Zhruba před týdnem jste se vrátil z Černínského paláce, kde se konalo setkání diplomatů u příležitosti sto let naší diplomacie. O čem jste tam s kolegy nejvíce hovořili? Tedy, co je „bubákem dne“?
Bylo to setkání, na kterém jsme si připomínali vznik československé a posléze české a slovenské diplomacie. Na dobrá i špatná léta, která během sta let zažila, a co vše diplomatická služba vykonala pro udržení naší státnosti. Zaznělo tam například, že dnešní mladá generace považuje současnou dobu, ve které žijeme, za samozřejmost.
Zaprvé je přece samozřejmé, že již sedmdesát let žijeme v míru, že současná generace nepoznala na vlastní kůži hrůzy války. Za druhé je přece samozřejmé, že žijeme v poměrném blahobytu. Zatřetí je přece samozřejmé, že nás nikdo ze sousedních států neohrožuje.
Například uskupení států Visegrádské čtyřky je také považováno za samozřejmost. Málokdo si však uvědomuje, že tyto státy ihned po svém vzniku v roce 1918 spolu několikrát bojovaly. Československo válčilo s Polskem o Těšínské a Slezsko a s Maďarskem o východní a jižní Slovensko. V roce 1938 po Mnichovském diktátu se jak Polsko, tak Maďarsko účastnily dělení Československa, přitom československá armáda na Podkarpatské Rusi s Maďary několik dní bojovala. Samostatné Slovensko vyhlášené po okupaci zbytku Československa nacistickým Německem, bylo jediným státem, který se zúčastnil německého přepadení Polska dne 1. 9. 1939 a tím i zahájení druhé světové války. Takže, Visegrádská čtyřka zas taková samozřejmost není.
Jaromír Novotný. (Foto: Hans Štembera)
Ministr zahraničí Tomáš Petříček ve svém projevu na půdě Asociace pro mezinárodní otázky vyzdvihl, že má Česko zájem na udržení liberálního multilaterálního světového řádu. „Bez něj by byla malá země jako ta naše vydána napospas právu silnějšího,“ upozornil. Není to moc velký eufemismus?
V Evropě tak již více méně platí „právo silnějšího“. Souhlasím s naším ministrem, že je v našem vlastním zájmu udržení multilaterálního světového řádu a navíc i udržení transatlantické spolupráce mezi evropskými a severoamerickými členy NATO.
Fotogalerie: - Defilé nejen vojenské techniky
Fotogalerie: - Ceremoniál na Vítkově
Asi nejdiskutovanějším československým diplomatem je stále Jan Masaryk. Nemyslíte si, že jeho role je přeceňována, a že žil hlavně ze slavného otcova jména?
Jan Masaryk je často zmiňován jednak proto, že byl synem prezidenta T. G. Masaryka, byl ministrem zahraničních věcí exilové vlády ČSR v Londýně a dále proto, že tragicky zahynul v březnu 1948 po převzetí moci komunisty v únoru 1948. Dodnes historici vedou diskuse, proč Jan Masaryk nepodal v únoru 1948 demisi spolu s ministry demokratických stran, zůstal v rekonstruované vládě Klementa Gottwalda a tím této vládě dodal punc důvěryhodnosti. Další nekončící diskuse se vede o tom, zda spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Dokud českým historikům nebudou zpřístupněny příslušné archivy v Rusku, jeho tragická smrt nebude vysvětlena.
Významnějším diplomatem podle mne asi byl Edvard Beneš – první ministr zahraničí po vyhlášení samostatnosti Československa. Ministrem zahraničí byl od 14. listopadu 1918 až do 18. prosince 1935. Na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 zajistil nové hranice s Německem, Rakouskem a Polskem. Pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 i předseda. V roce 1921 vyjednal spolu s Rumunskem a Jugoslávií vytvoření Malé dohody, která trvala až do roku 1939. Jeho role v pozici prezidenta republiky, to je jiná věc.
Psali jsme:
Československo, dnes Česko, prošlo mnoha etapami vývoje. Opravdu se dnes Češi mají nejlépe, jak se často tvrdí?
