Vadilo vám, že dav pískal na Andreje Babiše při pietním aktu před sídlem Českého rozhlasu?Anketa
Hlasité protesty provázaly pietní akt k uctění obětí srpna 1968 před budovou Českého rozhlasu. Na premiéra lidé pískali a křičeli hesla proti němu. Považujete podobné projevy za legitimní protest s ohledem na spornou minulost Andreje Babiše a vládní podporu komunistů, nebo šlo o krajně nevhodné narušení pietního aktu?
Obecně platí, že vypískání je nástroj, kterým může být vyjadřován odpor. Nemělo by to však být na objednávku a ti, kteří někoho vypískávají, by měli velmi dobře vědět proč. Nástroj vypískání používají oprávněně ti slabší, ti, kteří se brání zpanštělé moci. Ti, proti kterým je používán klacek dvojího metru. V daném případě si nelze nepovšimnout následujícího: 1. Akce vyvěšování trenýrek jako masová neprošla, neměla širokou oporu. 2. Těch, kteří pískali, nebyla masa, bylo jich tak akorát tolik, kolik jich jde dát dohromady za pomoci mainstreamových médií a některých neziskovek. 3. Většina ani nevěděla, proč pískají, čekali na pokyn; bylo to zřejmé, zejména v případě vystoupení Štěcha.
Akce odporu, který by vycházel z pochopení toho, o co jde, to rozhodně nebyla. Nejhorší na tom je, že se organizátoři těchto akcí do nich pokoušejí zapojit mladé lidí, kteří jsou frustrováni tím, že se jim mnoho věcí nelíbí, ale nevědí, co s tím. Tak se jim nabídne možnost účinkovat v komparzu. Troufnu si říci, že 99 % těch mladých, kteří byli pro akci získáni, nejenže nečetlo Zemanův článek v Technickém magazínu ze srpna 1989, ale nemá ani tušení, že takový článek tehdy byl, a vůbec neví, jakou tehdy sehrál úlohu.
Bývalý předseda TOP 09 Miroslav Kalousek přišel s příkladem, že na Velehradě v roce 1985 na cyrilometodějské pouti také poutníci pískali na tehdejšího ministra kultury Klusáka a žádný katolík to nebral jako neúctu k věrozvěstům nebo Mši svaté. „Každý v tom viděl protest proti nestoudnosti.“ Miroslava Němcová v Událostech, komentářích hovořila o tom, že se „jednadvacetiletý Jan Palach upaluje a krátce poté vstupuje mladý Andrej Babiš do komunistické strany a dostává zápis pod krycím názvem Bureš“. Jak se vám poslouchají tyto příměry nebo upozornění na minulost?
Kalousek umí argumentovat nejlépe. To je mu nutné přiznat. Na jeho slovech něco je. Ale odpor proti tehdejšímu režimu měl mnohem a mnohem širší základnu. Tady většina těch, kteří byli různými cestami zapojeni do komparzu vypískávačů, opravdu nevěděli, o co jde. Kdyby tam vystupoval třeba Kalousek, nebo dokonce i Bakala, tak mu budou na pokyn organizátorů tleskat. K Němcové se vyjadřovat nebudu, protože čím bude více vystupovat se svými zkratkami či spíše zkraty, tím více povzbudí k odporu normální lidi, kteří mají dobrou paměť.
Významnou roli měli při vzpomínkových programech umělci. Většina z nich se obává, že zapomínáme na historii, že může hrozit ztráta naší identity, upozorňovali na to, že by se mohl 21. srpen 1968 vrátit, že se do podobné situace v podstatě „řítíme“. Hrozí, že se bude historie opakovat?
Především si myslím, že to nebyly „vzpomínkové programy“. S připomenutím historie to vůbec nesouviselo. Byla to kombinace krajního diletantismu a cynického falšování historie. Mainstreamová média s vlajkovou lodí zvanou ČT poklesla na dosud nejnižší žumpální úroveň, tam, kde je na dně hodně husto, asi víte čeho. Chápu. Manipulace selhává a blíží se říjnové volby, také jádro současné globální moci je v krizi, Trump upevňuje svoji pozici a začíná se emancipovat, tak aby mohl dělat koncepční politiku. Naši slouhové slouhů současné globální moci a jejich poskoci si to pořád nechtějí připustit, spoléhají na pomoc zvenčí ve stylu „pražských pragováků“.
