Poslední březnovou sobotu zasedli ve stejném sále v Římě, kde byla před šedesáti lety podepsána smlouva o založení EHS, evropští státníci. Kolik důvěry ve vás vzbuzuje jimi podepsaná deklarace, že EU by měla být za deset let bezpečná, prosperující, konkurenceschopná a sociálně odpovědná?
Předeslal bych, že nejsem žádný politik, žádný ekonom, že se na věci dívám selským rozumem a s takovou intuicí, kterou jsem se naučil možná u Indiánů. Tušit z nenápadného mráčku bouři nebo z nenápadného plížení jaguára nějaké nebezpečí. A v posledních dvaceti letech se má tušení často potvrdila. Na mě ty čtyři uvedené body-sliby působí jako neustálé mlácení prázdné slámy. Je to pořád dokola, stejná slova, stejné fráze, stejné myšlenky, není tam nic převratného. Když jsem před pár dny poslouchal ekonomku Ilonu Švihlíkovou, tak dokonce říkala, že z toho je cítit, že Evropská unie nemá pud sebezáchovy. Projdeme-li si ty čtyři body, tak vypovídají o tom, že to je ve skutečnosti úplně jinak, než nám slibují. Víme, jak je to s bezpečností, neexistuje žádná dohoda, jak se budou hlídat hranice nebo jestli se vůbec budou hlídat, jak budou pokračovat další migrace, nebo nebudou, jak se budou dělit lidé, nebo nebudou. Je tam tisíc otazníků, na které není žádná odpověď.
A co se týká prosperity. Prosperity koho? Prosperity korporací? Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme měli dojem, že bude i u nás podobná prosperita jako v jiných zemích. Jistě, máme se dobře jako nikdy předtím, ale nelze se uchlácholit a nevidět, že se zde z toho profilují určité silné skupiny, které jsou bezohledné vůči ostatním. A konkurenceschopnost? Podle mě karty byly rozdány hlavně tím, jak jsme otevřeli hranice a vtrhly sem silné společnosti, právě ty korporace, které nám nedají šanci k nějaké konkurenceschopnosti. Pořád se nadává, co se za bolševiků vyrábělo špatně. Jistě, ale také si dobře vzpomínám, když se otevřely hranice, tak k nám z Německa jezdily davy nakupovat salámy, na které se nadávalo. Ruka trhu zlikvidovala naše firmy, z nichž některé byly dobré, ba i vynikající. Stavěli jsme například cukrovary po celém světě, v Jižní Americe, všude, ale ten cukr byl u nás úplně zlikvidován. Vždy jsem si myslel, že vyhraje, kdo má lepší výrobu a lepší cenu. Jak jsem zjistil, tak to tak není. Jsou tady příkazy, pokyny, co se bude a co se nebude vyrábět. Vypadá to naprosto jako RVHP, proti čemuž jsme se bouřili.
Jak dopadne ČSSD ve volbách do sněmovny?Anketa
A sociální odpovědnost? Čí odpovědnost? Zase z toho vyplývá, že existuje jakési jádro Evropské unie a vedle něj periferie, kam jsme počítáni my. Ať už chtějí, nebo nechtějí několikarychlostní Evropu, tak málo platné, ona tu ve skutečnosti pořád je. Sociální odpovědnost, to zní hezky. Ale podívejme se, jak se k nám chová jádro Evropské unie třeba u potravin, o kterých se v poslední době konečně po třinácti letech spolužití začíná mluvit, kdy nám jako sociálně slabším asi stačí nekvalitní potraviny a dokonce za vyšší ceny než ty kvalitní. To je nějaká sociální spravedlnost?
Jak byste ohodnotil stav, do kterého se Evropská unie jako pokračovatelka EHS po šedesáti letech existence dostala? V čem je přínosem, v čem přítěží?
Vrátím se k tomu počátku, k Evropskému hospodářskému společenství. To mělo jasné a jednoduché myšlenky, o nichž jsme předpokládali, že se budou rozvíjet. Bezcelní unie pochopitelně, otevřené hranice, volný pohyb lidí a zboží. Ale na to se začaly nabalovat úřednické systémy, masy úředníků, ty musely produkovat příkazy, čímž došlo k obrovské byrokratizaci celé Unie, proti které se bouří zejména ti, kteří na to nejvíc doplácejí. Nejvhodnější pro Evropu by byl návrat k prapůvodním myšlenkám, a ne z toho dělat byrokratický systém příkazů, rozkazů, co se bude konzumovat, jaké syrečky se budou vyrábět. Je to směšné, když vycházejí takové příkazy a směrnice jako třeba ta o banánu. Tenkrát jsem k tomu psal, jak má být banán správně zatočený. Jeden člověk, který si dal práci a vyhledal tu směrnici, tak mě upozornil, že se nejedná o zatočení banánu, ale o jeho průměr. Ale není to v bleděmodrém to samé? A tím se tam živí za vysoké platy ti úředníci. A my máme podle toho skákat?
