Ladislav Henek: Starců že není škoda? Pro blbečky jsou méněcenná rasa! Svině jsou teď ještě horší. Buď změna EU, nebo se zásobte municí

07.04.2020 14:15

ROZHOVOR Je štěstí, že bruselská generalita zůstala v době koronavirové krize stranou. Kdyby totiž začala Evropská unie zasahovat do dění svým oblíbeným stylem slona v porcelánu jako třeba při migrační krizi, mohlo by to mít zlé následky. V posledních dnech je ale vidět, že si unijní vedení uvědomuje, že teď se začíná hrát i o jejich posty. Novinář, spisovatel, televizní dramaturg a nezávislý vydavatel Ladislav Henek doufá, že po této zcela mimořádné zkušenosti se aspoň někteří evropští politici probudí a opustí cestu stále tvrdší ideologizace evropské politiky. Ta je totiž přímou a rychlou cestou do pekla.

Ladislav Henek: Starců že není škoda? Pro blbečky jsou méněcenná rasa! Svině jsou teď ještě horší. Buď změna EU, nebo se zásobte municí
Foto: Archiv ZHKHK
Popisek: Trutnovská nemocnice se stala druhým odběrovým místem v kraji
reklama

Zatímco z počátku koronavirové krize byla opozice naladěna smířlivě ke krokům vlády, s přibývajícím časem se čím dál víc ozývá s kritickými hlasy. Přičítáte to spíše chybám Babišova kabinetu, nebo tomu, že některé strany ucítily příležitost získat politické body v situaci, kdy tratí skoro všichni jedinci i všechny firmy?

Anketa

Je pro vás generál Petr Pavel důvěryhodnou osobou?

2%
98%
hlasovalo: 16541 lidí

Přičítám to zatím všeobecné nervozitě a vykolejení ze zaběhaných cest. Tahle krizová situace je naprosto nová pro všechny. Nikdo nikdy u nás nezažil nic ani vzdáleně podobného. Zdravotníci a záchranáři vědí, co mají dělat, ale politické manuály na to neexistují. Politici by se chtěli pohybovat v zažitých schématech, které důvěrně znají, ale jaksi cítí, že to už není možné. Hledají adekvátní odpovědi na novou realitu, výrazové prostředky, a hledají v ní svou polohu. A když je nemůžou najít, setrvávají v těch starých. Moc doufám, že jim to nebude trvat dlouho, protože teď je ta nejdůležitější doba za posledních třicet let. Jak vyřešíme dnešní patálii, to se s námi potáhne další řadu desetiletí. Snad jim brzy dojde, že když teče do lodi, musí všichni k čerpadlům.

Až nebezpečí přejde, nastane doba sčítání škod, a především poučení. K poučení patří i analýza toho, co se udělalo špatně, stejně jako toho, co se udělalo správně. Jedno bez druhého by nebylo poučení, ale propaganda. Pak se to špatné hodí na černou misku vah, to dobré na bílou a uvidíme, kam se to zhoupne. A aby bylo poučení kompletní, nutně do něj musí patřit i zhodnocení faktorů, jež patří v každé krizi k nejdůležitějším – jak jsme byli schopni zapomenout na politikaření a okopávání kotníků, jak jsme uměli zatáhnout za jeden provaz, jak jsme dokázali máknout nejen pro sebe a na sebe, ale především pro ostatní. Jak jsme koukali, kde nám to či ono přinese nějaký zisk a kde jsme nezištně dokázali zabrat, aniž by nám z toho něco kynulo.

Takové pravdivé zhodnocení a poučení musí přijít – je mnohem důležitější, než si myslíme, především pro budoucnost. Protože přijdou horší průšvihy. Mnohem horší. Teď máme šanci se něco naučit o krizích a také sami o sobě a svých možnostech a schopnostech.

Nejímá vás hrůza z ekonomické budoucnosti Česka, když se opoziční politici předhánějí v návrzích, co všechno v souvislosti s koronavirovou pandemií by měl stát kompenzovat a vláda ve snaze nikoho si v této mimořádné době nerozhněvat slibuje na všechny strany? A co říkáte ojedinělým hlasům, že jsme v kapitalismu, že podnikání je riziko a proč si v těch nejlepších možných finančních letech, co jsme prožívali, lidé i firmy neudělali sebemenší polštář, když přece v době největší konjunktury nemohli žít takříkajíc z ruky do huby?

