Poté, co Česká televize přišla s novým seriálem Hlava Medúzy, přišla ostrá kritika z pera Kamila Fily z Respektu. Podle něho je to seriál pro staré lidi a ČT si prý jednoduchostí seriálu a děje o těchto divácích myslí, že jsou hloupí a jednodušší. Podle něho je to stejně hrozný seriál jako Detektiv Martin Tomsa v podání Marka Vašuta v 90. letech. Jak to vidíte vy?
Pokud jde o Kamila Filu. Naprosto mi nevadí, že se mu nelíbila Hlava Medúzy. Viděla jsem zhruba polovinu dílu a ani mne neohromila. Kdyby ano, dokoukala bych.
Co mi ale vadí, je jakási obecná shoda na tom, že pokud je něco pro starší lidi, je to synonymum toho, že je to jednoduché a pitomé. Tedy místo dlouhé argumentace použijeme „je to pro starší lidi“. To je ageismus a je nepřípustný. Kdyby kritik řekl, že „je to pitomé, prostě pro ženy“, zvedl by se křik – a oprávněný.
Co byste vzkázali Miroslavu Kalouskovi?Anketa
Ageismus se ale uhnízdil a bereme jej jako samozřejmost. Starší přece volí ty špatné strany. Je třeba přemluvit bábu a dědka. Na rozdíl od „nás mladých a pokrokových“, nechávají se napálit prodejci levné energie a tlachají o lécích na revma. Je to stereotypní vidění, tragické u scenáristy, desetkrát horší u kritika. Rozdělovat takto společnost je nebezpečné a hlavně, je to ozvěna schematismu dávných let, kdy se všechno staré muselo zahodit a mládí pozvedlo vlajku revoluce.
Tvorba devadesátých let s náhle otevřenou propustí komerce bude chtít nepochybně sémantické i historické zkoumání. Bylo to od režiséra i herců romantické okouzlení tehdy čerstvě pouštěnými béčkovými americkými detektivkami nebo ironizace žánru? Například u dílu Bílá past seriálu Detektiv Martin Tomsa, nevím. Jinak… i kameru měl Marek Vašut nápaditější.
Nicméně i Hlava Medúzy má na obrazovkách veřejnoprávní televize co dělat.
Nemějme iluze o tom, že úplně všichni lidé – jakéhokoliv věku – prahnou dívat se pouze na sexem probuzenou buditelku Boženu Němcovou v precizních interiérech a dokonalých kostýmech. Mimochodem po miniseriálech Marie Terezie či Anatomie zrady další z fantastických počinů posledních let, který lze udělat právě jen v České televizi. Přitom nejnavštěvovanější české filmy jsou komedie… Většinou velmi hloupoučké komedie. I ty Česká televize koprodukuje. Na tomto místě je třeba dodat, že polovina občanů má IQ menší než 100. Což není nic pobuřujícího, skladba obyvatelstva je různorodá. I oni jsou koncesionáři, i pro ně Česká televize vyrábí. Média veřejné služby mají informovat, vzdělávat a bavit celou společnost. Tedy i diváky Hlavy Medúzy, která je zaměnitelná s jakoukoliv jinou teď vysílanou detektivkou. Můžou být Případy 2. oddělení. Případy 3. oddělení. Takzvaně žánr přes kopírák.
Nakolik lze brát vážně, když se Kamil Fila coby umělecký kritik pouští do rozborů čistě zábavné tvorby? Je to v pořádku od člověka, který se označuje za fanouška maďarských, íránských a tchajwanských existenciálních dramat?
To je, nezlobte se, otázka… poněkud… mimo mísu. Kamil Fila je kritik. Vystudovaný historik filmu.
Mimochodem, před lety mezi Filou a Renčem byl ještě horší konflikt. Při konfrontaci na rozhovoru v Českém rozhlase si vjeli do vlasů a Renč ho označil za idiota a řekl, že pokud by byl ve studiu osobně a ne před telefon, dal by mu „do držky“. Do jaké míry může mít sedm let stará hádka vliv na to, jak recenzent následně píše o tvůrci?
V případě seriálu Hlavy Medúzy určitě ne…
Jistě, může to být problematické, protože pokud by kritik ohodnotil dílo režiséra, s nímž je ve sporu, špatně, může to být přičítáno jejich vzájemnému vztahu. Mezi kritiky a tvůrci to ale vždycky jiskřilo. Ale zase naopak: Pokud kritik ohodnotil několikrát špatně dílo režiséra, nemůže být přes dovedně udělaný marketing režisér špatný?
