Jak ve sledu událostí posledního půl roku, kdy 21. srpna lidé křičeli na Babiše u Českého rozhlasu, 28. října demonstrovali lidé proti Zemanovi před Pražským hradem, vnímat protesty 17. listopadu? Například vyhazování věnců do koše či demonstraci na Václavském náměstí?
Právo vyjádřit názor na společenské dění, či na podporu určitých sociálních požadavků prostřednictvím demonstrací je v demokratické společnosti samozřejmostí. Sledujete-li dění ve Francii, protestní požadavky veřejnosti, zaměřené i proti prezidentovi Macronovi, podpořili občané desetitisícovými demonstracemi v mnoha velkých městech. Trvají už třetí víkend, a jak to při masových shromážděních bývá, eskalují do násilí. Policie používá slzný plyn a vodní děla, demonstranti zapalují automobily, došlo k poškození Vítězného oblouku na Champs-Élysées. Dochází k vandalismu. U nás se zatím jen hází věnce připomínající oběti násilí – ať již roku 1939, nebo 1968 – do odpadkových košů. Příliš se to neliší od vandalismu, který čas od času zaznamenáváme na hřbitovech. Občas také nějaká dáma plive představiteli státu do obličeje. Chvála Bohu, demonstrace v Čechách francouzských, či majdanských parametrů nedosahují.
Fotogalerie: - Orbán v Senátu
Ve vámi citovaných případech byla občas zřejmá sofistikovaná příprava – připravené krabice s unifikovanými nápisy, které byly rozdávány demonstrantům. Někdo se třeba hrdě přihlásí k finančnímu a organizačnímu zajištění. Na rozdíl od Francie naše demonstrace nebyly zaměřené na nějakou změnu konkrétních vládních opatření, nýbrž na změnu vlády obecně, tedy na změnu výsledků voleb. Nic originálního – ve Spojených státech byly demonstrace proti zvolení Donalda Trumpa prezidentem podstatně většího rozsahu. Podněcovaly je sdělovací prostředky a různé v uvozovkách celebrity. I Trump má svá Čapí hnízda a nad sebou Damoklův meč impeachmentu, v horším případě návštěvu Dallasu. Své hříchy kompenzuje posouváním světa na pokraj války a vojenským rozpočtem. Nic z toho český premiér nemá k dispozici.
Fotogalerie: - Demisi, Babiši!
Co má?
Současná vláda má mandát voličů, odevzdaný jim ve všeobecných parlamentních volbách. Bylo by možná nepříjemné nalézat analogii v demonstracích z února 1948, jejichž cílem byl rovněž prostý nátlak na chování prezidenta Beneše v průběhu politické krize. Je v tomto srovnání samozřejmě podstatná otázka legitimity, nikoli legality. Pokud soudíme, že události února 1948 byly politickým pučem, který změnil a tragicky poznamenal politický vývoj v Československu na desítky let, lze najít ve vámi uváděných příkladech výrazně odlišné prvky? V obou případech převraty, které se snaží měnit politické poměry konstituované parlamentními volbami.
Důsledky vzdáleně připomínající tuto situaci – ukrajinský Majdan, podporovaný řadou evropských politiků, nepřinesl v konečném účtování Ukrajincům blahobyt, ani přijetí do Evropské unie, což byl klíčový požadavek na počátku. Nade všechnu pochybnost však umožnil organizování paramilitárních organizací, které zdobí své standarty symboly otevřeně reprezentující kolaboraci některých Ukrajinců s německými nacisty. A ti se jim v uvozovkách jako méněcennému národu odměnili vypalováním celých vesnic a vyvražděním desítek tisíc Ukrajinců. Tito kolaboranti předtím vypalovali židovské synagogy a ve vražedném antisemitismu si s německými nacisty nezadali.
Je česká společnost pobouřená a nespokojená, jak by se na demonstracích mohlo zdát? Většinou jde o tisícovky lidí, nikoliv desetitisíce.
Nakolik jsou protesty ukázkou nespokojenosti a nakolik neschopnosti smířit se s výsledky voleb, jak často zaznívá od těch, kdo stojí na straně prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše? Umí Češi respektovat výsledek voleb?
A jaké výsledky by asi všechny uspokojily? Podle všech klasických teorií demokracie lid – nevím, jestli se to slovo ještě smí používat – odevzdává na časově ohraničené období právo jej zastupovat stranám či hnutím. V tomto časovém období se snaží většinou zvolená reprezentace dokázat, že volba byla správná a prospěšná. Menšinová uskupení pak mají čas na uvažování, v čem voliče neuspokojila a jak své programy, personální obsazení leadrů a chování vůči veřejnosti modifikovat tak, aby v následujících volbách uspěla. Mají-li jako dominantní program skandalizování většiny, která vzešla z voleb, nikoli pozitivní program, kýžených cílů dosáhnou jen málokdy. Většina Čechů výsledky voleb podle mne respektuje. Určité skupiny, jejichž ambice nebyly opakovaně uspokojeny, prožívají frustraci. Povýtce jsou to skupiny, jejichž ambice nebudou uspokojeny nikdy. Nepožívají totiž důvěru většiny společnosti, důvěru v to, že by reprezentovaly jejich zájmy. Nepožívají důvěru většiny lidu, jak by to asi formuloval Abraham Lincoln.