Podle statistických údajů tomu tak je. Máme nejnižší nezaměstnanost v EU, máme nejmenší počet lidí ohrožených chudobou, máme nejvyšší procento lidí, kteří bydlí ve svých bytech nebo rodinných domech, máme nejvyšší počet domácností, které vlastní chaty nebo jiné rekreační objekty a tak dále. Zároveň máme velký počet bezdomovců, velké množství lidí v exekuci a velkou skupinu seniorů, kterým by se mohlo dařit lépe. Máme se dobře, ale stále je ještě dosti co zlepšovat.
Stále se hovoří o tom, že se životní úrovní přibližujeme k Západu. Máte nějakou vlastní teorii o tom, kdy se třeba platy či ceny u nás srovnají třeba s takovým Německem či Británií?
Naší životní úrovní se opravdu přibližujeme k Západu, ale pomaleji, nežli bychom si přáli. Mohlo by to být rychlejší, ale nezapomínejme, že máme za sebou divoká devadesátá léta privatizace a masivního tunelování naší ekonomiky. Jenom sanace českých bank - před privatizací jsme je museli zbavit špatných úvěrů - naši ekonomiku stála odhadem 800 až 900 miliard korun.
K tomu přidejte kolapsy průmyslových gigantů jako například Poldi Kladno, Škoda Plzeň či vytunelování OKD. Města se prodejem cizím firmám zbavila vodovodů a kanalizací. Následovaly nesmyslně vysoké dotace do solárních elektráren a tak dále. To jsou stovky až tisíce miliard korun v podstatě zneužitých prostředků, které jinak mohly být rozumně investovány do našeho hospodářství.
Je vlastně s podivem, že se ekonomika s touto zlodějnou tak úspěšně vypořádala, že zažíváme růst a nikoliv propad. Je to důkaz životaschopnosti našeho hospodářství. Když se podaří alespoň částečně omezit bující korupci, budou výsledky hospodářství ještě lepší a tempo přibližování k Západu se zrychlí.
Stále se také hovoří o českých elitách. O tom, že máme takové, jaké si zasloužíme, že máme málo elit ducha, že elity u nás vybili nacisté a pak komunisté, takže žádné nemáme. Jak to je podle vás s těmi tuzemskými elitami?
Naše společnost zažila tři velké vlny emigrace našich elit. První začala již před okupací nacistickým Německem. Během okupace se nacisté zaměřovali na systematické ničení českých elit, vysoké školy byly uzavřeny, množství studentů skončilo v koncentračních táborech stejně jako další intelektuálové. Česká generalita a důstojnický sbor se aktivně účastnili odboje, mnozí z nich skončili na popravišti nebo ve vězení. Další vojáci po okupaci odešli do zahraničí, založili exilové československé ozbrojené síly a mnoho jich ve válce padlo.
Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 následovala druhá velká vlna emigrace na Západ a třetí vlna, opět na Západ, následovala po sovětské okupaci v srpnu 1968. Po pádu režimu v roce 1989 se mnoho lidí z emigrace nevrátilo. Mnozí si tam za dvacet nebo čtyřicet let života vytvořili zázemí, zapustili kořeny a sem jezdí jen na návštěvy. Třemi emigračními vlnami byla přerušena kontinuita našich elit.
Je pravda, že máme slušné lidi, kteří jsou úspěšní v podnikání, ale ti se nehrnou do politiky. Politika ztratila za posledních třicet let na přitažlivosti. Nikomu schopnému se do ní nechce. Nyní máme takové elity, jaké jsme si za posledních třicet let sami vytvořili.
Psali jsme:
Politicky to v Česku vypadá, že se mladá generace vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
Je normální, že se mladá generace bouří proti té starší a má pocit, že by všechno mohla dělat lépe než rodiče. Mladá generace má množství ideálů a představ, jak by to šlo všechno rychle změnit, ale bohužel, nemá žádné životní zkušenosti. Dnešní čtyřicátníci, třicátníci a mladší vyrostli již po změně režimu a nemají s čím poměřovat. Jsou zvyklí vše považovat za samozřejmost a mají pocit, že si vše zaslouží, a že na vše mají právo. Nezažili žádné politické ani hospodářské otřesy jako generace rodičů a prarodičů.
