s domácím násilím a se značnou mírou nesvobody u ženy, která se za muslima provdala, a to i za situace, že manželé žili v České republice. Na druhé straně - k rodinnému právníkovi příliš často nechodí šťastné páry, takže pro objektivní pohled byste musela jinam.
I křesťanství mluví o tom, že žena má být podřízena muži, protože tak byl manželský vztah Bohem stvořen. Souhlasíte s tím?
Můj pohled je odlišný: muž má být ochráncem rodiny a žena tvůrcem domova. Žádný z nich není nadřazen druhému, každý má svou naprosto odlišnou a nezaměnitelnou roli v rodině, a jeden bez druhého by zanikl a vymřel. Výjimečně či krátkodobě může fungovat jeden bez druhého, jako lze nějakou dobu sedět i na židli bez jedné nohy, ale posezení to bude vratké a nejisté. Dnešní zaměňování role ženy a muže mi připadá úsměvné, protože jde jen o teoretickou konstrukci, ale ve skutečném životě nefunguje. Většina mužů chce vydělávat víc než jejich žena, zatímco pořádek pro ně není podstatný; většina žen chce mít doma uklizeno a předpokládá, že se jejich manžel půjde podívat, uslyší-li podezřelý rachot za dveřmi. A jsou-li mladé, každá sní o princi na bílém koni. A feministické chvění osloví stejně jen tu nepatrnou skupinku, která si to ovšem v dnešních podmínkách už umí zařídit a vyjednat sama.
Podle Vás se bojíme říci, že patriarchální rodina je dobrá a funguje, že by se současná žena měla naučit s mužem zacházet.
Jsme první generace, která mladým tvrdí, že mají jen práva, ale žádné povinnosti. Zatímco bychom měli muže učit, aby svou ženu hýčkali a na rukou nosili, chránili ji a uctívali jako matku svých dětí, a neopouštět ji kvůli jiné. A dívky bychom měli učit, že mají muže obdivovat, chválit a opečovávat, a ne jen kritizovat. Vůbec s péčí o druhé jsme na tom nevalně, což pak odnášíme, když zestárneme. Jako kdyby na pečování bylo něco špatného.
Pokud totiž žena ukáže muži, že ho nepotřebuje, že se o něj nechce starat a že dokáže být samostatná, pak tím muži říká, že nepotřebuje jeho ochranu a že ten může odejít za jinou. A když se muž o ženu nepostará a neochrání ji, k čemu pak takový muž ženě je? Jde o spojité nádoby z křehkého materiálu, a my dnes do nich mlátíme kladivem a rozbíjíme je na malé kousky.
Ale naštěstí bez ohledu na deklarace, řeči, práva a veřejné ochránce a podobné sociální inženýrství, existuje velká část společnosti, která se nenechala ovlivnit a funguje stále stejně. Osobně jsem optimistická - ačkoliv se pohybuju v pražském intelektuálním prostředí, mám kolem sebe povětšinou silné muže, o jejichž odvaze, síle, statečnosti i ochraně nepochybuji.
Prohlásila jste, že manželství je pro ženu lepší než žít v nesezdaném páru, takže zájmem žen by mělo být soužití v manželství. Proč?
Manželství je po staletí ochranná instituce, která chrání slabšího. A žena je většinou slabší, a je-li matkou, ochranu potřebuje. Pečuje-li o děti, nemůže pracovat. A pracuje-li, stejně se o ně stará více než muž, minimálně do jejich šesti let. To platilo ve zvířecí říši i v historii a platí i dnes, a je to tak v pořádku. Koneckonců - vzedmutá vlna odporu ke kolínským událostem je příkladem, že většina společnosti toto rozdělení vnímá a cítí.
Z tohoto pohledu jsou kvóty pro ženy poněkud úsměvné - kdyby je ti, co je prosazují, mysleli/y vážně, pak by je museli/y chtít všude (i třeba mezi pachateli trestných činů), a ne jen tam, kde jim to připadá výhodné.
Může příchod většího počtu muslimů s jejich kulturou a přístupem k ženám a rodině ovlivnit naše pojetí manželství nebo partnerství? Je něco, čím by nás dokonce mohlo obohatit, inspirovat?
Ptáte-li se na právo, pak v každém případě. Už nyní se mezi právními odborníky (například v rámci programu Pražský právnický podzim, který letos proběhne již popáté) hovoří o tom, zda a jak islámské právo, které si migranti přinášejí sebou, ovlivní vnitrostátní úpravu a rozhodování soudů. A příchod milionů lidí odjinud zcela určitě naši kulturu ovlivní. Dopady se neprojeví hned, patrně ne za života mé generace, ale určitě budou. A teprve mnohem později bude možné změny hodnotit.
Jak bude vypadat soužití muže a ženy podle vás v budoucnu? A budou muset ženy něco na svém chování změnit, aby toto soužití bylo skutečně funkční? Nebo se musí změnit i muži?
Věřím v očistnou schopnost společnosti, která se - podobně jako každá soustava v našem vesmíru - po vychýlení vrací zpět do svého původního stavu. Vždyť se jen podívejte, kolikrát už se tohle všechno dělo! Možná vše, k čemu dochází a dojde, má svůj účel. A možná naše civilizace a rodina právě tento políček potřebovala, aby se vzpamatovala.
Psali jsme:
autor: Libuše Frantová