Hlasy, které popisujete, svědčí o tom, že většina lidí ještě stále považuje tuto krizi za jednu z řady víceméně běžných lapálií. Což je kardinální omyl. Svět se změnil. Už nebude stejný jako dříve. Nenechme se oklamat tím, že kulisy zatím zůstávají podobné těm starým – jsou to jen kulisy a můžou ještě vydržet dlouho. Ale něco se změnilo ve vědomí a podvědomí lidí. Těch lidí, kteří si nepřipouštěli, že by se náš bezpečný, růžový, zajištěný a tak příjemně naplánovatelný život mohl sesypat. Najednou vidí, jak dramaticky se může všechno obrátit za pouhých pár dnů. Ano, většina lidí na tohle poznání bude chtít co nejrychleji zapomenout hned, jak to půjde, jakmile se jen trochu oklepou, protože to je značně traumatizující uvědomění, a také se jim to asi podaří – ale ne úplně.

Nenechávám se v této chvíli jímat hrůzou ani jinými pocity. Chci věřit, že těm, kdo ovlivňují dění v téhle zemi, ať už jsou to politici vládní, opoziční, nebo odborníci všemožných profesí, dochází nebo přinejmenším už brzy dojde, že musí začít přemýšlet úplně jinak. Teď je nutné udělat aktuálně nejen všechno proto, aby se nezhroutila celá odvětví hospodářství, ale především, na prvním místě zajistit, aby se nezhroutili lidé. Udělat to velmi rychle a s odvahou. Protože kdo se nerozhoupe jen proto, aby náhodou neudělal chyby, ten zaručeně udělá ty největší. Chyby se stanou. Neměly by být fatální, ale stanou se, to je nevyhnutelné. Ale rychlost je teď důležitá. Teď hned nenechat padnout lidi do bídy, dluhů, a také podepřít jejich podnikání, to je zásadní.

Po první sérii záchranných vest přijde to daleko obtížnější. Zapomenout na teoretické poučky pravé, levé, sociální, liberální a jiné. Důkladně se zamyslet, jaké problémy a chyby ve společnosti nám tahle krize odhaluje. Protože v každé krizi se objevují chyby ostřeji a jasněji než za běžných dob. Díry v deštníku taky odhalíte nejlépe až při silném dešti. Pokud dokáží politici sundat aspoň na chvíli ideologické brýle, uvidí celkem jasně, co by se mělo dělat. A pak už jim bude zbývat jen na to najít dostatek velkorysosti a odvahy. Ale musí opravdu začít přemýšlet jinak, poznávat a přijímat jiné pojmy. Jsem vážně zvědav, jestli například někdo bude mít odvahu – a když ano, tak kdy – přijít s myšlenkou, že živnostníci by přinejmenším letos neměli platit státu vůbec nic, žádné daně, pojištění, zkrátka nic. Pokud to někoho napadne brzy, pak začnu věřit, že jsme na slušné cestě k dobrému poučení z tohoto maléru. To uvádím jen jako příklad, podobných věcí v rámci jiného myšlení by se dala vyjmenovat spousta. Jednoduše řečeno: Pokud najdeme v sobě odvahu, velkorysost a schopnost myslet svobodně, lidsky, bez ideologických okovů, můžeme vytvořit velkoryse lidskou, svobodnou společnost. Nebo se k ní aspoň přiblížit. Jestliže se však neoprostíme od ideologií, skončíme v nějaké ideologické stoupě.

Vláda si ve svých rozhodnutích počíná dost opatrně, což souvisí s odpovědností, kterou má. Většině opozice to však vadí a byla by v mnoha omezeních benevolentnější. Soudě podle vyjadřování předsedy ODS Petra Fialy, hodil by se v této době v čele země politik jeho střihu, který by nás omezoval jen minimálně a kompenzoval by lidem a firmám ztráty mnohem rychleji a ve větších objemech?

Každý politik dělá chyby. V nečekaných, krizových situacích to platí o to více. Tahle vláda nasekala, seká a ještě naseká chyby. Ale na druhou stranu ve srovnání se světem je zřetelně vidět, že spoustu věcí dělá dobře. A některé možná i dost dobře. Byla by opozice lepší? To vážně netuším a také se to nedozvíme, protože podle keců se nedá nic hodnotit. Žádné „kdyby“ nebo „jo, to já být na tom místě“ není žádným relevantním měřítkem. Zvláště ne v situaci, kdy do lodě pořád ještě teče. Jediná měřítka, která můžeme používat, jsou ta racionální, ověřitelná. Jedním z nich jsou fakta třeba o tom, jak se s podobnou či stejnou situací vypořádávají jiné vlády. Zde je racionálním měřítkem v jistém smyslu počet nakažených, ale hlavně počet mrtvých, třeba na milion obyvatel.