Renč je vynikající řemeslník. Rutinér. Režisér mýtu budování kapitalismu podle Václava Klause... Víc režisérem klipů a reklamy, než filmů… Kampaň Nemyslíš, zaplatíš. Film Requiem pro panenku objevil Aňu Geislerovou i Lucii Bílou. A pak už to byly kšefty… Videoklipy pro Lucii Bílou či kapelu Lucie (Medvídek), muzikál Rebelové. Pamatujete spoty z kampaně ODS „Po modré společně“? se Šimonem Cabanem? Režisér volebního spotu Miloše Zemana pro prezidentské volby. Sázka na Michala Viewegha Román pro ženy či předlohu Haliny Pawlowské (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci) byly už filmařsky rutinní kusy. Renč je vynikající režisér peněz.
Jak je na tom seriálová tvorba v České televize obecně? Zvláště v posledních letech vzniká v produkci Kavčích hor řada oblíbených a sledovaných seriálů, zvláště krimiseriálů. Třeba Labyrint, Cirkus Bukowski a Rapl nebo Případy 1. oddělení. Jak zhodnotit práci programového ředitele Milana Fridricha?
Milan Fridrich je skvělý programový ředitel. Nejlepší od roku 1989. Nebojí se ani velkých dramat, nebojí se ruských filmů a seriálů, nebojí se nákupu neobvyklých věcí. Přitom má ale pořád na mysli tu svatou veřejnoprávní trojici, že totiž musí diváka nejen vzdělat a informovat, ale i bavit. Myslím, že Milan Fridrich je výjimečný programový ředitel i v evropském kontextu. Málokomu se podaří takto vyvážit obsah, jako právě jemu. Jeho je zásluha, že na ČT2 už se dá dívat. Jeho je zásluha, že český film a televizní tvorba nejsou odtrženy od diváků.
Jediné, co ČT už netočí, je přechodový můstek mezi divadlem a televizí. Nostalgie televizních inscenací. Takové, jako Romeo a Julie na konci listopadu, Půlpenny či Podivná paní Savageová s Danou Medřickou. Nebo třeba seriál Taková normální rodinka s Danou Medřickou, Marií Rosůlkovou, Janou Štěpánkovou a Danou Kolářovou: To byl přece koncert herectví v komorním, „pokojovém“ provedení papndeklových ateliérů na Kavkách. Skromná filmařina, ale krásné divadlo. Dodnes.
Jaká je současná česká seriálová tvorba, zjistíme za třicet let. Budou seriály, které přežijí – stejně jako se díváme dnes na Nemocnici na kraji města. A budou seriály, které sice budou k vidění, ale nikoho rozhodně nevzruší. Myslím, že víc bude těch druhých. Filmařinu zabíjí rutina. Myšlenková rutina. Kameraman, kterého bolí záda a bojí se ohnout k jinému záběru. To, co selhává, je ne-odvaha scenáristů k velkým nebo nezvyklým tématům. Koho kdy zajímali cirkusáci? A přece vznikla velká freska – Humberto.
Mediální analytička Irena Ryšánková
Kdybych rozhodovala o dramaturgii České televize, zadala bych jako velkou fresku příběh Jaroslava Keila, hlavního inženýra Vodního díla Orlík a ředitele stavby přehrady inženýra Aloise Krause. Znali se ještě z výslechů gestapa… Československo po válce, plánování opravy ekonomiky. Na té stavbě je dodnes co obdivovat i co kritizovat. Vycházet se dá z magisterské práce mladého historika Jana Kouby. Ale to je možná moje zaujatost technikou, a tím, čemu se říká „průmyslový rozvoj“.
To, co selhává, je velkorysé financování televizní tvorby a casting navazující na divadla. Všichni sází na pár „ojetých“ tváří z karlovarského festivalu v několika „ojetých“ rolích. A tak se točí sériové kriminálky bez nápadu. Nikdo nehledá v krajských a okresních scénách. Nikdo se nevěnuje práci s herci na malých formátech. Nikdo nezkouší různá prostředí práce tak, jak se to dělalo kdysi povinně na FAMU. Všichni dnes žvaní v kancelářích a v autech nebo v kavárnách. Rozhlasové inscenace kryté obrázky. To není filmařina. Je takový život? Taky není… Dnes filmový Barrandov a Kavčí hory ročně vyrobí méně než kdysi. Cesta ke kvalitě velkých seriálů vedla přes obrovskou práci na malých rolích.