Politické elity jsou zjevně odtrženy od reality života běžných lidí. Co by se muselo stát, aby přestaly jen vypouštět prázdné fráze a nereálné sliby jako z té zmíněné deklarace, ale začaly se řídit požadavky a zájmy těch, jejichž hlasy je do vysokých funkcí vynesly?
Někdy k tomu dojde. Nechtějí si to připustit, myslí si, že dělají velké dobro, ale žijí v úplně jiném světě a nechtějí slyšet žádnou kritiku, protože si vybudovali svůj svět. My máme jiný. S postupem té sociální nevyváženosti vznikají obrovské tlaky, které někdy mohou velice rázně vybouchnout. Jsem rád, že jsme součástí Visegrádské čtyřky – ať se na její politiky dívám jakkoli, tak na nich oceňuji, že se alespoň snaží trošku narušovat jednohlasnost Evropské unie, protože evropští politici se nám snaží vnucovat představu, že všichni musíme být stejní. A to je to zlo, že po nás chtějí, abychom byli uniformní. Opět myšlenky převzaté jakoby od RVHP. Jasně, uniformitě se lépe vládne.
Psali jsme:
Je dnes demokracie ještě vůbec vládou lidu, jak byla nazývána ve starém Řecku? Nejsou novodobí politici spíše manažery ve službách těch nejbohatších?
Demokracie prochází obrovskou krizí. Když se podíváme na naše volby, tak strany někde někoho vyhrabou, předhodí nám ho a my ho máme volit. To jsou lidé vybraní k tomu, že mají něco plnit. Nemůžeme tušit, co to je za lidi, jaké mají vlastnosti, schopnosti, je to všechno velice netransparentní. Ti, kteří se umějí dobře živit, do politiky nejdou, naopak tam jdou zpravidla ti, kteří se jinak uživit neumějí. Ale také jdou do politiky lidé, kteří na to mají peníze, protože si politikou chtějí utužovat svoji pozici. To není žádná demokracie, žádná vláda lidu, od toho jsme se vzdálili strašně daleko. Krize tu je, ale bohužel není jiné řešení, protože tu, zatím, není jiný druh vlády. Vždy jsem fandil osvícené monarchii, ale tam to, bohužel, vrátit nemůžeme.
K čemu může vést skutečnost, že bohatí ještě víc bohatnou a chudí ještě víc chudnou? Narážím tím nejen na studii, podle níž jedno procento největších boháčů vlastní tolik jako zbylých 99 procent lidstva, ale i na slova ministra Lubomíra Zaorálka při setkání s občany, že společnost, která není schopná čelit nerovnosti, bude dříve nebo později konfrontována s nějakým výbuchem.
To bohatnutí úzké skupiny a chudnutí obrovské skupiny bude pokračovat, ale donekonečna to jít nemůže. Vlády na celém světě se snaží lidi uspokojovat, hlavně aby jim do toho vládnutí moc nemluvili. K tomu jim velice dobře slouží i televize, všechny systémy zábavy, nekonečné seriály, které neustále prezentují stejné plytké myšlenky, plytká slova, jsou tam pořád stejní herci, stejně mluví, v jednoduchých, obyčejných větách. Je to obdoba starořímského „chléb a hry“, aby se lidi zasmáli, najedli a moc jim do té politiky nekoukali. K tomu, bohužel, televize a nejrůznější pořady slouží. Nejsou to jenom moje slova, ale i já to tak cítím. Slyšel jsem na Radiožurnálu od pana Bartošky, že ty seriály, převážná část, je o ničem, je to pořád dokola. Ale to má vláda ráda, na tom nás utáhne jako na nudli: Seďte před televizí, koukejte na seriály, buďte spokojení, dejte si pivo a vepřo knedlo zelo a nás nechte na pokoji. Ale jak to bude dlouho trvat? Římské impérium také padlo, i když se s chlebem a hrami snažilo velice.
Už se začíná na různých úrovních diskutovat o stále rostoucí příjmové nerovnosti, o rizicích pracujících chudých, o hrozbách skokového zvýšení chudoby seniorů, samoživitelek, dětí a dědičné chudoby. Co mohou proti novým trendům v chudobě a nerovnosti politici, respektive stát, udělat?
