Prošla jste mnoha životními etapami, byla jste úspěšnou, populární herečkou, diplomatkou a dnes jste političkou – poslankyní slovenského parlamentu. Čím jste byla nejraději?
Nejraději jsem studovala matematiku, bylo to velice vzrušující a tvořivé. Herečkou jsem se stala náhodou, ale prožila jsem krásná léta se zajímavými osobnostmi české i slovenské kultury jako partnerka do díla i jako homo politicus do debat o režimu, ve kterém jsme tehdy žili. Snažila jsem se vyhnout konjunkturalistům, vesměs průměrným i podprůměrným lidem, kteří se tehdy motali kolem kultury a nedovolili osobnostem tvořit. Nemohla jsem jezdit po světě a natáčet filmy v zahraničí, protože mě nepouštěli ven, ale jsem ráda, že jsem ta temná leta prožila v dobré společnosti. Diplomacie byla nejen zajímavá etapa mého života, ale dovolila mi konečně uplatnit některé z mých dalších zájmů – z historie, zahraniční politiky, jazyků.
V roce 2006, po tom, co jsem byla dva roky státní tajemnicí Ministerstva zahraničí Slovenské republiky, jsem vstoupila do politiky, a v roce 2016 z ní vystoupím a vrátím se do neziskového sektoru, protože jsem založila organizaci Via Cultura a Institut pro kulturní politiku. Vydáváme internetový časopis Kulturní kyslík.
Dá se říci, že teď, jako politička, jsem nejsvobodnější. Publikuji, přednáším, diskutuji o svých myšlenkách, ne o těch někoho jiného. A to je veliká satisfakce po letech, kdy jsem interpretovala cizí texty a obhajovala politiku vlády, tedy jiných politiků. Málokdo tomu rozumí, ale je to tak. Jsem svobodná a odpovědná za všechno, co řeknu a napíšu a udělám.
Jezdíte často i do České republiky, dokonce přednášíte na vysoké škole CEVRO Institut. Co české studenty nejvíc zajímá?
Moje spolupráce s CEVRO teprve začíná a sama jsem zvědavá, jak budou studenti reagovat na dvanáct přednášek o střední Evropě, které pro ně připravuji na následující dva semestry. Od problémů vyplývajících z mnohdy neblahé historie až po problémy energetické spolupráce v zemích V4.
Psali jsme:
Jaký největší rozdíl vidíte mezi slovenskou a českou politikou?
Pořád máme mnoho společného, ale viditelné rozdíly jsou dva. Slovensko je dlouhodobě velice proevropská země, z čehož vyplývá pozitivní postoj vůči bankovní unii a vůbec další integraci Evropské unie. Druhý rozdíl je zásadní. My jsme členy eurozóny, tedy patříme do srdce Evropské unie, jak se říká. To hodně oslabuje nacionalistické výkřiky typu – naši českou korunu si nedáme vzít, nebo – euro je cizácké a podobně. Tendence, které s úžasem pozorujeme u vás, hlavně v průběhu předvolebních kampaní. A také nejsme zavaleni nesmyslnými informacemi o samotném euru. Jak skomírá a již záhy přestane existovat a podobnými hloupostmi, které se vyskytují ve všech novinách a časopisech z Česka, které čtu.
Vicepremiérem a ministrem financí v české vládě je Slovák Andrej Babiš, primátorkou Prahy Slovenka Andrea Krnáčová. Dovedete si představit Čechy v tak vysokých funkcích na Slovensku?
Ano, možná by mluvili lépe slovensky než oni česky. Nebo by mohli mluvit tak, jak jim zobák narostl. My ještě češtině rozumíme. Ale vzpomínka na československé blábolení Biľaka nás trochu pronásleduje i dnes.
A jak vnímají Slováci, že v čele nejdůležitějšího českého ministerstva – financí – a hlavního města Prahy stojí Slováci? Není to pro ně určitá satisfakce, když léta ve společném státě trpěli mnohdy trochu mindráky menšího bratra?
Ani jeden ani druhý se nevyhraňují jako Slováci, takže ani v Bratislavě nikoho nenapadne, aby se tím chlubil. Notabene dál na východ.
Jak vy osobně vnímáte po letech rozdělení Československa? Komu z těch dvou národů víc prospělo?
Jak jsem již mnohokrát řekla, byl to velice nebezpečný proces, který mohl Slovensko odsoudit do pozice dnešního Běloruska. A i když náš předseda vlády usiluje v Moskvě něco z pozice pana Lukašenka získat, Slováci ve většině těmto jeho experimentům netleskají. Je potřeba říci, že bez pomoci Čechů bychom vás od roku 1998 nezvládli dohonit a vstoupit spolu s vámi do Evropské unie. Po dvaceti letech si začínáme uvědomovat, že některé problémy – třeba vojenské letectví – bychom mohli řešit raději společně. A samozřejmě zanikl jeden prostor pro populisty na obou stranách s otázkou, kdo na koho více doplácí. To je asi největší pozitivum kromě otevřených hranic bez kontrol. Včera jsem zrovna jela přes Moravu a vůbec jsem si neuvědomila, že přecházím hranice. Skvělý pocit.
