Komu slouží velkolepý Babišův projekt? Ekonomka Lipovská překvapeně zjistila, kdo se na něm podílí

Anketa

Vítáte návrat Ivana Langera na scénu, byť jen regionální?

94%

hlasovalo: 11245 lidí

„Pokud místo léčby nemoci jen uměle srážíme horečku, jako to po celou dobu dělala třeba Evropská centrální banka, zvyšujeme sice nějakou chvíli HDP, protože pacient je schopen chodit do práce, ale příští projev nemoci bude mnohem závažnější,“ řekla jste mi v minulém rozhovoru o ekonomice. Jak jsme na tom nyní? Propukla už zpomalením ekonomiky nemoc? Vláda začíná škrtat, rušit sliby...

Zaprvé, vláda zatím neškrtá, pouze o škrtání mluví. Zadruhé, je rozdíl mezi zpomalením ekonomiky a recesí. Zpomalení znamená, že auto jede pomaleji – ne sto kilometrů za hodinu, ale třeba jen padesát kilometrů za hodinu. Recese je couvání. Recesi definuje Český statistický úřad jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí, ve kterých se hospodářství propadalo. Samotné datum recese však vůbec není důležité – určit přesné datum krize ostatně neumíme mnohdy ani zpětně. Oficiální vyhlášení recese neznamená nic jiného, než že si otevřeně přiznáme ekonomické problémy země.

České hospodářství na tom není zdaleka tak špatně, na rozdíl od Německa, Itálie nebo Francie má zdravé kořeny. Pokud bychom se dokázali připravit na propad hlavních evropských ekonomik, mohli bychom novou evropskou recesi přežít právě tak, jako Polsko přežilo krizi v roce 2008/2009. Zatím je ovšem naše hospodářská politika poněkud nešťastná – rozdáváme dárečky, uplácíme voliče, přidáváme jednotlivcům stokoruny, ale z našich daní platíme miliardy. Slib „žádné nové daně“ zjevně už neplatí, jinak by se nezvyšovala spotřební daň z tabáku; podobně berou za své i další krásné sliby minulých voleb.

Několikrát jsme také mluvili o tom, jak vlády rostoucí ekonomiku přičítají na vrub sobě, v případě problémů pak naopak problémy svádí na krizi a podobně. Andrej Babiš dosud působil v době rostoucí ekonomiky, máme nyní očekávat typický obrat typu – za škrty může ekonomika, my jsme všechno udělali dobře?

Není důležité, nač se budou problémy svádět. Umělé hledání viníka důchodcům penze nezvýší a nezaměstnaným práci nedá. Zdravé hospodářství není založeno na mluvení, ale na práci a spoření.

Premiér Andrej Babiš nedávno Českému rozhlasu řekl větu, kterou jsem se domnívala, že od něj nikdy neuslyším: Stát není žádná firma. Jak to vnímat v souvislosti s jeho volební kampaní a stále opakovaným prohlášením, že bude „řídit stát jako firmu“? Prozřel?

Hesla v politických kampaních jsou jen marketingová hříčka, nelze je brát vážně. Před lety se na to téma skvěle žertovalo, dnes je ztrátou času zabývat se tím. Podstatnější je obrat „řídit stát“ – stát řídit nelze, pokud nechceme mít centrálně plánovanou ekonomiku. Stát nemá být řízen a nemá nikoho řídit, má pouze sloužit občanům, má chránit naši bezpečnost, má vymáhat dodržování smluv. Nic více a nic méně.

Minulé vlády mluvily o digitální ekonomice, o znalostní společnosti a tak podobně. Je Babišova strategie „Digitální Česko“ krok správným směrem?

Termín „digitální ekonomika“ je stejně prázdný jako termín „znalostní společnost“. Co by měla ona opěvovaná digitální ekonomika být? Jak trefně zmínila jedna úřednice – digitální ekonomika neznamená, že ubude administrativy, ale že ji místo na papírech budete vyplňovat v počítači. Zatím máme z celého „Digitálního Česka“ zejména zajímavé webové stránky. Dočteme se na nich, že hlavním partnerem programu je Microsoft, MasterCard a Uber a organizátorem konference je prý Google. Tolik k odpovědi na otázku „cui bono?“. Nevěřím líbivým sloganům, věřím jenom konkrétním výsledkům – a ty vidět nejsou.

Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý říkal, že máme příliš mnoho vysokoškoláků, antropologů a filozofů, ale nikomu se moc nechce studovat řemeslnické profese. Premiér Andrej Babiš řekl, že v řemeslech vidí budoucnost. Uvědomíme si znovu, že řemeslo má zlaté dno?

