Při jednání s premiérem v demisi Andrejem Babišem o budoucí vládě vytyčili nový předseda ČSSD Jan Hamáček a první místopředseda Jiří Zimola devět programových bodů. Co s vámi jako zastánkyní stabilního daňového prostředí dělají požadavky na zavedení sektorové daně, navýšení daně právnických osob nebo progresivní zdanění fyzických osob, když je zřejmé, že alespoň v něčem bude muset hnutí ANO sociálním demokratům ustoupit?
Je mi z toho docela nevolno. Sektorová daň je nefunkční. Funkční je taková daň, která přinese dostatek peněz do rozpočtu, aniž nějak zásadně zkřiví chování zdaněného. Sektorová daň je typickým příkladem daně, která je z tohoto pohledu extrémně neefektivní. Dá se jí relativně snadno vyhnout tím, že zahraniční podnik přesune svou výrobu do jiné země. Tudíž zcela změní své chování, a ještě do státní kasy dodá méně peněz. Bity na tom budou domácnosti ve vyšší ceně elektřiny, bankovních služeb nebo dalších produktů, na které se sektorová daň dá uvalit. Smutné a opovržlivé bývají motivy k sektorové dani. Jelikož – jak jsem řekla – je neefektivní, motivací není dost peněz pro rozpočet, nýbrž spíš úlitba davu, rozdmýchávání nenávisti vůči údajně špatným korporacím.
Navýšení daně pro právnické osoby je hrozný nápad zrovna tak. Opravdu upřímně nerozumím tomu, jak je možné, že sociální demokraté pořád nechápou, že přímé daně ekonomiku ničí nesrovnatelně víc než daně nepřímé. Anebo pokud to chápou, bylo by zlotřilé navrhovat něco, o čem vím, že to škodí.
A progresivní zdanění fyzických osob snad ani nemá smysl komentovat. Není to tak dlouho, co jsme ve volbách před pár lety vítali rovnou daň… Nyní bychom se měli vrátit ve vývoji zpět. Přitom progrese díky nastavení různých odpočtů, základů a tak dál existuje už dnes.
Prioritami pro sociální demokraty jsou dále růst mezd a platů, problematika exekutorů i proplácení prvních tří dnů nemoci. Budou prosazovat, aby se velké firmy, které tu mají vysoce nadprůměrné zisky nebo si nárokují státní pobídky, více podílely na rozvoji naší země. Od nich získané prostředky by se investovaly do nastartování masivní výstavby družstevních a nájemních bytů. Komunisté je vybízejí k tomu, aby pomohli projednávat typicky levicové projekty, tedy růst minimální mzdy nebo naplnění státního fondu rozvoje bydlení. Jak hodnotíte tyto jejich záměry?
Musíme to chápat v evropském kontextu. Celá Evropa táhne doleva. To, co kdysi bylo považováno za neomarxismus, je dnes považováno za normální levici. To, co kdysi bylo považováno za normální umírněnou levici, je dnes považováno za pravici. A skutečná pravice u nás dnes téměř neexistuje, respektive je jen velmi okrajová. Beru to tak, že tohle dějinné období prostě musíme nějak přežít, nic víc s tím nenaděláme. A nic víc se k tomu asi ani nedá říct.
Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR vyhlásila letošek Rokem rodinného podnikání a klade si za cíl ukotvit v české legislativě definici rodinného podniku, rodinné firmy a rodinné živnosti. Její zástupci se při úterním setkání s Andrejem Babišem shodli na nutnosti znovuzavedení pozemků a dílen do školních rozvrhů. S premiérem se také domluvili, že se pomocí legislativních opatření pokusí přispět k tomu, aby měla řemesla daleko větší prestiž, než je tomu teď. Může něco z toho – například zavedení mistrovské zkoušky – zvýšit zájem o řemeslné profese a změnit přezíravý pohled části společnosti na práci rukama?