Politici jsou naučeni, tak o tom všem mluví neustále dokola. To je něco jako v úvodu zmíněná deklarace. To jsou stejná slova, která se pořád opakují, a politici spoléhají na to, že se člověk nechá uchlácholit a nechce jít do nějakých tvrdých bojů, to v sobě člověk nemá. Toho je schopen, až když mu jde o život. Ale dokud má co jíst, tak si pořád říká, že to snad bude lepší. Člověk už je takový. Když začíná nový rok, tak si říká, že ten bude určitě lepší. Je to z toho důvodu, že kdybychom si to neříkali, tak by to s námi bylo špatné. My musíme být nejen realisty, ale i trošku optimisty, že to bude lepší, protože jinak by to bylo k nežití. Musíme přežít právě ty hrůzy. Politici na to mají vysoké školy, ty Harvardy, oni vědí, jak mají s námi manipulovat, a velice se jim to daří. Ale jak dlouho?
Celou krizi naší civilizace vidím velice na postupu, protože jsme ztratili spoustu základních hodnot. Všechno jsme nasměrovali na tu chamtivost, na materialismus. Rovnováha je narušena.Někteří miliardáři se snaží, dělají charitativní akce, je to způsob prezentace před ostatními lidmi, a tímhle je také upokojují. Je to veliká hra, která není postavena na žádných žulových pilířích, ale na písku. Civilizace roste, až zemře. Tohle všechno jsou symptomy toho, že už jsme za vrcholem a začínáme padat dolů.
Často se také hovoří o práci, o jejím ubývání. Filozof Josef Šmajs v jednom rozhovoru prohlásil: „Práce je pramenem seberealizace, štěstí, spokojenosti, zdraví a všech těchto věcí. Toto jsme ztratili tím, že naše společnost sází na vědecko-technický pokrok, který práci lidem odebírá. Tak se dostáváme do pasti, kdy nemůžeme společnost udržet koherentně, v potřebném souladu.“ Je pro člověka význam práce až takový, jak tvrdí?
Tak – nás učili, že práce polidštila opici. I když jsem věřící, tak uznávám vývoj, který jak tuším nám byl však darován a nevznikl sám ze sebe. Ano, práce spoustu lidí baví, je jim náplní života. Bohužel však vlády toho využívají a zneužívají. Pro nás je typické, že spousta špičkových odborníků, vědců, je zalezlá někde v laboratoři, nikdo o nich neví, pracují za prachbídný peníz a objevují tam obrovské věci. A to jedině z toho důvodu, že je to baví, že to milují. Ráno tam vpadnou a v noci odcházejí, a tím žijí. Je to zneužívání takového pokladu lidí, kterých je u nás hodně, o nichž se ale neví. Neustále se prezentují lidé ze šoubyznysu, ale o těchto lidech, kteří opravdu něco tvoří, se nemluví. Jsem pak nadšený a jako patriot mám radost, když se ve světě uplatní nějaký český vynález, myšlenka, výrobek, ale toho, kdo na to přišel, tu vůbec nikdo nezná. A to je chyba státu, že nepodporuje kreativitu našich lidí, která je veliká, že ji vysloveně zneužívá, protože většina má svoji práci hodně ráda.
Náš mozek je stvořený k tomu, aby řešil. A jak ten mozek nebude dostávat podněty k činům právě v důsledku rozvoje počítačové civilizace, tak bude postupně zakrňovat. Také tu je nebezpečí, že práce už nebude pro lidi cílem, ale pak už to nebudou lidi.
Psali jsme:
Jak by se společnost mohla či měla vyrovnávat s hrozícím nedostatkem práce v důsledku vědecko-technického pokroku? Je cestou základní nepodmíněný příjem, který se už v některých zemích zkouší?
To je takové sociální inženýrství, to je zkoušení, co to se společností udělá. Když už se neví kudy kam, tak se zkouší cokoli. Nedovedu si představit, když člověk bude dostávat peníze za nic, co bude dělat. To bude sedět, koukat, šťourat se v nose? Většinou ho budou napadat špatné myšlenky. Když člověk maká, tak nemá na nějaké zlovolno čas ani pomyšlení. Ale v tu ránu, jak dostane volno, peníze a nic nebude muset dělat, tak ho bude podněcovat satan, co je v nás. Z dobra a zla uvnitř najednou získá prostor právě satan, ta naše negativní část. Ale třeba to bude naopak? Pochybuji. Zlo v nás pořád bojuje a pokouší nás, jestli tohle vezmeme, tamto ukradneme, toho podvedeme, toho zabijeme. Takže nepodmíněný příjem považuji za dost děsivý experiment. Ale v zemích, kde to zkoušejí, už asi opravdu nevědí, co dělat. Když bude práce ubývat, tak bude mozek atrofovat, nebude se používat a pak se z nás stanou kyborgové. Pár jich bude dělat – a co ti ostatní? To už jsme opravdu ve sci-fi nejděsivějšího rázu a je smutné se o tom bavit, ale civilizace k tomu, bohužel, spěje, k těm smutným věcem. Někteří nadšenci z konce homo sapiens to však vítají a tleskají ručičkama.
