V reakci na to, že při vyjednávání o podpoře druhé vládě Andreje Babiše se schyluje ke shodě na uzákonění referenda, zazněly hodně dramatické výroky ohledně zpochybňování našeho členství v EU. Byl by případný odchod Česka z EU ekonomickou sebevraždou, jak varují někteří ekonomové?
Ale to přece nikdo neví a vědět nemůže! Nikdo přece ani netuší, jak by byly nastaveny podmínky po našem odchodu z Evropské unie! Kdo to tvrdí, lže.
Bohužel euroelity a jejich tuzemští podržtaškové nám vnucují myšlenku, že jde o souboj hodné EU a zlých nacionalistů, kteří se jen klepou na to, jak se po případném odchodu z Evropské unie vybuduje hranice, přes niž neproklouznou ani zboží, ani peníze, ani lidé, případně se dozvídáme, jak se dostaneme do ruského vlivu. To je ale přece nesmyslné strašení.
Je v zájmu všech jak v České republice, tak v EU zachovat pohyb zboží, kapitálu a lidí s co nejmenšími překážkami. Ano, slyšíme výhrůžky, že s námi Evropská unie po našem případném odchodu zamete, nehledě na to, že by to bylo proti zájmu jejích občanů i firem. Pak se ptám: pokud máte za partnera násilníka, který vás trápí a který vám vyhrožuje, že po rozchodu vám bude ubližovat ještě víc – je to důvod s ním raději zůstat a velebit jeho „velkorysost“? Skoro bych řekl, že takto se velké říše nikdy nebudovaly, a pokud ano, pak dlouho nevydržely.
Častým zaklínadlem bezbřehých obdivovatelů Bruselu je skutečnost, že v čistých transferech dostáváme z rozpočtu EU více, než do něj dáváme. Česká televize v pořadu 168 hodin nabídla grafiku znázorňující, že z EU nám až dosud na dotacích připlulo 1 211 miliard korun, zatímco jsme odvedli za stejnou dobu 515,8 miliardy korun. Když to zlehčím, co bychom si bez těch téměř 700 miliard korun počali?
Ale ono to přece nefunguje jako primitivní kupecké počty v koloniálu na náměstí!
Odpovím vám příkladem: Máte 30 korun, chcete si koupit chleba na rohu u svého prověřeného pekaře. Stát vám ty peníze vezme, pošle do EU, tam k nim přidá 20 korun, které vezme Němcům a pošle to firmě „Spojené chlebárny a.s.“ jako dotaci. „Spojené chlebárny“ vám pak prodají chleba za 20 korun. Nesedí vám to? Není divu. Přesně stejně stupidní kvazivýpočty stojí za vámi zmiňovanou grafikou. Ano, vzali vám 30 a poslali zpátky 50, takže jsme všichni zdánlivě 20 v plusu a „experti“ radostně hýkají. Tam totiž jejich „výpočty“ končí. Jenže vy nemáte chleba, který jste chtěl, ale chleba od firmy, která „umí čerpat dotace“. Chleba vás nakonec stál 50 korun, a ještě vám nějaký hlupák vysvětluje, že je to pro vás výhodné. Neřeknou vám o šílené administrativě, která je s čerpáním dotací spojena. Nezmiňují, že pekař na rohu zkrachoval a propustil své dva zaměstnance, které zaměstná dotovaná firma, která získá další dotaci na snížení nezaměstnanosti, zamlčí vám vliv poslaných eur na kurz koruny, „expertům“ nedojde ani to, že oškubaný Němec by si možná taky koupil ten dobrý chleba na rohu, kdyby ho stát neoškubal...
Takže co bychom si bez těch 700 miliard počali? Lidé by byli bohatší a podniky by vyráběly to, o co lidé stojí, nikoliv co preferuje úředník. No a pak je tu ještě jedna věc – lidem by nevnucovali mentalitu žebráka, který musí líbat ruku euroúředníka, jež mu „velkoryse“ dává almužnu, kterou vzal někomu jinému. Ale kdo by dnes stál o bohaté a sebevědomé občany, že? Takoví se špatně ovládají. Takoví nemusejí studovat slevové letáky obchodních řetězců a třeba by jim došlo, jak s nimi někdo nehezky manipuluje…
Málo se zmiňuje skutečnost, že každý projekt financovaný z EU vyžaduje spolufinancování, a to v řádu desítek procent, nezřídka i více než polovinou celkové sumy. Snižuje tento fakt „výhodnost“ s ohledem na to, že bychom měli třeba jiné priority, na které ale dotace z Evropské unie nedostaneme?