Popravdě nemám moc pevný názor na to, zda zavedení mistrovské zkoušky může zvýšit zájem o řemesla – možná ano, úplně bych to nevylučovala, v očích mnoha lidí to může mít podobný zvuk jako maturita. Faktem je, že šikovný a podnikavý truhlář se dnes má mnohem lépe než nešikovný a líný absolvent vyšší střední školy, ve které se naučil klasické kancelářské práce a něco málo účetnictví… S čím bych ale nesouhlasila, to je zavádění pozemků a dílen do školních rozvrhů. V nějakém minimálním objemu se tyto předměty vyučují už dnes. A jestli si někdo myslí, že se povinným rýpáním v hlíně jednou za měsíc stane z dítěte nadšený zahradník, velmi se mýlí. To jsou přesně ty činnosti, které dítě buď okouká od rodičů a díky tomu k nim získá vztah, nebo neokouká. Tesařem se nikdo po absolvování školních dílen nestane. A navíc je to naprosté plýtvání energií v době čtvrté průmyslové revoluce. Už dnes existují roboty, které jsou schopné obhospodařit zcela samy pole, zasít, zalít i sklidit… Úkolem školy by mělo být naučit kritické myšlení a ovládání těchto robotů, nikoliv jejich nahrazování. To je totálně vyhozený čas.
Psali jsme:
V projevu před Spolkovým sněmem prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová, že Evropská unie by měla mít společný azylový systém. Přerozdělování běženců je prý nejméně uspokojivou součástí evropské uprchlické politiky, ale není pochyb o tom, že se vytrvalostí a trpělivostí podaří najít trvale solidární řešení, a tak očekává do června v tomto tématu výrazný pokrok. Přitom zdůraznila, že solidarita není jednosměrnou ulicí. Je reálné, aby pod tímto tlakem Česká republika setrvala i z ekonomických důvodů na svém postoji k přijímání migrantů?
Na tom nejlegračnější je ona hláška, že „solidarita není jednosměrnou ulicí“. To jako že chudší by měli být solidární s bohatými? To jako že země, které se odjakživa bránily imigraci, by měly být solidární s těmi, které imigranty přijímaly s otevřenou náručí, dokud nezjistily, že to trochu přepískly?
Samozřejmě to je jen znásilnění pojmu solidarita. Je také jasné, že tlak na nás poroste, abychom imigranty přibírali. Ale Česká republika vždy byla definována jako národnostní země. Na rozdíl od USA, od Jižní Ameriky, od Austrálie a dalších zemí, které jsou historicky tavícím kotlem národů. Máme tedy právo sebedefinovat naši státní identitu jako národnostní stát neboli odmítnout přijímání imigrantů.
Největším obchodním partnerem Německa se v loňském roce podruhé za sebou stala Čína. Objem jejich obchodní výměny se zvýšil na 186,6 miliardy eur (4,7 bilionu Kč). Česko je desáté s 87,9 miliardy eur (2,2 bilionu Kč). Nejvíce zboží loni dovezlo Německo také z Číny. České republice patřilo sedmé místo s exportem v hodnotě 46,3 miliardy eur. Nejsou tyto údaje svým způsobem i důvodem k hrdosti nad pozicí Česka, že víc pro obchodování potřebuje Německo už jen země typu Číny, USA, Francie, Británie či tradičního Nizozemska?
To má samozřejmě dva rozměry. Zaprvé ČR je relativně malá země, takže nemůže hrát roli nejvýznamnějšího obchodního partnera. Zadruhé je tu geografická blízkost, takže na druhou stranu významným obchodním partnerem budeme vždy.
Kdybych vaši otázku vzala úplně doslovně, musela bych to chápat tak, že bychom měli být na jižní Moravě hrdí například na to, že jeden pohraniční podnik u německých hranic se dohodl se druhým pohraničním podnikem na vzájemném obchodu… Rozumějte: Já pod slovem „hrdost“ chápu něco, co jsem sama dokázala, a mohu tedy být hrdá sama na sebe. Míra zahraničního obchodu celé země není něco, co by ten který konkrétní člověk dokázal.
Ale samozřejmě chápu, jak to myslíte. Takže bych to s dovolením trochu přeformulovala: Tyto údaje jsou důvodem k uvědomění si, jak moc je pro nás i pro Německo důležitý společný evropský trh.
Přestože průměrná mzda prodavačů a prodavaček v Česku se pohybuje kolem 17 tisíc korun hrubého, řetězec Lidl oznámil zvýšení nástupních mezd o pětinu na 28 tisíc korun. Kdo může být vítězem a kdo poraženým v této válce o pracovní sílu při jejím velkém nedostatku?