Povede se deset procent. Sto procent se ale musí vyrobit, aby se deset procent dalo vybrat.
Nakolik může veřejnoprávní televize dosáhnout rovnováhy v tom, aby dovedla nabídnout seriály a filmy celému spektru společnosti a vedle sociologů, filozofů či jaderných fyziků a absolventů estetiky a kultorologie si ČT s chutí zapnuli i skladníci, zedničtí přidavači nebo uklízečky a dojičky?
Nepochybuji, že se jaderný inženýr rád podívá na nějakou úplnou plytkou hloupost a nevím, proč by si skladník nemohl „přečíst Vergilia v originále“. Myslím, že většina lidí má dny, kdy chce vidět nějaké skvělé představení na Artu, dny, kdy se podívá na Jedničku na – řekněme – Případy prvního oddělení nebo na Dvojku na Kateřinu Velikou či na dokument o dobývání vesmíru. Nebo na Daniela Stacha, mimochodem další neuvěřitelné zjevení naší mediální scény. Myslím, že v tomto Česká televize rovnováhu našla.
Pro kvalitní a objevnou tvorbu musí mít scenáristé chuť (stejně jako za Dietla) a odvahu jít do prostředí nemocnice, sběrných surovin, školní kuchyně, kasáren, samoobsluhy nebo stavby na „náslech“, strávit tam jako uklízečka či jiný nenápadný pomocný personál půl roku normální práce a, aniž kdo zjistí, že se jedná o špionáž, vrátit se s „ulovenými“ charaktery, jejich příběhy, intimnostmi, řečovými zvláštnostmi, se znalostí žargonu, chování… Desítky nahraných vyprávění, stovky poznámek… Oblíbené vtípky, koníčky, příběhy. To je práce dialogového scenáristy velkého seriálu. Musí vědět. Musí znát „celé spektrum společnosti“. Nesmí pohrdat „celým spektrem společnosti“.
Fotogalerie: - Dvacet dva let Kalouska
Jak porovnat seriálovou tvorbu mezi veřejnoprávní ČT a komerčními stanicemi, kde dominují zejména na počet dílů dlouhé či „nekonečné“ seriály typu Ordinace v růžové zahradě, respektive Ulice?
Nekonečné seriály jsou levné a mají relativně velkou sledovanost. Jsou postavené na psychologii. Melodrama. Jsou návodem k životu pro ty, jejichž každodenní život je osamělý a prázdný. Jsou emocionální výplní. Daytime soap opera. Nahrazují nám pavlačový dům, ve kterém každý o každém věděl vše. Některé mé kamarádky se na ně dívají u žehlení. Ostatně, k tomu byly určeny. Původně rozhlasové, později televizní nekonečné seriály pro ženy v domácnosti, s nekomplikovaným dějem, které jsou nosiči reklamy. Jsou jimi, mimochodem, doteď. U nás ve Springfieldu se v rozhlase denně vysílalo od roku 1937 do roku1956, v televizi pak v letech 1952–2009. 72 let. Nejdéle vysílaná mýdlová opera na světě. Sponzor Procter & Gamble. Jen pomněme, kolik je to product placementu.
Vůbec bych mýdlové opery nesrovnávala s „minisériemi“ či seriály, které mají těch pověstných 13, maximálně 30 dílů. Seriály ČT se nevyrábí za pochodu, nejsou „záznamem včerejška“. Nevysílají se desítky let. Porovnávat Ulici nebo Velmi křehké vztahy s několikadílnými filmy jako Marie Terezie, Božena Němcová či Labyrint prostě není fér.
Jsou to dva odlišné žánry, spojuje je jen to, že jde o seriál. Buďme rádi, že seriály ve veřejnoprávní televizi vznikají, Božena Němcová by na komerční stanici nikdy nevznikla. U výpravných historických děl je to ekonomičnost využití lokací i kostýmů. Na druhé straně, buďme rádi, že média veřejné služby nepotkalo ono Železného „ať vyrábí jen to, co komerční média nechtějí“, že jsou stále plnoformátová a může tedy vyrábět i díla plytčí či zábavná. I ta totiž na jejich obrazovku patří.
Co vůbec fenomén zmíněných „rychloseriálů“ a jejich oblíbenost vypovídá o české společnosti? A lze z toho vůbec něco soudit? A co z popularity těchto seriálů vyčíst? Je to jen zabiják či vyplňovač volného času?