Navíc po roce 1989 došlo k masivní obměně na vedoucích funkcích ve státní správě i v ekonomice. Tehdejší čtyřicátníci a třicátnici v současnosti odcházejí do důchodu a tehdejší dvacetiletí jsou dnes ve vedoucích funkcích, ve kterých ještě nějakých patnáct let pobudou. Vedoucí místa jsou obsazena a nikdo je dobrovolně neopustí, žádná změna režimu není na obzoru. Dnešní třicátníci a mladší zažívají frustraci a proto se za každou cenu vymezují vůči starším generacím.
V naší historii jsme zažili dvě období, kdy byla k mocenským pozicím připuštěna nezkušená mladá generace. V padesátých letech to byla generace našeho velice známého spisovatele Pavla Kohouta, která byla velice aktivní při znárodňování veškerého soukromého podnikání a při zakládání Jednotných zemědělských družstev. Napáchali obrovské škody, když si to uvědomili, postupně založili reformní proud v KSČ a vyvolali „Pražské jaro“ roku 1968, které skončilo okupací Sovětským svazem spolu s ostatními členy Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska.
Poté následovala generační výměna, nastoupili mladí, tentokrát nepřesvědčení členové KSČ, ale čistokrevní kariéristé, kterým nešlo o věc, ale jen a jen o postavení a moc. To byla doba normalizace. Mladá generace se může zeptat rodičů a prarodičů, jaké to bylo. Starší generace tedy volí na základě svých životních zkušeností a nikoliv nějakých slibů o lepších zítřcích. Starší generaci totiž začíná zasahování EU do našich vnitřních záležitostí silně připomínat RVHP a Sovětský svaz v jejich konečné fázi. Proto má starší generace opatrný a nedůvěřivý přístup k EU narozdíl od mladé generace, která je plna optimismu z naděje na slibované lepší zítřky.
Bývalý velvyslanec v USA, Izraeli a Británii Michael Žantovský napsal špionážní thriller Ochlazení. V něm mimo jiné Rusko zavře kohoutky plynovodů a ropovodů a v Evropské unii začnou lidé umírat mrazem. Může vůbec v současnosti nastat situace, kdy bude jedna mocnost držet takhle pod krkem jinou mocnost?
Domnívám se, že taková možnost v současném globálně provázaném světě neexistuje. Podívejte se na osud amerických sankcí vůči Rusku. Rusku to naopak prospělo a sankce je donutily k reformám, které neustále odkládali. Rusko zreformovalo zemědělský sektor a díky sankcím se stalo největším vývozcem pšenice na světě, stalo se soběstačným například ve výrobě mléka a sýrů. To, co jim bylo zablokováno ze Západu, dovezli z Latinské Ameriky nebo z Číny. Ani tlak USA na Německo a EU, aby zrušili výstavbu plynovodu Nord Stream II, a ruský plyn byl nahrazen dovozem dražšího zemního plynu z USA, se nesetkal v EU a v Německu s pochopením. Platby za ropu a plyn jsou navíc nezanedbatelným příjmem pro ruský rozpočet.
Z bezpečnostních důvodů si žádná z mocností nemůže dovolit být zcela závislá na dovozu nějaké komodity z jiné mocnosti. Konec konců i naše republika vybudovala v devadesátých letech ropovod do Ingolstadtu v Německu, kde jsme se napojili na síť produktovodů NATO, podíleli se na zprovoznění ropovodu Adria z Chorvatska do Bratislavy a vybudovali jsme plynovod z Norska. Tím jsme se stali v případě krize v obou komoditách nezávislými na dodávkách z Ruska. Faktem je, že jsme díky tomu nezažili z Ruska žádné pokusy například o navýšení cen, jako to zažilo Polsko, Slovensko nebo Maďarsko.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