Nechali se vtáhnout do totální ideologické války, kterou zdegenerované jádro současné globální moci vede proti všem i proti zdravému rozumu. K tomu, jak chápu pojem „současná globální moc“ či „jádro současné globální moci“, jsem se už vyjádřil. Ten, kdo prožil 68. a uchoval si ho v paměti, ten přece ví, že to bylo obrovské sjednocení národa, vyjádřené mimo jiné v těžké situaci heslem „Jsme s vámi, buďte s námi!“. Rovněž tak heslo „Neztratit glanc!“ bylo zaměřeno na to, abychom se nenechali rozložit v našem odporu, abychom si uchovali svou identitu, chladný rozum, nadšení.
Standa Novotný připomněl v ParlamentníchListech.cz v souvislosti se 68. rokem Kryla. Oprávněně. Moje pocity tehdy vyjadřovala Černochova „Píseň o mé zemi“, jejímž prostřednictvím každý mohl připomenout tehdejší atmosféru. Aktuální je i nyní.
Dnes se někteří rádoby umělci spolu s vyčichlými umělci snaží národ rozeštvat, aby se zavděčili mediálnímu mainstreamu, protože tam někde za ním cítí sílu podzemí, tedy skutečné moci. Kolega Jiří Hejlek, konzervativní katolický filozof, by se nebál tuto moc nazvat „plutokracií“. A měl by asi pravdu. Skutečná statečnost dneška musí být založena na intelektuálním usilí, aby tato moc byla co nejvíce obnažena, abychom věděli, jaké nástroje a jak používá. Tak abychom jí mohli účinně čelit. Takzvaní umělci se jí jen podbízejí. Odvolávat se přitom na étos 68. roku, to už je hodně chucpe. Přimnělo mě to k úvaze, že se pokusím napsat něco na téma od srpna 1968 k listopadu 1989 v kontextu říjnových voleb, které nás čekají.
Fotogalerie: - Hořící muzeum
Fotogalerie: - Babiš vyfič u Rozhlasu
Prezident Miloš Zeman věnoval výročí tichou vzpomínku, což spustilo další vlnu kritiky. Někteří ironicky říkají, že je dobře, že nevystupuje, a spekulují o jeho zdravotním stavu. Vy jste na toto téma ve svém článku už psal . Zeptám se proto jinak, jaký je váš odhad, jak dlouho ještě bude Zeman prezidentem a co byste mu do budoucna doporučil?
O zdravotním stavu pana prezidenta Zemana se toho už naspekulovalo... A ještě naspekuluje. Jednou ty spekulace určitě vyjdou. Myslím, že to nebyly zdravotní důvody, proč nevystoupil. Nevidím zatím bezprostřední příčinu toho, proč by Miloš Zeman nemohl dokončit svůj prezidentský mandát. Ale jak se říká, „nejsem u pramene“ informací, které se týkají jeho zdraví. V současné době, pokud by mu vyšší moc zabránila mandát dokončit, bych jako jeho nástupce viděl Václava Klause. Staršího. Mladý se zatím zdárně vyvíjí, ale vsadil bych na toho, kdo projevil svoji schopnost jako jeden z velmi mála lidí v nejvyšší politice vzdorovat současné globální moci. Vůči tomu úlety typu amnestie jsou až druhořadé.
Psali jsme:
Jak vůbec hodnotit průběh vzpomínkových akcí na 21. srpen 1968 po republice a jejich prezentaci v médiích? Někteří pozorovatelé říkají, že dříve nebyla atmosféra tak vyhrocená, ale že nyní vše dostává jiný rozměr už kvůli chování Ruska v minulých letech. Jak srovnání vychází vám? Jak hodnotit přístup české veřejnosti, přístup médií?
Jak už jsem uvedl, označení „vzpomínkové akce“ není namístě. Ze strany akcí, které podporovat mediální mainstream a neziskovky to bylo záměrné a cílené rozeštvávání národa. Tedy pravý opak toho, co se dělo v roce 1968 a 1969, kdy si národ pod obrovským tlakem ozbrojené moci okupantů dokázal udržet svoji jednotu. Hodně dlouho. To, co dnes předvádějí služebníci globální moci, jsou typické praktiky používané normalizačním režimem. Vezměte si jen kvazi zprávu o terorismu, kterou velmi dobře rozebral Jaroslav Bašta.Je v ní vše, čím oplýval normalizační režim – hledání nepřítele, vyvolávání nenávisti, tupé kádrování, zastrašování, ale k tomu navíc diletantismus přesahující meze toho, co mohlo projít za minulého režimu.