Slovensko si prošlo složitým vývojem s bývalým kontroverzním premiérem Vladimírem Mečiarem, kabinet Mikuláše Dzurindy ho vrátil mezi demokratické země, ale teď vám zase vládne pevnou rukou Robert Fico. My také zažíváme turbulence, poslední vlády nevydržely ani celé čtyři roky, Nečasův kabinet padl za poměrně dramatických okolností, které se dodnes nevyjasnily. Nezažíváme zase hodně společného?
Pohybujeme se – všechny země bývalého rudého bloku – v sinusoidách. Několik let jsme premianti, stíháme modernizovat zemi, děláme dobrá rozhodnutí s pomocí voličů, občanů, kteří to chápou, a pak se zase vynoří vtipálkové a chamtivci, kteří rozpínají prsa a křičí: volte mne, já to všechno změním a budete tak bohatí jako já! My Středoevropané jsme hodně naivní, naše dějiny to dokazují, a vy Češi, občas obzvláště. Tím narážím na vaši volbu komunistů v roce 1946. Co vás to, proboha, napadlo? Slováci volili demokraty.
Kde podle vás Slováci a Češi během uplynulých let udělali největší chyby?
Nevím, jistě jich bylo hodně, ale co kdybychom si řekli, čeho jsme dosáhli. Staletí naši předkové snili o tom, že budeme rovnoprávní Evropané, že nebudeme muset bojovat o přežití své kultury. Za socíku jsme mohli jenom lízat med přes sklo, když jsme viděli plné sklepy a nádherná auta. My jsme se dusili v trabantech a po Římě jsme cestovali prstem na mapě. Dneska jsme Evropané se vším všudy, ale jako správní Středoevropané, kteří o tu svobodu nemuseli nějak hodně bojovat – jako například dnes Ukrajinci – pociťujeme potřebu naříkat, jaké je to dneska strašné. Jednak je to zvyk z minula, a pak – tvářit se za každých okolností, ležíce na pláži v Itálii nebo sedíce za volantem audiny, že jsme oběť – poměrů, času, osudu a těch druhých – je velice výhodné! Když jste totiž oběť, pak od vás nikdo nechce žádné činy a hlavně žádnou odpovědnost. Posílejte nám fondy, ale nic po nás nechtějte! Toť naše dnešní heslo.
Jak jste spokojená po deseti letech prezidenta Ivana Gašparoviče s novým slovenským prezidentem Kiskou? Jak nám někteří Slováci záviděli kdysi Václava Havla, tak vám zase dnes mnozí Češi závidí Andreje Kisku.
Ale vytrpěli jsme si hodně s provincionálními lidičkami, komunisty, kteří pak po roce 1989 začali horlivě chodit do kostela. Ano, dnes máme prezidenta, který mluví anglicky a je gentleman. Úžasné! Ale pokud vy máte Duku, my máme Bezáka v čudu. Zase jste před námi. (Dominik Duka – pražský arcibiskup, Róbert Bezák – bývalý arcibiskup Trnavské římskokatolické arcidiecéze, který byl odvolán v roce 2012 bez uvedení důvodů, což rozdělilo slovenskou katolickou církev na dva tábory. Slovenská veřejnost se postavila za oblíbeného biskupa, petici na jeho podporu podepsalo za prvních 24 hodin kolem 400 tisíc lidí – pozn. red.).
Byla jste diplomatkou, jak se díváte na vstřícnou politiku českého prezidenta Miloše Zemana i vašeho premiéra Roberta Fica vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi? Někteří Češi nazývají chování české hlavy státu patolízalstvím, tisíce lidí dokonce podepsalo petici vyzývající senátory, aby na prezidenta podali žalobu k Ústavnímu soudu.
Petici bych také podepsala. Choulíme se pod parapletem NATO, nejsme schopni se sami ubránit, a tak naši představitelé vykřikují jako malí chlapci na hodně větší chlapce. Jako na pískovišti. S tím se nedá nic dělat, pokud nenastane opravdu kritická situace. Pak se to hodně rychle změní. Pokud nezačnete volit zase jako v roce 1946 a nevtáhnete nás zase někam, kde zítra znamenalo předevčírem. Nezapomeňte, že z pohledu Berlína jsme za vámi! Myslela jsem si dlouho, že snad Poláci nebudou opakovat naše sinusoidní cykly a ejhle! Mají prezidenta, který vyhrál první kolo voleb na konto Slovenska lžemi o euru a druhé s antievropskými hesly s hodně nacionalistickým přibarvením. A Polsko se rozštěpilo jako my. Města čehý a vesnice hot. Pokud naše voliče nebude směřování zahraniční politiky zajímat stejně jako výše důchodů, nebudeme mít žádnou solidní a dlouhodobou mezinárodní pozici.