Dalším racionálním měřítkem je objektivní poznání, co všechno mělo být uděláno, aby se zabránilo negativním jevům. To je celkem snadné, protože zpětně už to ví úplně každý. Proto je k tomuto měřítku nutné přidat ještě další měřítko – střízlivé zhodnocení možností, co všechno reálně šlo udělat a co bylo jen zbožným přáním. Zvážit také, kdo všechno se měl postarat, a ne to házet jen na jednoho člověka či instituci.

Tady se totiž skrývá obrovské riziko, že když z jakýchkoli důvodů – politických, či ideologických nebo z osobní nenávisti – přijmeme chybná ponaučení, tak příští krize pro nás může být mnohem tragičtější. Kdo chce namísto objektivní analýzy správných a chybných kroků všech – zdůrazňuji skutečně všech – dotčených lidí a institucí, udělat z kusých informací, vytržených z kontextu obušek na oponenta, riskuje budoucí katastrofu, riskuje, že kvůli jeho manipulacím bude poučení nesprávné a příště budou kvůli tomu umírat ve velkém lidé. Špatné poučení z krize je vždy smrtící. Mohli by o tom vyprávět generálové, kteří se nedokázali poučit z první světové války, takže se bezvadně připravili na její opakování, následkem čehož je z jejich podřimování ve starých klišé probudily až německé tanky, když jim přejely po zádech.

Ale opravdu teď nechci nikoho jmenovat na žádné straně, nechci už teď v této chvíli někomu nasazovat psí hlavu – což mě možná za týden nebo za měsíc začne bavit, to fakt nevím – a dopouštět se unáhlených osobní soudů, tedy rozmnožovat chybu, které se teď dopouští skoro každý. Když je nám ouvej, je to kontraproduktivní. Jak jsem řekl, tahle situace je pro všechny příliš nová a vede nás do jiného světa. V něm se lidé mohou proměnit. Věřím v to. Ne nadarmo se říká, že dobrý válečný kůň ožije, teprve až když ucítí pach blížící se bitvy. Jen osel pořád hýká to samé beze změny. Nechejme se překvapit, kdo bude tím válečným koněm a kdo oslem.

Jak si v této mimořádné situaci počíná česká společnost? Obstála zatím ve zkoušce soudržnosti a solidarity?

Většina obstála, a to je krásné zjištění. Nikdo nemusel lidi organizovat, úkolovat, dokonce ani inspirovat, prostě začali šít roušky a normálně je rozdávat i lidem, které vůbec neznali. Jiní vyběhli ven a nakupovali jídlo pro ty nejpotřebnější, pro staré, nemohoucí, opuštěné lidi. To je úžasné. Sakra, kdo by nechtěl v takovém světě žít? Kdo by v něm nechtěl žít napořád? Teď jen, jak dlouho nám to vydrží, i z toho se o sobě něco dozvíme. Vzepnout se na krátký čas, když ještě není moc zle, a vydržet, i když začne v botách čvachtat, to jsou dost rozdílné věci. Ale chci věřit, že nám to vydrží.

Na druhé straně nesmíme přehlížet ani opak – šmejdy, kteří chtějí vytřískat ze situace jen svůj prospěch. Ať už je to zisk finanční, nebo jakýkoli jiný. Zvlášť lidé, schopní ždímat mnohonásobně nadsazené ceny za zdravotní materiál – bez kterého jde o život – jsou podle mě poddobytek. Tedy stvoření, na nižší úrovni než dobytek. Podobně odporné je účelové vyvolávání nenávisti.

Je dobré bedlivě si všímat reakcí lidí v krizových situacích. Takoví totiž jsou, v těžkých dobách padají slupky a ukazuje se to, co v lidech skutečně je. Až přijdou fakt těžké doby, bude se takové poznání velmi hodit. Člověk se skutečně dobrým srdcem, který si jen nehraje na dobráka, zůstane dobrým, i když bude procházet peklem. Dokonce právě tam se jeho dobré srdce může projevit jako úžasný dar nejen pro něj, ale pro spoustu lidí v jeho okolí. No, a svině se v těžkých časech stane ještě větší sviní. Takové poznání, v co se člověk promění, když je na něj vyvíjen tlak, je pak v těžkých dobách k nezaplacení.