Soudit z toho nelze naprosto nic. Lidé, kteří jsou cílovou skupinou těchto seriálů, žili vždycky. Začalo to každodenními táčkami babek na nádvoří hradu či vesnické návsi. Na poněkud méně kultivovaném Západě jsou mýdlové opery považovány za dobrý způsob trávení volného času a jsou považovány za silné médium pro šíření specifických postojů, myšlenek a různých kultur do té části společnosti, které se soustavné vzdělání a interkulturní socializace vyhýbá. Je to prostředí užitečné pro nenápadné vzdělávání, informování a zábavu publika, zejména žen v domácnosti a dětí. Vytváří sdílené zážitky, hodnotový rámec a následováníhodné hrdiny, kulturní vzorce. Je to levný prostředek podprahového ovlivňování části společnosti. 92 dílů seriálu Sex ve městě ovlivnil postoje milionů žen směrem k sebevědomí, samostatnosti a hodnotám liberálního feminismu. Hledání „Pana Božského“ je přitom hledání duše ženy uprostřed velkoměsta. Ten sex je jen únikem z osamělosti.
Jak jsme na tom v České republice s úspěšnými seriálovými tvůrci, za které by se nemusely stydět velké produkce typu HBO či Netflix? Napadá mě určitě Jiří Strach, jeho tři série Labyrintu či minisérie Ďáblova lest a Ztracená brána nebo Jan Pachl a jeho Cirkus Bukowski a Rapl. Máme jich víc nebo to na poměry malého českého trhu ani nelze očekávat?
Co je úspěšný seriálový tvůrce? Hodnocení je podle počtu napsaných dílů, počtu diváků, kladných kritik pana Fily nebo podle výplaty? Strach je na můj vkus malinko monotematický, i když je skvělý. Notabene… kde končí záhadolog Arnošt Vašíček a začíná Strach? Vašíček se nebojí velikosti úkolů… napsal scénář k 13dílnému seriálu Setkání s tajemnem. A seriál Planeta záhad pro ČT, ke kterému psal scénář, dělal i kameru a režii, měl 52 epizod. Strážce duší měl také třináct dílů…
Hledáme scenáristu, který určuje charakter postav, nebo režiséra, který dává seriálu rytmus?
Kdo je duší seriálu Ulice, který běží dennodenně nepřetržitě od června 2005? „Šéfautorka“ Lucie Paulová, hlavní dramaturgyně Iva Bruknerová? „Šéfrežisér“ Dušan Klein?
Myslím, že na poměry země, která má deset milionů obyvatel, máme tvůrců docela hodně. Jde o tematickou pestrost. I když, myslím, teď postrádáme autory s dětskou duší. Nemá kdo vymyslet nového Pana Tau. Arabelu. Nový Čtyřlístek. Krtečka. Medvědy od Kolína. Rumcajse. Chybí Trnka, Štěpánek, Pojar, Zeman.
Hlavně z počátku 90. let zde byla populární importovaná televizní produkce. Pamatujeme hojně sledované seriály typu Dallas, Dynastie, Beverly Hills nebo Pobřežní hlídka a další. Pak přišla obliba latinskoamerických telenovel jako Esmeralda a Divoký Anděl. Je ve srovnání s tím současná česká seriálová tvorba lepší?
Upřímně, nevím, jak bych mohla tohle nějak porovnat. To jsou přece seriály, zasazené do idealizované reality zemí vzniku. Jistě, nepochybně se rádi podíváme na Alexis a baví nás, ale stejně nepochybuji, že realita ropných magnátů je nám vzdálena, stejně jako José Armando. Také si ale uvědomme zásah seriálů. Spojené státy či země Jižní Ameriky jsou obrovský trh. Vyjadřovací prostředky jsou jiné. Vzdělanostní skladba obyvatelstva je jiná. Jihoamerické či turecké (na ty jste, mimochodem, zapomněl) telenovely mohou být jistě oddychová záležitost, ale jsou kulturně naprosto mimo. Česká soap operová tvorba je jiná a uzpůsobená jinému typu diváka. Těžko můžeme porovnávat kulturní kořeny, nelze přece definovat, které jsou „lepší“. Tedy lze jednu kulturu považovat za „lepší“, ale potom je to kulturní kolonialismus a nadřazenost.