Pořád dokola zaměňujeme pojmy jako vystudovat vysokou školu a vzdělávat se. Znám řemeslníky, kteří přijdou večer z práce a čtou Smithovo Bohatství národů nebo Misesovo Lidské jednání. A znám vysokoškolsky vzdělané ekonomy, kteří o Misesovi nikdy neslyšeli a ze Smitha znají jen dvě učebnicová souvětí. Zbožně vzhlížet k vysokoškolákovi, který se k titulu prokroužkoval písemnými testy s možnostmi a, b, c, d, je samozřejmě nesmysl. Stejný nesmysl je tvrdit, že řemeslo je věcí minulosti, že je nepotřebujeme, že budoucnost je v digitální ekonomice.

Co udělat pro to, abychom v České republice řemesla oživili? Nebo si to poptávka, tedy trh, srovná sám?

Ptala jsem se nedávno jednoho chytrého a šikovného gymnazisty, co chce dělat po maturitě. Odpověděl, že se rozhoduje mezi řemeslem a studiem chemie na Univerzitě Karlově. Má dobré studijní výsledky, dělat může obojí. Univerzita má prý pro něj jedinou výhodu – zatímco zařízení řemeslnické dílny je nesmírně nákladné a on na to kapitál nemá, vystudovat může takzvaně zadarmo. Totéž slyším od mladých kadeřnic, které si nemohou zařídit provozovnu, i z řady dalších profesí.

Je to paradoxní, ale dnes znevýhodňujeme ty, kdo chtějí hned po škole sami pracovat, vydělávat a platit daně: student vysoké školy získá svůj základní kapitál – kapitál lidský, tedy znalosti, vědomosti a vlastně i diplom – zaplacený od daňových poplatníků, ale řemeslník by za půjčení kapitálu musel draze zaplatit. Řešením je tedy srovnat podmínky; ne ovšem tím, že bychom platili základní vybavení také řemeslníkům, ale – přinejmenším částečným – zavedením školného. Pokud se bude banka rozhodovat, zda má půjčit padesát tisíc budoucímu živnostníkovi nebo budoucímu specialistovi v oblasti genderových studií, bude posuzovat návratnost investice. To nelze udělat jinak než zohledněním potřeb, tedy tržní poptávky. Trh proto nakonec vše skutečně vyřeší sám.

Na druhou stranu, jak správně podotkl člen Bankovní rady Aleš Michl, v České republice stále ještě nefunguje systém sponzorů a dárců z řad absolventů. Zrovnoprávnění příležitostí řemeslníků s vysokoškoláky by pravděpodobně tuto vazbu posílilo, takže schopní mladí lidé z chudších poměrů by nebyli nadále takzvaně diskriminováni.

Skončila doba, kdy stačilo umět jeden obor? Je dnešní pracovní trh natolik jiný než třeba v devadesátých letech?

Trh práce je pořád stejný. Opět nesmíme zaměňovat vzdělanost s dovednostmi a schopností přizpůsobovat se změnám. Dnešní trh práce je oproti zlatým devadesátkám jiný především v nižší ochotě skutečně pracovat. S nadsázkou: máme mnoho zaměstnaných, ale málo skutečně pracujících.

Jak se z pohledu ekonoma díváte na smluvní spojení Německa a Francie?

Smlouva je především symbolickým zpečetěním německo-francouzského povyšování se nad ostatní členské státy Evropské unie. Německo a Francie tím jen otevřeně daly najevo to, co už dávno všichni víme: EU je projekt na ose Berlín–Paříž, ostatním zemím v ní přísluší jen poslouchat a mlčet. Na to ostatně Unie dříve či později také doplatí – nelze donekonečna ignorovat zájmy 360 milionů lidí kvůli 150 milionům Francouzů a Němců.

Co vás v ekonomice v posledních týdnech překvapilo? Ať už příjemně, či nepříjemně?

Přesně sto let od začátku Rašínovy měnové reformy, tedy sto let po narození naší koruny, vyšel v tisku článek, ve kterém předseda vlády odmítl vstup České republiky do eurozóny. Jakkoli se premiérovo rozhodnutí může kdykoli změnit – a jakkoli důvody, které uvedl, nepovažuji za ty nejzásadnější – je to dobrý krok. Po volbách do Evropského parlamentu bude Brusel stupňovat tlak na země, které ještě euro nepřijaly; proto je jednoznačný odpor vůči euru zásadním závazkem. Podobně jako premiér, i když diplomatičtěji, se v tomto týdnu vyjádřil i guvernér ČNB Jiří Rusnok. Prakticky totéž jinými slovy říká už dlouho také prezident Miloš Zeman. V jinak neutěšené situaci je tento v uvozovkách „korunový konsensus“ jednou z mála skutečně dobrých ekonomických zpráv.