Občas se objevují komentáře, že koronavirus je problém jen pro staré lidi a mladé nemusí vůbec zajímat. Řeší se také, jestli epidemii nenechat proběhnout běžným způsobem, a brzy by si oddechlo celé Česko. Jsou takové přístupy spíš sobecké, nebo naopak čistě racionální?

Ty přístupy se asi liší člověk od člověka. Znám bezesporu hodné lidi zastávající názor, že se měly minimalizovat ekonomické škody, že se všechno přehání a podobně. Zůstalo jich dnes už jen pár, kteří urputně setrvávají na tomto mínění i přes hromady mrtvol, které musí odvážet armáda třeba v Itálii a ve Španělsku, kde to od začátku brali dost ležérně. Víc k tomu asi říct neumím, protože nejsem virolog ani epidemiolog.

Ale narážíte asi i na to, že se zejména na sociálních sítích objevují čas od času komentáře naznačující, že kdyby ubylo starých lidí, tak že by to nebyla žádná škoda. To je taková odpornost, že na ni jen těžko hledám slova. Napadají mě jen samá hodně sprostá. Zvláště proto, že právě tohle je jedna z ideologických her, které jsou už nějakou dobu rozehrávány proti starým lidem.

Po celá tisíciletí se různé generace dívaly na spoustu věcí odlišně, to je normální, přirozené, vždy se lišily zkušenostmi, entuziasmem, rozmyslem i bezhlavostí, vášnivostí i umírněností a v mnoha dalších ohledech. Ale vždy byla ve společnostech přítomna jistá úcta ke zkušenostem, vědomostem, k moudrosti a činům předchozích generací. Někdy a někde větší, jindy a jinde menší. Avšak vždy byla. Dnes však roste v západní společnosti něco neuvěřitelného – nejenže se objevuje mínění, že staří lidé nám nemají co dát, říct, nemůžeme se od nich nic důležitého naučit, objevuje se už i opovržení jejich domnělou „zaostalostí“ a dokonce jsou označováni za škůdce. Je to odporné a nesmírně nebezpečné. Asi naštvu dost blbečků, ale jsem přesvědčen, že podobně, jako komunisté budovali obraz nepřítele z bohatých lidí a nacisté z „méněcenných ras“, chtějí podobný obraz starých lidí coby škůdců a nepřátel implantovat do západní společnosti někteří noví, moderní ideologové. Šmejdi, kteří útočí na staré lidi, jsou hnusní bolševici a nacisté dnešních dnů a je úplně jedno, jak si právě říkají. Někteří z nich dokonce bolševiky a nacisty zuřivě nenávidí, ale ve skutečnosti si s nimi vůbec nezadají. Rozdíl je jen v tom, že ti noví šmejdi zatím nemají dost síly a moci, aby dělali to, co jejich předchůdci. Pokud ji však dostanou, nebudou lepší.

Říkejme čínská chřipka místo covid-19, vyzval po vzoru Donalda Trumpa poslanec Miroslav Kalousek. Je správné ji klást za vinu Číně?

Nevím, komu dávat vinu, na to mám příliš málo informací. Netuším, jak a proč tahle chřipka vznikla, kdo je původcem. Čtu samozřejmě spousty spekulací, vnímám konspirační teorie, i zaručeně pravdivé, na holý pupík autora odpřísáhlé informace o tom, jak to stoprocentně bylo. Jenže já to nevím. Třeba mají pánové Trump a Kalousek pravdu, potom jí můžeme klidně říkat čínská chřipka, je mi to fuk. Jestliže na to jsou opravdové důkazy, bylo by to určitě spravedlivější, než říkat pandemii po první světové válce španělská chřipka. Protože dodnes se vědci přou, kde vlastně tehdy vznikla. Jestli ve francouzských zákopech, nebo v Británii, případně v Kansasu ve Spojených státech nebo – světe div se – taky v Číně. Jisté je jen to, že ve Španělsku určitě nevznikla, dostala to jméno jen proto, že španělské noviny o ní na rozdíl od jiných, cenzurovaných, psaly velmi otevřeně, takže vznikl mylný dojem, že právě tam je to největší problém. Takže když si tak rádi hrajeme na domnělou férovost, jak tedy správně pojmenujeme tu úděsnou epidemii, jež přivedla před sto lety do hrobu mezi padesáti až stovkou milionů lidí? Dáme jí jméno Asifrancouzská chřipka? Nebo Možnábritská? Či Někdotvrdížeamerická? V klidnějších časech bych o tomto tématu s oběma pány milerád rád pokecal v hospodě u piva nebo dobrého portského, ale nic důležitějšího v tom nevidím.