Považujete osobně politiku současného Ruska za hrozbu pro Evropu? Nebo by měla Evropská unie zrušit protiruské sankce, které uvalila kvůli konfliktu na Ukrajině?
Ruská politika je hrozbou pro celý svět. Je to přece atomová velmoc a ekonomický „trpajzlík“, pekelná kombinace. Již gesto Obamy, tzv. reset s Ruskem, mi nahánělo hrůzu. Sankce účinkují a cena ropy konečně klesla tak, jak má být, možná ještě potřebuje jít trochu níž. I za cenu, že břidličný plyn a ropa nebudou tak výhodné. Problémem je, že nevidím pro pana Putina dnes jiné východisko než vojenské. Udržovat napětí doma i venku, oprášit kulturu strašení, tak účinnou po desetiletí, a mezitím využívat pitomce pro svoje cíle. Již ve Vídni jsem pozorovala s hrůzou, jak se grupují mladí trockisté, marxisti, maoisti a podobné živly a začínají atakovat tržní a demokratické mechanismy ve jménu totální změny a hlavně aby nebyla nuda. Jak mi kdysi ve Varšavě řekl Cohn-Bendit, vůdce revoluce mladých Francouzů v roce 1968: „My jsme opravdu chtěli komunismus, naštěstí se nám to nepovedlo.“
Má Slovensko, které hraničí s Ukrajinou, z vývoje v této zemi obavy?
Slovensko si zatím hoví v bezpečí a pohodlí a zajímá se o vlaky zdarma, které jim nadělil Fico, z vůle voličů náš dnešní král. Lidé se rozčilují, že bychom měli k nám vzít z Itálie sedm set imigrantů. Hrůza hrůzoucí, line se ze všech koutů. A jak je na řadě fobie z gender nebo těch „jiných“. Ne, my ještě spíme. Jenom předseda vlády Fico se již probudil a utíkal do Moskvy, aby vyprosil, aby nám, proboha, nechali peníze za tranzit plynu. Říkáme mu již léta, ale on až teď pochopil, co to znamená, když Ukrajina nebude tranzitní zemí na Západ. A s ní Slovensko, samozřejmě. A tak letěl, a co vyjednal? A když vyjednal, co za to? Toť otázka dneška pro mne a pár mých kamarádů. Pro Slovensko ještě ne.
Český prezident Miloš Zeman označil konflikt na Ukrajině za chřipku, Islámský stát za rakovinu. Souhlasíte s tímto hodnocením?
Pan prezident Zeman je znám svými bonmoty. Ptáte se, jestli se mu tyhle povedly?
Hodně se teď diskutuje o povinných kvótách pro přijetí uprchlíků ze severní Afriky. Už jste naznačila, jaký je váš názor, ale většina občanů u nás, ale asi ani u vás by s ním nesouhlasila. Divíte se, že se lidé bojí příchodu stovek, možná spíš tisíců lidí jiné kultury i víry?
Budoucnost je jasná – neubráníme se a bránit se nemá ani smysl. Otázka je, co a jak s tím. Vybudujeme „africká“, „syrská, „lybijská“ městečka v našich městech jako atraktivní čínské čtvrtě v Los Angeles nebo v San Franciscu? Nebo naženeme ty tmavé chlapy do osad bez vody a cest, jako vypadají romské osady u nás? A přitom máme dobré zkušenosti z minulosti. My na Slovensku jsme přijali vaše Jiříkovce, také Komenský utíkal před vámi přes Slovensko. Přijali jsme Srby a Chorvaty, kteří utíkali před Turky. To jenom ve 20. století jsme změnili naši kulturu a posadili jsme naše židovské spoluobčany do dobytčáků a zaplatili za ně jejich majetkem, aby je spálili někde mimo naše území, protože si ceníme našeho čistého povětří. Vyhnali jsme křesťany z chrámů a klášterů, vyplenili jsme bibliotéky starých paláců a z nádherných komnat udělali spižírny, zbavili jsme inteligenci jejich postavení ve společnosti a udělali jsme z nich chudáky v kotelnách, obehnali jsme se plotem s elektřinou a rušičkami, abychom neslyšeli svět kolem. Co dnes po těch našich lidech, kteří víceméně tohle schvalovali, chceme? Aby byli křesťané a Evropané? Teď hned?
Neměla by Evropa kvůli zvýšení své bezpečnosti přece jen trochu přitvrdit, pokud jde o migrační politiku?
V Parlamentních listech potřebujete také tu trochu populismu?
Vloni v listopadu jsme oslavili pětadvacet let od sametové revoluce. Splnila se vaše očekávání? Jste spokojená a šťastná?
Obviňovat druhé lidi ze své nespokojenosti, plynoucí z nevědomosti a naivity, je nehorázná nevychovanost! Vykřičník a tečka!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
