Kde vás zastihl 17. listopad 1989? Pamatujete si to ještě přesně?

Sedmnáctého jsem byl ještě v Bratislavě a 18. jsem cestoval do Prahy, kde byl tzv. herecký koncert ve Smetanově síni Obecního domu, kde se odehrály monology českých a slovenských herců. Měl jsem tam mít monolog z Feldekovy upravené hry Mizantrop; byli tam Radovan Lukavský, Daniela Kolářová, Jan Kačer, Viktor Preiss, Jana Štěpánková, od nás Elo Romančík. Představení začalo o čtvrté po poledni, ještě ve dvě – dvě hodiny předtím – bylo zasedání představitelů pražských divadel k událostem, které se odehrály v noci ze 17. na 18. listopadu. Ještě před tou 16. hodinou jsem chodil po Praze, viděl jsem svíčky na chodnících, krev na Národní třídě, všude studenty, policisty, houfy mladých lidí. No a v 16.30 – tedy půl hodiny po začátku představení – k nám přišel Jiří Křižan a Vladimír Kratina s tím, že skončila schůze v Realistickém divadle a že se rozhodli i herci z divadel, že jdou do stávky. Přišli nám navrhnout, abychom i my zastavili představení, tak jsme ještě nechali Radovana Lukavského, aby přednesl monolog Hamleta. My jsme napsali nějaké prohlášení a těm přibližně tisíci lidem jsme to přečetli. Na tu chvíli nikdy nezapomenu – lidé se smáli, plakali, objímali se. Byli jsme první zrušené představení v Československu. Osud chtěl, abych při tom byl od samého začátku. Večer jsme už potom rušili představení, rockové koncerty po celé Praze. Volal jsem do Národního divadla, kde se představení nepodařilo zrušit, prohlásili mě za blázna, a v Bratislavě se tehdy ještě hrálo.

Události nabraly 17. listopadu velmi rychlý spád, vznikla VPN, vy jste se stal tribunem sametové revoluce na Slovensku, ale pár hodin, či dokonce dní po událostech na Národní třídě ještě vůbec nic nebylo jasné. Milice v plné zbroji, vojsko čekalo jen na rozkaz, veřejná bezpečnost připravená... Neměl jste tehdy strach? Na té tribuně to nebylo vidět...

Vůbec nic ještě tehdy nebylo jasné. Ostřelovači, armáda, milice a okupantské vojsko byly v pohotovosti. Osobně si myslím, že nás zachránily dvě věci. To, že Sovětský svaz a Michail Gorbačov dali ruce pryč a řekli: „Řešte si to sami.“ Druhá věc je ta, že na náměstích v Bratislavě byly statisíce lidí, ve středu už to bylo skoro 50 tisíc, později i 80 a dokonce i 100 tisíc, a to každý večer. Zodpovědní se báli zasáhnout, a udělali dobře, protože by to byl masakr. Ale vše bylo připraveno na zásah. Ústřední ředitel Slovenské televize Jaroslav Hlinický dokonce zamkl nějakého strážníka, sebral mu zbraň... A my jsme měli zprávy, jak se přeskupují vojska. Čili to tehdy viselo na vlásku.

Takže kdy jste měl skutečně ten strach?