Generál Petr Pavel označil závislost Česka na masívních dodávkách ochranných zdravotních pomůcek z Číny za ohrožení naší bezpečnosti. Podle senátora Pavla Fischera hraničí klanění se čínským rouškám koupeným za české miliardy od našich politiků až s vlastizradou. Na druhou stranu prezident České lékařské komory Milan Kubek prohlásil, že nemáme kádrovat ruku, která nás vytahuje z vody, když se topíme. Jak pohlížíte na přijímání pomoci od Číny vy?

V situaci, kdy lidi ve vaší zemi zubatá lechtá v rozkroku a vy nemáte reálně na výběr mezi čínským a jiným zbožím, jste prostě úplně přirozeně vděčni za všechno, co seženete. Ať je to z Číny, Tramtárie nebo Bublabátaru. To je normální. Co měli naši politici dělat? Odmítnout zdravotní pomůcky proto, že jsou čínské? Čekat týdny nebo spíše měsíce, až vyrobíme vlastní? Aby bylo jasno, bavíme se o spotřebě tří milionů respirátorů a dvaceti milionů roušek týdně. Nebo měl Prymula, politici a krizový štáb vydat ideologické prohlášení, ve kterém by se od čínského zboží distancovali, aby se neušpinili? Něco ve smyslu, „opovrhujeme vámi, vy komunistické lůzo, jakožto i vašimi rudožlutými předky do dvacátého kolena a močíme vám na vaše hnusné zdravotnické prostředky, o které si vždy před a po použití otřeme nohy nebo i jiné části těla“? S takovým gestem bychom byli frajeři? A dýchalo by se nám lépe? A mohli bychom potom očekávat mnoho dalších nákupů zdravotnických potřeb v Číně, protože čínské firmy dozajista nemají kam prodávat a čekají zoufale jen na to, až jim my tady z Česka zavoláme, abychom jim udělali milostivě nějaké kšefty? Vydávat přirozený, a hlavně i každým normálním dítětem pochopitelný vděk za klanění je tvrzení stejně inteligentní a validní jako prohlásit, že já jsem eskymácký fakír a pan senátor grilovaný kohout na víně. Je to jen účelové vypouštění zvuků horním otvorem, kvalitou srovnatelné s vypouštěním vzduchu jinými otvory, nic víc. Právě tohle je příklad starého, schematického, ideologického smýšlení, které se nám může už v příští krizi katastrofálně vymstít.

Naopak slova pana generála Petra Pavla jsou beze zbytku pravdivá. Závislost na dodávkách ochranných pomůcek z Číny prostě je hrozba pro národní bezpečnost. Teď nám nic jiného nezbylo a zaplať pánbůh, že jsme je sehnali, ale hrozba to je. Do jaké míry je pouze potenciální, nebo akutní, to ať posoudí jiní, ale hrozba to je nemalá. Přinejmenším do budoucna. A šel bych ještě dál: Ve všech zásadních komoditách bychom neměli být závislí vůbec na nikom. Právě v těchto dnech je jasně vidět, co se všechno semele, když jde vážně do tuhého. Seženete zdravotnický materiál, zaplatíte, naložíte do letadla, a to odletí úplně jinam, protože někdo přímo na letišti zaplatil v cashi víc. O tom by mohly vyprávět i tak velké a silné země jako Francie. Nutno zdůraznit, že tohle si neprovádějí zavilí nepřátelé, ale věrní spojenci. Jakpak to asi bude, když nám na hlavu v budoucnu spadne ještě větší průšvih?

