Je chování německé kancléřky Angely Merkelové, která zve do Evropy další migranty, správné?
Merkelová nezvala další a další uprchlíky. V kritické situaci ukázala, že má srdce, a řekla, že uprchlíci mohou přijet. Mohla také říct: „My budeme střílet, nebo necháme všechny zemřít.“ Uprchlíci jsou oběťmi diktátorských režimů, války a nejistoty. Tisíce uprchlíků umírají cestou, a když Merkelová zareagovala humánně, dostala se pod obrovský tlak. To není správné. Člověk se nemůže stále odvracet. Nemůžeme všechny hranice zavřít a v klidu žít, když každý den islamisté zabijí stovky lidí. To už není možné. Jsem pro humánní politiku pro uprchlíky a kritizuji vlády EU, když opakovaně prohlašují, že nemohou vůbec nic dělat. To je nelidské.
Evropou nyní velmi rezonují zprávy o sexuálních útocích na ženy ze strany migrantů kolem silvestra v Německu, například v Kolíně nad Rýnem. Co si o takovém chování myslíte a nemůže to zcela zničit dnešní spíše prouprchlickou politiku evropských mocností?
To, co se stalo v Kolíně na silvestra, je neuvěřitelné a je to nová dimenze násilí na ženách. Má to co dělat s patriarchální kulturou islámu a také s islamistickým hnutím, které je proti svobodě a emancipaci. Hází to velmi špatné světlo na všechny uprchlíky a napomáhá pravicovým extremistům.
Psali jsme:
Jakým způsobem by mohl být vztah mužů z muslimských zemí, kde vyznávají patriarchální kulturu, vůči ženám kultivován?
Myslím si, že všichni muži z takzvaných islámských zemí nejsou násilníci nebo obránci starých pořádků, tvrdě potírající ženská práva. A ti, kteří takoví jsou, by měli vědět, že tady v Německu nesmí žádný muž ženy ponižovat, bít nebo znásilňovat. Tady existují zákony a tradice. Tady lidé za práva žen bojovali a některé věci změnili. Každý uprchlík se to musí naučit a akceptovat. Integrace a zákony by nám měly pomoci.
Proč jste vytvořila německou Centrální radu exmuslimů?
Centrální rada exmuslimů je organizace, kterou jsme založili v roce 2007, protože jsme byli proti jedné z islámských konferencí. Německá vláda spolu s islámskými organizacemi a Centrální radou muslimů totiž uspořádaly islámskou konferenci, která definovala čtyři miliony lidí jako muslimy a prohlásila, že s těmito organizacemi provede integraci. To bylo špatně. S imámy, Moscheebau (výstavbou mešit) a islamisty nelze uskutečnit úspěšnou integraci. Právě naopak. Mladí lidé se radikalizovali a máme tu paralelní společnost. Islamisté teď mají velký vliv a v podstatě zvítězili. Nicméně my jsme pro sekularismus, proti šátkům na hlavě u dětí ve škole a tak dále. Jsme proti burce. Chceme se všemi lidmi v Německu žít v míru.
Jaký je váš budoucí scénář pro Evropu?
Myslím si, že žijeme v situaci, kdy kapitalistický systém způsobil velmi mnoho bídy a problémů. Na jedné straně máme internet a sociální média, která nám pomáhají. Na té druhé už máme sedmatřicet let co dočinění s politickým hnutím, které nazýváme politický islám, a toto hnutí celosvětově zapříčinilo mnoho problémů. Přináší každý den teror, porušování ženských, potažmo lidských práv a nejistotu.
Pokud se tento politický islám týká hlavně lidí v islámských zemích, mohou všichni pomoci. Když tedy z Íránu odejde islámský režim, jde o východisko z kritické situace. Evropa se z mého pohledu musí s těmito problémy vypořádat a nastolit jinou politiku. Žádná spolupráce s terorizujícími režimy, ale zintenzivnění spolupráce s občanskými, dělnickými a ženskoprávními hnutími. Co se týče lidí, jsem optimistka. Když táhneme za jeden provaz, jsme silní.
Jak jste se stala komunistkou? Jde o tradici v rodině, po přečtení děl Marxe či Lenina, nebo z jiného důvodu?
Bylo mi kolem osmnácti let, když jsem přečetla Karla Marxe. Žila jsem v Íránu a kritizovala šáhovu vládu. Jako studentka jsem poznala levicově orientovaná hnutí, která byla velmi aktivní. Jako patnáctiletá dívka jsem přestala být muslimkou, později jsem se stala materialistkou. V průběhu času pak komunistkou, protože jsem kritizovala celý systém. Nikdy jsem neměla ráda Sovětský svaz, Stalina a jiné vrahy. My jsme v Íránu měli humanistický a praktický komunismus. Učila jsem se od Marxe, Lenina a také od známého íránského marxisty Mansoora Hekmaty.
V současnosti přestaly platit sankce uvalené na Írán. Jak vůbec vnímáte politiku sankcí?
Myslím si, že sankce, které se týkají potravin a léků, jsou špatné a lidé jimi trpí. Ale v Íránu je hlavním problémem vražedný režim, který si bez ohledu na sankce vzal miliony lidí za rukojmí a dává miliardy dolarů teroristickým organizacím. A tím celý region zneklidňuje.
Co si myslíte o disproporcích, kdy se v Izraeli či Saúdské Arábii lidská práva porušují, přičemž tyto země sankcionovány nejsou. Nejde o klasický zákon džungle, tedy zákon silnějšího? Nejde o jakýsi elitářský výběr USA a zemí ze Západu, při němž je spravedlnost slepá?
USA, EU, takže i Německo, jsou součástí našich problémů. V Íránu, Iráku a Afghánistánu jsou islámské barbarské režimy. Západní vlády přitom islamistům pomáhaly; a co se týká porušování lidských práv, doteď mlčely. Mlčely ohledně kamenování, poprav a porušování práv žen v Íránu a Saúdské Arábii. Dnes pomáhá Putin Íránu a jeho barbarskému režimu. Obama zase pomáhá islamistům na druhé straně. Oba pak o lidských právech nestoudně mlčí. My jsme proti válce a proti spolupráci s diktátory. Myslíme si, že sekulární a humanistická hnutí by měla dostat pomoc. Boj za spravedlnost by prostě měl být vidět.
|
Kdo je Mina Ahadi Narodila se v roce 1956 v íránském Abharu a stala se členkou tamní komunistické strany. Je občanskoprávní aktivistkou, která bojuje hlavně proti trestu smrti a kamenování. Její manžel, rovněž politický aktivista, byl popraven na výročí jejich svatby. Stará se o dvě dcery. Také je zakladatelkou německé Centrální rady exmuslimů, což je organizace osob bez vyznání, které byly muslimy či pocházejí z islámských zemí. Rada byla založena v roce 2007, má více než sto členů a pobočky ve Velké Británii, Nizozemí a Skandinávii. Tehdy dostala Ahadi v Británii cenu Sekularista roku. Nicméně kvůli výhrůžkám smrtí žila po určitou dobu pod policejní ochranou. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
