Paní Jiříková, Vy jste dlouhá léta sloužila u Celní správy ČR. Jak sama říkáte, „se zbraní za pasem“. Co se stalo, že nyní se politicky angažujete v opozici? Dokonce ve straně PRO, kterou liberální média označují jako „antisystémovou“? Cítíte se být „proti systému“?

Ano. Této zemi jsem skoro 19 let loajálně a s hrdostí sloužila v uniformě a se zbraní za pasem, jak někdy zjednodušeně říkám. Celní správa je ozbrojeným bezpečnostním sborem a celníci stejně jako policisté musí být ve své práci apolitičtí, což podle slovníku spisovného jazyka českého znamená... lhostejní k politice či stranící se politického dění. Ale celník je také občan a nežije ve vzduchoprázdnu. Chodila jsem řádně k volbám a politiku vždycky sledovala, jen pro mě nebyla nikdy cestou, po které bych se toužila vydat. Dokonce jsem o ní neuvažovala ani poté, co jsem celní správu opustila a začala podnikat. Až covid všechno změnil. Jakmile se svět zavřel jako slepice v kurníku, pochopila jsem, že je čas vyjít ze své komfortní zóny a přestat o věcech veřejných mlčet. Covidová doba nás kopla do zadku hůř než Bruce Willis zločince ve Smrtonosné pasti. Co mu taky zbývalo, když po chvíli zjistil, že nemá boty, nemá ženskou, netuší, co se kolem něj, krupica, děje a namísto krájení krocana v japonském mrakodrapu se zničehonic schovává před bandou teroristů. V covidu jsem se cítila podobně. Superelity si na nás vyzkoušely takové hezké cvičení. Co vydržíme. Ve jménu jakýchsi vyšších cílů, o kterých ale s námi tak nějak zapomněly diskutovat, nás zavřely doma, zakázaly nám zpívat a dokonce i dýchat. Kdybych to den po dni nežila, nevěřila bych. Covidová doba ukázala, že o základní lidská práva můžeme přijít lusknutím prstu. A já si tenkrát řekla: „Jiříková, tohle ale není film, tohle je tvůj život. Jediný, který máš." A současně jsem chtěla mít odpověď na případnou otázku své dcery: „A co jsi dělala ty, mami, když se svět hroutil?"