Z toho mimo jiné vyplývá, že je nutné úplně znovu zhodnotit všechna relevantní rizika pro naši zemi a jejich naléhavost. A aspoň na ty nejdůležitější se opravdu pečlivě připravit. Nejdříve promyslet a popsat, co všechno potřebujeme na to, abychom byli připraveni na všemožné hrozby, jaký materiál budeme potřebovat nakoupit, vyrobit, jaké výrobní kapacity musíme zajistit, abychom byli co možná nejvíce soběstační, jak zabezpečit také potravinovou soběstačnost aspoň v základních komoditách, a samozřejmě jak na to všechno připravit lidi. Bude to hodně pracné a bude to hodně drahé, ale je to nezbytné. Protože až přijde skutečně velký průšvih – v tom zatím nejsme, ale můžeme se do něj ještě dostat vlastní blbostí – pak nebude tou nejpalčivější starostí, kdo přijde o pár politických bodíků nebo kdo si na kom zchladí žáhu, ale kolik bude nutné ohoblovat rakví. Případně jestli na všechny rakve bude v celé zemi dost stromů.

Zaslouží si politici typu senátora Fischera výsměch, kterým je počastoval herec Oldřich Kaiser v krátkém videu těmito slovy: „Přiletělo další letadlo. Ten leteckej most by chtělo Babišovi vyhodit do povětří. Ne, ne, ne, roušku si nevezmu, je z komunistický Číny, to radši zdechnu. Ještě Antonov! Ale jak mu to překazit, jak?“ Nebo i v těchto časech je třeba přistupovat k Číně i Rusku s maximální obezřetností?

To je tak absurdní, že na to snad ani nejde reagovat vážně. Že si nevezme na obličej čínskou roušku, to je jeho svobodné rozhodnutí, žádný problém. No, já bych zase nevzal na ksciht růžovou roušku se zelenýma puntíkama a hnědým střapečkem. Ale zrušit letecký most a nechat bez ochranných prostředků lékaře, sestry, záchranáře, policisty, hasiče, vojáky, zkrátka úplně všechny v první linii, i v liniích dalších? V situaci, kdy to jinde sehnat nejde? Nechat vědomě a záměrně bůhvíkolik z nich onemocnět a umírat? Ne, to je absurdita zhruba na stejné úrovni, jako bych někomu na burze s vážnou tváří tvrdil, že vyměním létající koště za bednu pralinek a dva huláky pro bráchu. To by taky přece nešlo brát vážně. Avšak Oldřich Kaiser i já si můžeme dovolit takhle mluvit, nejsme politici a naše myšlenky a činy nerozhodují o osudech milionů lidí v této zemi. Nicméně kdyby to stejné řekl politik, s chutí se mu zakousnu do lejtka.

Jinou věcí je obezřetnost. Tu bych s výroky pana Kaisera nesměšoval. Za všech okolností musíme být obezřetní, a to na prvním místě vůči všem velmocem. A když říkám všem, tak myslím všem, nechce se mi je vyjmenovávat. Tedy i k Rusku a k Číně. Jistá obezřetnost je nutná a k Číně obzvlášť. Je to probouzející se velmoc, což je fáze vývoje, nejnebezpečnější pro všechny v jejím dosahu. V dnešním globálním světě to znamená celý svět. Velmoci si hrají své hry, při kterých se světem valí sem a tam, občas někomu přejedou nohu, jindy kohosi přejedou celého, no a čas od času ten kdosi je třeba neopatrný přítel. V případě probouzející se velmoci k tomu musíme navíc přidat ještě jistou míru nemotornosti, tak trochu jako u dětí. Takže obezřetnost je namístě vždy a za všech okolností.

To neznamená, že máme být nějaké nedůvěřivé kůly v plotě. Ne. Musíme rozvíjet suverénní a sebevědomou zahraniční a bezpečnostní politiku a budovat kvalitní vztahy se spojenci i dalšími partnery. Ale s důrazem na sebevědomí, suverenitu a rozumnou obezřetnost. Pokud však jen natěšeně slintáme dychtivostí na každé slovo, které vyjde z jakýchkoli velmocenských úst, a na to pak přísaháme a kážeme je lidu jako písmo svaté, jsme hlupáci. Trestuhodně ohrožení a nebezpeční hlupáci. Což není těžké pochopit pro každého, kdo se podívá nezaujatým pohledem alespoň na posledních sto let naší existence. Milovaní a opěvovaní spojenci na nás ušili ty nejbolestnější podrazy. Neříkám, že se to bude nutně pořád opakovat. Ale zcela vyloučit to může jen blázen nebo fanatik.