Teď se asi budete divit, ale já musím říct, že poraženým jsou v této hře úplně všichni, a to včetně prodavaček. Tyto prodavačky sice krátkodobě dostanou hodně přidáno, ale za pár měsíců nebo let Lidl místo nich nainstaluje samoobslužné kasy, protože se mu to prostě vyplatí víc než zaměstnávat tak drahé prodavačky…
Důležité je uvědomit si širší souvislosti. Tak vysoký tlak na růst mezd je přímým důsledkem nedostatku pracovních sil. Nedostatek pracovních sil je zase důsledkem přehřátí ekonomiky, přehřátí ekonomiky je důsledkem nulových úrokových sazeb a intervencí z dílny ČNB. A to všechno – všechny ty atributy přehřátí ekonomiky – povedou k tomu, že firmy už nebudou schopny víc rozšiřovat výrobu, protože zaměstnanců bude málo, a ti současní strašně zdraží, a to se musí zlomit do hospodářského ochlazení. Už asi posté tu tedy konstatuji, že neuvážená politika ČNB vedla k tomu, že nyní ekonomika roste výrazně nad poměry, což potom zase povede k poklesu hlubšímu, než k jakému by došlo, kdyby se takhle nepřehřála.
Senzační olympijské zlato Ester Ledecké vyvolalo i takové reakce, že to je jen další důkaz neexistence státního systému na výchovu sportovců, když za velkými triumfy stojí projekty „bláznivých“ rodičů. Stát sice prostřednictvím Ministerstva, školství, mládeže a tělovýchovy dotacemi na sport přispívá, ale pamatujeme si, jak to s dotacemi chodilo za ministryně Kateřiny Valachové. Jak byste si podporu sportu, ať už dětí, nebo perspektivně vrcholových závodníků, ze strany státu představovala vy?
Hypoteticky nejlepší podporou by bylo nezvyšovat daně a nechat mezi lidmi víc peněz, aby z nich sami mohli financovat výchovu svých dětí. Není jediný důvod myslet si, že právě sport je tím jediným správným odvětvím, které stát má financovat. Není pravda, že sport je veřejný zájem. Není. Sport je jen a pouze soukromý zájem. Stát by na sport neměl platit vůbec nic, zrovna jako neplatí na jiné typy koníčků.
Mezinárodní poradenská firma PwC odhaduje, že ve střední Evropě ohrozí nástup automatizace a robotů v následujících dvou dekádách až 40 procent pracovních pozic. Ze studie PwC nazvané „Skutečně nás roboti připraví o práci?“ vyplývá, že jen v Česku tato technologická změna postupně ohrozí až dva miliony pracovních míst. Řídicí partnerka PwC pro střední a východní Evropu Olga Grygier-Siddonsová v rozhovoru pro Hospodářské noviny radí mladým, aby se na nejistotu budoucího pracovního trhu připravovali tak, aby byli buď nejlepšími programátory na světě, nebo aby dělali věci, které se do programů převést nedají. Proto její děti studují literaturu, hudbu a jazyky. Kam byste jako spoluautorka Robota na konci tunelu chtěla své děti nasměrovat vy, nebo co byste doporučila školákům a studentům?
Já především čekám, jaký talent se u mých dětí projeví. Každé dítě má nějaký talent. Když mu nejde škola, jde mu třeba řemeslo. Když mu nejde ani škola, ani řemeslo, je třeba empatické. A tak dál. V dětech musíme objevovat individualitu, nesmíme je nutit být stádní a průměrné.
Jinak ovšem se závěry naprosto souhlasím: Roboty budou všechny rutinní práce vykonávat samy. Naprosto nemá smysl snažit se jim konkurovat. Smysl má naučit se je ovládat. Nemusí to být hned formou programování, které ne každý zvládne, ale alespoň formou schopnosti jednoduché algoritmizace. Riziko, že lidé, kteří nevykonávají kreativní povolání, přijdou o práci, je opravdu vysoké. Naštěstí o co víc míst se ztratí v jedněch oborech, o to víc míst se objeví ve službách. Musím se přiznat, že jsem docela sama překvapená, jak se vize z Robota na konci tunelu rychle materializují – za toho půl roku, co je na světě, mi už přišla řada e-mailů, v nichž se čtenáři podivují, jak rychle nastíněný vývoj postupuje: Od sdílených aut, vývoje kolem Uberu přes robotizaci až po svět kryptoměn…
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