Dallas byl počátkem „klausovských“ devadesátek pro naivní výukou amerického kapitalismu. Návodem k použití. K napodobování. Stejně jako pro jejich děti to byli Strýček Skrblík a jeho tři synovci, Dulík, Bubík a Kulík. „My z Kačerov“. Prostě promo nových hodnot.
Samostatnou kapitolou jsou televizní zábavné formáty, kterých ještě před deseti, dvaceti lety na českých obrazovkách byl dostatek. Dnes až na výjimky typu Všechnopárty Karla Šípa nebo Show Jana Krause (byť nejde úplně o totéž) prakticky vymizely. Čím to je? Zmizela divácká poptávka?
Jednak si myslím, že televizní zábava je docela těžká disciplína. Jak pravil Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda. A pak – divák se mění a nabídek je obrovská řada. Nejsme v situaci, kdy máme dva programy a všichni se koukáme na ten velký Silvestr nebo na Televarieté. Dnes máme cca sto televizních kanálů. Kategorie lidí, která se dívá na zábavný formát s Karlem Šípem nebo na Banánové rybičky, snese reprízu. A tak je dnes program plný repríz.
Vysílání televize tak, jak ji známe, má před sebou možná ještě poslední generaci diváků. Je spousta platforem. To, co vy uvádíte, nejsou „velké zábavné pořady“, jak jsme je znali za socialismu. Kdy Československá televize měla tanečnice, orchestr a spoustu dalších těles, která by dnes Česká televize ani finančně neutáhla. To, co jste uvedl, jsou v podstatě diskusní pořady, formáty, okopírované odjinud. Jsou dnes diváci ochotni se obléknout a jít se podívat na natáčení Televarieté? Nejsem si jista. Tyhle velké pořady měly i jiné evropské televize, ORF, německé televize. A všude buď zanikly, nebo pomalu zanikají. Fyzická pospolitost v době rozvinutých komunikačních prostředků příliš netáhne. A v době covidu už vůbec ne.
Výrazně bylo vytracení zábavných pořadů vidět třeba na silvestra, kdy všechny stanice jely archivy nebo archivy archivů. Spousty lidí si stěžovaly, že na klasických stanicích nebylo co sledovat. Můžeme čekat, že se to časem změní nebo jde o typ produkce, která patří do historie?
Možná že v rámci nostalgie a návratu budou programy oživeny. Stejně jako se vrací síťovky, monstery a křesla od Halabaly. Ale vzhledem k finanční a logistické náročnosti se nedomnívám, že by k tomu došlo. Nehledě na změnu diváckých návyků.
Vedle nové seriálové tvorby, které je za poslední jednu dvě dekády značné množství, stále ještě televize nerezignovaly na další a další reprízy starých seriálů jako Třicet případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města nebo i Žena za pultem, která se občas objeví. Reprízy těchto předlistopadových produkcí bývají čas od času terčem odsudků a kritiky, že jde o ideologický brak. Jak to je? Mají tato díla v sobě fundament dobrého řemesla?
V prvé řadě je nutno říct, že tyto seriály reprízují akviziční televize, stanice, které nemají vlastní tvorbu a tak točí pořád dokola staré seriály z archivů Československé televize.
Majora Zemana jsem viděla za poslední měsíc na různých stanicích v různých fázích. Ta díla, která jste jmenoval, mají, zcela nepochybně, fundament řemesla. Ale i tady jsou seriály vynikající – například Nemocnice na kraji města – a hloupé a ideologické. Ony se netočily jen ty seriály, které jste vyjmenoval, ale i takoví Rodáci (neplést s filmem podobného jména), Plechová kavalerie, ale taky třeba Velké sedlo. Seriály za socialismu měly za úkol vnášet jakýsi vhled do různých prostředí. Ale nemějme iluze. To, že se dnes díváme na Muže na radnici nebo na Majora Zemana a hledíme na to v podstatě jako na „kultovní“ díla, neznamená, že ta díla nejsou prostě příšerně ideologická. Zvlášť takový Okres na severu. Jsem ta generace, co tyhle seriály pamatuje ještě v jejich „přirozeném prostředí“ a věřte, že nad některými z nich jsme kouleli očima a připadaly nám úplně pitomé. Nejhůř na tom byly právě ty ideologické.
Faktem zůstává, že dnes tvoří de facto dokument doby o době samé. Můj muž říká, že předobrazy některých postav Okresu na severu znal osobně. Prý dost věrný popis.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