Odpůrci těchto velmocí varují před tím, že podobnou hru jako Čína začíná v Evropě hrát i Ruská federace, jejíž letouny vozí do těžce zkoušené Itálie humanitární pomoc s moderními diagnostickými přístroji a dezinfekčními prostředky, na pomoc přiletěli i lékaři. Lze očekávat, že Itálie, které se pomoci dostává, bude nyní více prosazovat ruská stanoviska? Je možné, že se otevře i diskuse o přehodnocení sankcí vůči Rusku?

Nevím, co všechno ruská pomoc Itálii znamená. Nedokážu to zhodnotit. Nevím, jestli bude Itálie z vděčnosti kopat za Rusko, ostatně dělala to už dříve. A diskuse o sankcích se měla neideologicky a bez nenávisti a předsudků otevřít už dávno. Jenže to je zatím jen utopie. Ve vztahu k Rusku je názorně vidět, jak se politické názory neuvěřitelně vyhrocují. Normální, střízlivý postoj aby člověk hledal pomalu déle než nadšenci pátrali po vraku Titaniku. Zato zastánci extrémů se množí rychleji než koronavirus. Na jedné straně je skupina lidí slepě adorující Rusko, všeho, co dělá, dělalo a možná, i co bude dělat. Z výroků ruských představitelů si sestavují něco jako bibli, ze které se modlí, a klidně by vás vzali železnou trubkou po šimpánu, když jim jejich božstvo zpochybníte. Některým stačí k rozzuření už jen to, když se s nimi dostatečně hlasitě nemodlíte. Oč hlasitěji adorují Rusko, o to více nenávidí Západ. Často jsou tou nenávistí až opilí. Z toho mám osypky.

Jenže z té druhé, opačné party je mám taky. Ta se zase tak slepě zasekla do nenávisti vůči Rusku, že už nevidí hloubku svého fanatismu, jsou taky opilí ideologickou nenávistí, jen trochu jinou. Ale výsledek je stejný. Jestli se ožeru do němoty vodkou nebo bourbonem, je úplně šumafuk, pomatení smyslů je totožné. Pro tuhle partu je automaticky zlem beze zbytku všechno, co přichází od současného vedení Ruska. Přičemž právě ta obrovská zaslepující síla téhle nenávisti je děsivá. Stačí před nimi jen mírně naznačit, že nějaký ruský krok tam či onam nemusí být rovnou považován za zločin, a jdou hned po vás jako vosa po bonbónu. Přičemž v 99 procentech případů nepřipustí ani sebemenší diskusi, rovnou jste odsouzen. Máte na výběr, buď se bezvýhradně pokořit a uznat jejich nenávist za jediný správný přístup k Rusku, nebo se zařadit mezi vyvrhele. Strašné je, že jim opět zjevně vůbec nedochází, že je to přesně stejná nenávist, která poháněla ty nejzapálenější komunisty a nacisty. Rozdíl je jen v tom, že tito dnešní politruci nedisponují totalitní mocí a k tomu příslušnými prostředky jako dříve komunisté a nacisté. A proto se naivně domnívají, že jejich nenávist je slučitelná s demokracií.

Děsí mě tohle vyprazdňování politického, názorového a ideového středu. Děsí mě, kolik lidí ze všech opačných táborů se změnilo na soudce a prokurátory, u kolika z nich je zřetelně cítit, jak rádi by to dotáhli ještě dál a proměnili se na katy. Strach jde – jak jsem zmínil – hlavně z toho, že prakticky s nikým z nich nejde vést diskuse. To ovšem nikomu z nich nebrání ohánět se demokracií nalevo napravo, od rána do večera. Možná by si mohli přečíst, v co se neomylně promění každá demokracie bez svobodné a vstřícné diskuse. Takové zřízení má své jméno už dávno.

Jsem přesvědčen, že koronavirovou krizi překonáme, jakkoli zanechá za sebou spoušť jak na zdraví lidí, tak i v ekonomice. Budeme to mít možná po celé měsíce či roky těžké. Zvládneme to, tahle krize nás nezničí, ani nezlomí. Ale co nás může zcela spolehlivě zničit, je bobtnající, slepá vzájemná nenávist, absolutní odmítání debatovat a vážit argumenty, ne jen rajtovat na svých vlastních pozicích. Tohle může rozpoutat skutečné peklo na zemi, a pokud to dopustíme, budeme na koronavirové časy vzpomínat s láskou jako na bezstarostnou, klidnou dobu.