Ano, spolufinancování je jedním z problémů, který s dotacemi úzce souvisí, jak jsem uvedl před chvilkou. Znáte britský seriál „Jistě, pane ministře“? Tam zazněla krásná fráze: „Dotace nelze rozhazovat na to, co by si lidé přáli. Dávají se na to, co lidé nechtějí, ale co mít musejí. To, co chtějí, si koupí sami.“ V tom je geniálně shrnuto vše.
Vidíte jako člověk libertariánského založení nějaký rozdíl mezi dotací od státu a od Evropské unie, tedy že příjemci se na ni v prvním případě složí tuzemští daňoví poplatníci, zatímco ve druhém ti z bohatších členských zemí?
Principiálně v tom rozdíl není. Stále to jsou peníze, které vezmou lidem a dají vybraným na to, co si úředník a politik přejí mít. Jak náš stát, tak Evropská unie navíc ještě drze tvrdí, jak nezasahují do hospodářské soutěže.
Jakou roli by při vašem rozhodování v případném referendu hrál váš odpor k systému dotací v rámci Evropské unie a převážil by klady plynoucí z našeho členství?
Dotace byly jedním z důvodů, proč jsem já osobně hlasoval v referendu proti vstupu do Evropské unie. Od té doby se vše ještě mnohem zhoršilo. Nutno však říci, že dotace nejsou jedinou věcí, která je na dnešní EU špatná a která škodí lidem. Nicméně aby nedošlo k mýlce – český stát taky není žádná výhra! Stát či jakýkoliv obdobný útvar má lidem zajistit bezpečí, spravedlnost, elementární veřejnou správu a to, aby nikdo neumíral hlady. A je mi srdečně jedno, jestli bude na úrovni okresu, kraje, státu či kontinentu. Měli bychom chtít věcné řešení – minimalizovat agendu centrální autority. Vize toho, že zlý Brusel ubližuje dobrákům na českých ministerstvech, je zcela mylná. Jen ty naše úředníky a politiky přece jen do Jeleního příkopu hodíme snadněji…
Psali jsme:
Francouzský ekonom Thomas Piketty upozornil, že východní země Evropské unie jsou ve skutečnosti už dávno čistými plátci. Suverénně nejhůře přitom vychází Česko, protože v letech 2010–2016 odešlo 7,6 procenta českého hospodářského výkonu v kapitálových příjmech na Západ, zatímco opačným směrem z evropského rozpočtu to bylo 1,9 procenta. Lze tohle vůbec poměřovat?
Zaprvé – v těch „velkých“ počtech, strategiích a gestech by nemělo zaniknout to hlavní – čistými plátci jsou rozhodně vždycky lidé. Ty stát oškube a vrátí jim málo, a to málo je předražené. Vždycky.
Zadruhé – myslím, že Piketty skutečně trochu sčítá jablka a hrušky. Dividendy mnohem víc souvisejí s množstvím zahraničních investic a s jejich ziskovostí než s dotacemi. Jinými slovy – pokud by Škoda auto nepatřila Němcům, ale Frantovi Vomáčkovi, vyplácela by mu přece asi stejné dividendy. Jediný rozdíl by byl ten, že ven by ty peníze odtekly nikoliv jako dividendy zahraničnímu vlastníkovi, ale pan Vomáčka by si je po výplatě a zdanění asi převedl na nějaký svůj zahraniční účet, aby nezůstávaly v tomto nevyzpytatelném daňovém pekle. Takže by se jen objevily v jiné položce zahraniční platební bilance a pan expert by nevypadal zase tak moc jako expert, ale jako trouba.
