Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Ale ne… „Největší výzva od listopadu 1989“ je sluníčkářský nesmysl. Ukrajina je evropskou, zejména britskou a německou diplomacií a tajnými službami vyvolaná občanská válka, aby se americké, britské a německé kapitálové skupiny měly na kom „nakrmit“ (wrejtí termín ze seriálu Star Gate), protože ekonomika Evropy stagnuje. Byla to upíří strategie a jako takovou ji ukrajinský prezident nemohl schválit. Proto převrat. Bez sametu. Nejlépe se krade tam, kde jsou strach, zmatek a bída. Ukrajina nezačala mejdanem na Majdanu, ale arabským jarem a bombardováním Libye. Pádem plukovníka Kaddáfího, instalováním muslimského bratra Mursího pod pláštíkem „demokratické vůle lidu“. To byl klíč i k událostem v Sýrii, kde se za mohutného kvikotu amerických, britských, německých a bruselských prasat likviduje sekulární režim, který málem nahradili také sunnitští islamisté – kdyby nebylo Ruska a jeho zbraní.

O naší „demokracii“ nám toho tato válečná dekáda řekla dost. Naším náboženstvím jsou peníze. I krvavé. Zejména ty. Uplatňujeme dvojí morálku, poučujeme druhé, aniž demokratické mechanismy uplatňujeme sami. Ale to přece není nic nového… To známe i z posametového Česka. Omlouvali jsme se ústy prezidenta Havla Sudeťákům, jejichž předkové rozpoutali druhou světovou válku, prodali jsme pohraničí za marky, vysmívali jsme se veteránům a plivali i po tom dobrém, co bylo za minulého režimu učiněno. Výsledek? Rozvrácený lehký průmysl i zemědělství, stamiliardové ztráty, zisky českých firem v daňových rájích a peníze, které nesmrdí. To je morálka této „demokracie“.