Nezůstává v těchto časech bruselská generalita tak trochu mimo hru? Nakolik to může ovlivnit budoucnost Evropské unie, když spousta lidí i politiků může přehodnotit svůj postoj ke členství?

Ano, zůstala mimo. Dodal bych, že naštěstí zůstala mimo. Kdyby začal Brusel zasahovat svým oblíbeným stylem slona v porcelánu jako třeba při migrační krizi, mohlo by to mít zlé následky. Leyenová to hned na začátku začala dělat a rozpálila doběla hodně Evropanů. Pak naštěstí zmlkla. V posledních dnech ale je vidět, že si unijní šéfovstvo uvědomuje, že teď se začíná hrát i o jejich posty. Protože pokud se jim podaří zachovat se podobně hloupě jako v minulých krizích, může se propadnout do bezvýznamnosti. Dnes je jejich budoucnost otevřena dokořán. Jestliže Leyenová bude pokračovat v marťanských výrocích, pak může být rozklad tak rychlý, že nebudeme stíhat ho ani sledovat. Ale nevěřím, že se už teď Unie rozpadne. Myslím si, že jakkoli se Komisi i europarlamentu podařilo popudit a odpudit hodně dalších lidi, dnes ještě zvítězí touha po penězích, které už teď Unie slibuje. Čímž tyto sliby nechci snižovat, ještě neznáme realitu, třeba nás příjemně překvapí. Dokonce by to mohla být i skutečně významná a důležitá pomoc, pokud by se udělala rozumně a zejména neideologicky. Nevěřím však, že v čele EU jsou ještě lidé, kteří by dokázali myslet neideologicky. Nicméně, nechme se překvapit.

Co si myslíte o hlasech, že současná pandemie představuje pozitivní efekt na lidskou společnost? Jaké hlavní dopady koronaviru očekáváte vy?

Očekávám – to by bylo silné slovo. Použil bych spíše slovo „doufám“. A doufám v rozum. Jednak že přinejmenším na naší národní úrovni bude sestaven kvalitní tým, který bude mít za úkol promyslet, jak připravit zemi na možné příští krize. Pochopitelně zdaleka ne jen ty koronavirové. Pokud by podobné týmy vznikly i v dalších zemích, konzultovaly spolu, vyměňovaly si poznatky, nápady, analýzy, pak by to bylo skvělé.

Vždy je možné se poučit, a to doslova z čehokoli. Jak z nezdaru, tak i ze zdaru, z vítězství i z katastrofy. Ale musí být vůle se chtít poučit a ne jen mlátit oponenty domnělými nebo i skutečnými chybami po hlavě. I když si zlomím obě nohy na náledí, mohu se poučit, třeba že není dobré jezdit na ledovce na motorce po zadním kolem bez brzd z kopce, navíc s bandaskou plnou mléka v pravé ruce. Nebo se nemusím poučit a mohu přesvědčovat sebe i okolí, že mi zločinec soused dozajista namazal gumy olejem, manželka mi posypala ráno buchty práškem na spaní, podrazák kolega v práci narafičil na silnici zákeřně křivou ledovku a bývalá milenka odvedla mou pozornost, když se vystavila polonahá na balkóně u silnice. Pak budu na nejlepší cestě přijmout rezoluci, že je nutné nenávidět olej a souseda, uvalit embargo na buchty, sankcionovat vystavování exmilenek na balkóně a schválit pětiletý plán dotací na budování nejrovnější ledovky ze všech nerovnějších ledovek.

Za druhé doufám, že se aspoň někteří evropští politici probudí a opustí cestu stále tvrdší ideologizace evropské politiky. Je to přímá a rychlá cesta do pekla. Vím velmi dobře, jak je právě toto druhé doufání naivní a jak mizivá je šance, že bude naplněno. Přesto právě v takové odideologizování evropské politiky silně doufám. Protože jestli k němu nedojde, pak se můžeme už jen modlit. A zásobit se municí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Hned po revoluci Havel naštval Slováky jednou větou, vzpomíná Čarnogurský. A přidává moment z voleb, kdy zklamal i jeho

10:08 Hned po revoluci Havel naštval Slováky jednou větou, vzpomíná Čarnogurský. A přidává moment z voleb, kdy zklamal i jeho

VZPOMÍNKY A PERLY Někdejší premiér SR, ministr vnitra a ministr spravedlnosti Ján Čarnogurský v rozh…