Odliv dividend proudících do západních firem zdaleka převyšuje objem transferů, které tekly opačným směrem. Dalo se ale nějak zabránit tomu, aby se západní investoři, a zejména ti němečtí, postupně stali vlastníky velké části kapitálu ve východoevropských zemích?
A proč by měl někdo něčemu bránit? Víte, mě děsí, jak moc lidé řeší peníze, které nejsou jejich. Mně je přece jedno, jestli peníze, které nejsou moje, patří Hansovi nebo Pepovi. Spíš se snažme neházet klacky pod nohy našim podnikatelům. V Česku žijí chytří, pracovití a podnikaví lidé, když z nich nebude náš stát dělat almužníky, brzo si začnou kupovat fabriky v Německu. Podívejte se, jaká jsme velmoc v IT. Víte proč? Protože do toho stát skoro nezasahuje. Zatím. Místo deregulace, snížení byrokracie, hlášení, kontrol a odbourání dotací řešíme, jestli nás náhodou někdo zvenku „nešidí“. Zase se lidem vnucuje, že jsou něčí obětí a že je někdo „spasí“. Zřejmě další regulací. To je fakt na hlavu…
Bylo pro země střední a východní Evropy dostatečnou kompenzací to, že jim evropská integrace přinesla vyšší produktivitu jejich ekonomik a pracovní místa na úkor transferů velké části zisků na Západ? Lze v té souvislosti mluvit o koloniálních poměrech?
Žádné koloniální poměry, to je nesmysl. Evropská integrace sice přinesla něco pozitivního a něco negativního, ale rozhodně to nebyly větší produktivita a pracovní místa. Za ty může neviditelná ruka trhu, resp. miliony a miliony viditelných ručiček spotřebitelů, kteří stojí o naše výrobky a služby. Můžou za ně skvělí lidé, kteří u nás žijí, pracují a podnikají. Navzdory evropským i tuzemským regulacím a nesmyslům. Nedělejme z nich bezmocné almužníky, kteří mají být vděčni za euro hozené do klobouku, dejme jim víc svobody a méně otravování ze strany státu i EU a ukážou světu, co v nich je.
V Salonu Týdeníku Echo, který hledal odpověď na otázku, proč je u nás tolik lidí s poraženeckými pocity, také zaznělo, že v posledních dvou letech odplývá z Česka na dividendách kolem 300 miliard korun každý rok, tedy zhruba pět procent veškerého ekonomického výkonu, a kdyby tomu tak nebylo, růst české ekonomiky by se nejméně zdvojnásobil, a že jsme tedy jakýsi krmelec Evropy. Copak tomu může Česko zabránit bez rizika, že by se investoři přesunuli někam jinam?
Vidíte – zase lidé diskutují o cizích penězích. Zase ta pozice bezmocné oběti... To je fakt strašidelné... Bylo by nám líp, kdyby někdo něco udělal... Hlavně nehledat vinu v sobě. V našich politicích. V našich úřednících. V našich regulacích. V našich „expertech“, v našich elitách...
Víte co? Cizí investoři od nás stahují dividendy, protože není výhodné je tu nechávat. Proč? Protože ČNB tiskne koruny jako o závod. Stát svojí horlivostí a eurohujerstvím ničí podnikatelské prostředí. Psaní „projektů“, tak aby vyhovovaly úředníkům, je výnosnější než péct chleba nebo spravovat střechy. Silnice mizerné, mosty padají, ale cyklostezky odnikud nikam se budují a najdou se peníze i na lavičku Václava Havla. Soudy nefunkční. Pošta. Železnice. Organizace školství a zdravotnictví odpovídá 20. století, pokud ne 19... Kam sáhne stát, tam je průšvih a stagnace. Zrušme 80 procent státní agendy, nechme stát, aby nechal lidi žít a podnikat. A zahraniční investoři se budou prát o to, aby sem investovali. Do státu, který vychovává z lidí pasivní žebráky, kteří jen uvažují, jak si rozdělit cizí peníze, se investovat nikomu moc nechce. A pokud, tak jen krátkodobě a pak se ziskem pryč. Je to jen na nás.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