Psali jsme:
Pokud jde o výročí, na akademické půdě vystoupil například i komunistický generál Alojz Lorenc. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy se potkal v rámci jednoho diskuzního panelu s veřejnoprávním reportérem Markem Wollnerem. Ten byl přítomností Lorence šokován a ptal se, kde je policie, která by Lorence „sebrala“. Lorenc byl totiž v České republice odsouzen na čtyři roky, před rozsudkem ovšem utekl na Slovensko, kde dostal podmínku. Má Marek Wollner pravdu? Je diskuze s každým prospěšná, nebo některé osoby do veřejného prostoru prostě nepatří?
Považuji to za ne příliš šťastnou epizodu s příliš očekávaným průběhem a koncem. Jen málokdo považuje za užitečné diskutovat s kdekým. Efekt takové diskuze je marginální. Nepřísluší mi ale právo uvedený příklad hodnotit, jelikož jsem této události nebyl přítomen. A přiznám se, že toho ani nelituji. Kdybych byl pozván, určitě bych účast odmítl. Proč by mě mělo zajímat povídání pana Lorenze třicet let po 17. listopadu 1989, si opravdu neumím představit. Přínos by měli posoudit spíš zúčastnění studenti.
Psali jsme:
Ukrajina vyhlásila v některých oblastech válečný stav na 30 dní kvůli blokování svobodné plavby Kerčským průlivem ze strany Ruské federace. Ta zajala tři lodě ukrajinského námořnictva a 23 námořníků. Česká vláda už vydala stanovisko, ve kterém vyžaduje okamžité propuštění, Rusko tvrdí, že jde o provokaci a promyšlenou taktiku. Téma kolem Ruska je stále citlivější, dokážeme objektivně vnímat informace ze všech dotčených stran?
Nevím jak kdo. Já se nepovažuji za všeználka. Jen nevím, co jsou to objektivní informace? Jaké mají znaky, aby tak byly kvalifikovány? Objektivně mohu říct za sebe jediné – přeji si dožít bez toho, že bych se stal svědkem, či obětí válečného konfliktu. A totéž přeji svým dětem a vnoučatům.
Máme za sebou hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Pro bylo 92 poslanců, proti 90, opozici tedy chybělo 9 hlasů. Co si o nedávné sněmovní diskuzi myslíte? A co ukázala o české politice?
Diskuze ve Sněmovně nepřinesla žádné překvapení. Bohužel. Podle mého skromného názoru bych diskuzi ve Sněmovně považoval za překvapivou a také užitečnou, pokud by byla vedena o užitečných zákonech, které by přinášely prospěch české společnosti. Definici toho, co se skrývá za pojmem diskuze, ať si poslanci vyhledají na internetu.
Čí úspěch, či neúspěch jsme zaznamenali? Jak vnímat jednání sociální demokracie, která na hlasování samotné opustila sál?
Neúspěch jsme utrpěli všichni, kdo věříme v prospěšnost zastupitelské demokracie.
Babiš se chlubí, že jeho vláda funguje, že v zahraničí nás výborně reprezentuje, že země prosperuje. Jak hodnotíte činnost vlády vy bez ohledu na všemožné aféry? Co soudíte o Andreji Babišovi
Anketa
Jaroslav Plesl řekl, že bylo od Seznamu nezodpovědné, že se rýpal v soukromí Andreje Babiše, zejména jeho údajně psychicky nemocného syna. Šlo o narušení soukromí a překročení pomyslné čáry, za kterou se nechodí? Je to trefná poznámka, nebo jen Plesl hájí zájmy s ním spřízněného Babiše? Je namístě novinářské duo Slonková–Kubík pochválit, nebo spíše kritizovat?
Že se jednalo o narušení soukromí, o tom snad nikdo nepochybuje. Že k tomu byly použity nástroje, jejichž legalita je sporná, zdá se mi být evidentní. Že si bydliště syna A. Babiše nenašli v telefonním seznamu, to je zřejmé i dětem z obecné školy. Že se zveřejněním čekali snad měsíc na 17. listopad, důvěryhodnosti zmíněným nepřidá. Že se dlouhodobě zabývají bádáním v záležitostech osob, či osobností pouze na jedné straně polarizované společnosti, jistě nikomu neuniklo. Jestli to dělají na objednávku, nebo z přesvědčení, se patrně nedozvíme.
Výsledek je však podle posledního průzkumu veřejného mínění opačný, než vámi zmínění chtěli patrně dosáhnout. To jsou ale paradoxy, jak říkával občas prezident Havel.
Prezident Miloš Zeman prohlásil, že pokud vláda padne, znovu Andreje Babiše pověří jejím sestavováním. Souhlasíte s tímto krokem? Co ho k tomu vede?
Jmenovat politika pověřeného sestavením vlády je ústavní pravomocí prezidenta. Prezident Zeman to udělal s podmíněným předstihem, což je sice nezvyklé, ale Ústava ho v této věci neomezuje. Rozhodně si neosobuji právo Ústavu hodnotit. Na motivy rozhodnutí prezidenta se musíte zeptat jeho. V každém případě se nakonec ukázalo, že k takovému kroku nebyl důvod.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