Česká televize přinesla výsledky průzkumu společnosti Median, které se týkají agresivity Ameriky a Ruska. Podle průzkumu jsou současná zahraniční americká a ruská politika srovnatelně agresivní nebo nebezpečné. V případě USA takto odpovědělo 67 procent dotázaných, v případě Ruské federace je tato hodnota o procento nižší. Je výsledek překvapivý? Jak přistupovat k Rusku ve světle posledních událostí, kdy Vladimir Putin upevňuje pozici i díky postupu v Sýrii, schází se s kancléřkou Merkelovou a na druhé straně Spojené státy zvyšují sankce vůči Ruské federaci?
Nevím, koho mohl tento výsledek překvapit. Snad jen toho, kdo si myslí, že národ jsou ovce. Nejsou. Dokonce i mladí už se učí porovnávat. Do značné míry funguje i mezigenerační přenos zkušeností. On náš národ má vlastně tak trochu štěstí. Dlouho bojoval za obnovu své samostatnosti. Pak se musel naučit získávat informace i ze zapečetěného rádia či ilegálně vytištěného Rudého práva pod hrozbou trestu smrti. O něco později pak z Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy, ale to už s menším rizikem. Dnes mu nezbývá, než sáhnout k proklínaným alternativním médiím. Ale hlavní je, že se nenechá zmanipulovat.
Blíží se senátní a komunální volby, v mnoha městech a obcích se spojují i menší strany, nebo si navzájem podporují kandidáty. Může se stát, že tato jednotná, řekněme, protibabišovská fronta většinou středopravicových a liberálních stran převálcuje Babiše jak v senátních, tak komunálních volbách? Co by to mohlo znamenat pro naši zem?
Babiš nebude převálcován, ale určité ztráty utrpí. Ovšem ne díky akcím typu „všichni proti Babišovi“. To mu vždy přinese body. Ale díky tomu, že musí lavírovat, že se mu nepodařilo sestavit dostatečně kvalifikovanou vládu... Ale z protibabišovských postojů a určitých očekávání ještě dokáže vytěžit dost, aby se neocitl v neřešitelných potížích. Podle mě budou podzimní volby poznamenány spíše tímto – „všichni proti Okamurovi“. A je dost pravděpodobné, že ten z toho se svou SPD vytěží víc, než se teď čeká.
Mimo jiné i proto, že strany, které by měly reprezentovat kvalifikovaný odpor zdola, strany kdysi programového typu, jakými jsou KSČM a ČSSD, nevyužily „nápravné sjezdy“ k nápravě, jejich vedení a administrativy upadly do bahna falešných iluzí a jsou na cestě k zániku. To považuji za mimořádně nebezpečné, takže v rámci svých skromných možností se snažím ještě něco zachránit, resp. – jak mě obviňují někteří moji známí – snažím se „křísit mrtvoly“. Ale to by bylo na samostatný rozhovor...
Blíží se sto let výročí vzniku Československa. Co bychom si měli uvědomit v této souvislosti? V jakém stavu se naše země nachází? Proč je národ tak rozdělený? Kdo za to může, že nedržíme spolu?
Ano. Tak právě to jsou ty otázky, které si musíme klást. Kdo a proč nás nejen rozděluje, ale přímo rozeštvává? Jak je možné, že 50. výročí tragického srpna 1968 bylo zneužito k vyvolávání konfrontace v přímém rozporu s odkazem polednového obrodného dění či atmosféry po vstupu vojsk? A také se musíme dívat kolem sebe. Máme zase historickou šanci. Začínáme si nástup zla uvědomovat. Začínáme rozlišovat jeho obrysy. Začínáme chápat, že se musíme začít bránit spolu s přirozenými partnery. V roce 1968 nám bezvýhradná pomoc Jugoslávie a částečně Rumunska nemohla stačit.
Dnes přece jen máme v řadě klíčových problémů současnosti, které souvisejí s destrukční rolí současné globální moci, spojence, o to cennější, že jsou to z velké části naši bezprostřední sousedé. Musíme si toho vážit, uvědomit si zodpovědnost za uhájení středounijního prostoru. To mimo jiné nepůjde bez komplexních a kvalifikovaných reforem, ale to už bych se také dostal mimo téma... Takže úplně na závěr: Dobře se dívejme kolem sebe, používejme rozum a neustále mějme před očima otázku, kdo a proč se nás snaží rozeštvat. Ať aspoň něco vytěžíme z 50. výročí srpna 1968, protože tentokrát to „protektorátní místodržící“ součané globální moci hodně přehnali.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
