V minulém týdnu jsme si připomínali výročí 21. srpna 1968 a pro ParlamentníListy.cz k tomu napsal Ivan Hoffman, že rozporuplné vnímání Ruska, které bylo vlastní pamětníkům, bylo u mladých nepamětníků nahrazeno čirou nenávistí. Vnímáte to také tak, že nositeli ostrých postojů k Rusku jsou často lidé, kteří s ním mají naprosto minimální zkušenost?

Jde o zvláštní jev, o němž jsem si dříve naivně myslel, že je typický pro Balkán či Kavkaz. Staré, zdánlivě zapomenuté křivdy a traumata se po dvou generacích náhle stanou tak živými a palčivými, že stojí za to začít kvůli nim válčit. V českém případě před pár lety začali relativně mladí komunální politici bojovat s naší minulostí. Aniž ji znali a chápali. Stačilo jim, že Ruskou federaci ztotožnili se Sovětským svazem. Hodnotím to tak, že potřebovali mít svého nepřítele a svou válku. Důsledky obojího si naplno užijeme v nastávající zimě. Míra jejich nenávisti vůči Rusku po půl roce války na Ukrajině je pro mne pochopitelnější než třeba v roce 2019.

Situace mi trochu připomíná rok 1914, kdy obecně po celé Evropě starší generace politiků varovala před válečným konfliktem, ale ta mladší s nadšením rukovala do války. Když se vše zhroutilo a zcela se změnil svět, mladí, původně nadšení válečníci z rozpoutání katastrofy obvinili zastánce mírových řešení.