Pokud se práce chápe jako podmínka zdravého lidského intelektuálního vývoje, co bude znamenat pro společnost, když v ní budou vedle sebe žít dvě skupiny, z nichž ta jedna bude práci mít a druhá, v níž i po generace lidé a rodiny práci nepoznají?
Začíná velká stratifikace skupin, nejen na extrémně chudé a extrémně bohaté, ale společnost se bude dělit třeba i na digitálně negramotné a digitálně gramotné lidi, kdy se ajťáci budou dostávat do úplně jiných sfér světa a ti, co si nebudou schopni nic vyťukat, tak budou méněcenní. Budou tu vznikat silnější a slabší skupiny, ať už ve vztahu k práci, ve vztahu k inteligenci, nebo ve vztahu k digitálním systémům, kdy řada lidí se už nyní cítí absolutně na okraji společnosti.
Vezměte si už dnes samotnou komunikaci s firmami, zvlášť s těmi velkými, u nichž se nemůžete dobrat odpovědi. Když si někdo chce stěžovat, tak vidí beznadějnost v systému, protože firmy se doslova zabarikádovaly systémem telefonů, které pípají, mačkáte tlačítka a nikam se nedovoláte. A člověk ztrácí absolutní chuť v tomhle světě žít. K těm mocným, co tu všechno ovládají, ať už je to voda, elektřina, telekomunikace, tak se dovolat svého práva, dotáhnout někoho k odpovědnosti, to se nedaří. Přitom to by měl zajišťovat stát, a ne dovolovat korporacím chovat se takovým arogantním způsobem k občanům. Bohužel, stát jim nechává volnost, vláda je jakoby manažerem těchto velkých firem, korporací, které si opravdu dělají, co chtějí.
A k tomu finančáci, památkáři a další státní orgány... ty se doslova až někdy sadisticky vozí jen po obyčejných lidech a vyhrožují sankcemi. Těm dávají pokuty za každou blbost, tři dny se někdo zpozdí a je to. Ale na velké firmy si netroufnou, ty můžou dělat jakékoli zlovůle, ať už ve stavebnictví, stavějí si, co chtějí, či např. v odvodech daní, všechno si shrabují do zahraničí, do daňových rájů a tady nic nezůstává. Čili ty korporace tady vládnou a stát tu jen poskakuje a přežívá. Svoje lidi stát, tedy vláda, nehájí, nebojuje za ně, a to je to nejsmutnější.
Kromě zmíněných otázek hýbe českou společností i otázka migrace. Čím si vysvětlujete to, že lidé u nás jsou tak negativně nastaveni proti přijímání migrantů?
Myslím si, že našincům ani tak nevadí cizí lidi. Vždyť se podívejme, kolik tu žije třeba Vietnamců, Číňanů, Bulharů, Ukrajinců, Řeků černochů, prakticky bez problémů. S normálně smýšlejícími lidmi není problém, ať přijde kdokoli. Ale samozřejmě je tu strach z té militantnosti. Bezpečí je ten nejvýznamnější důvod, ale jestli někdo chce chodit do kostela, do mešity nebo do synagogy, to zas lidem ani tolik nevadí. Ostatně Československo bylo vždy po této stránce velice otevřené všem věroukám, stačí se na to podívat do historie, po této stránce bylo Československo od první republiky velice vyspělé a otevřené vůči cizím názorům a cizím náboženstvím.
V otázce řešení migrace nejsou členské země EU stále jednotné především v tom, zda se mají určovat kvóty pro přijímání. Migranti do Evropy i přes zimu stále připlouvali, s lepším počasím a s příchodem léta jejich počty určitě výrazně vzrostou. Jaký další vývoj v této věci lze v Evropské unii během tohoto roku očekávat?
Vlády zemí Evropské unie se snaží nás uklidnit, ale víme dobře, že dohoda s Tureckem totálně zkrachovala. Turecko se snaží dostat do Evropské unie desítky let, ale svým způsobem existence a názorů neodpovídá představám našich politiků, dopadlo to, jak to dopadlo, a svým způsobem nebezpečí další silné vlny migrace tady je. Měli bychom se k tomu postavit tak, že budeme přijímat ty, u nichž bude perspektiva, že se budou schopni integrovat a nebudou vytvářet ghetta. Také jde o množství lidí, které budeme schopni do společnosti implantovat. Ale nemůžeme je přijímat nějakým příkazem z Evropské unie. Příkazy přicházejí od těch nejmocnějších, tedy z Německa a z Francie, a ti ostatní mají srazit paty? My bychom měli nabídnout, co jsme schopni přijmout, ne co nám někdo přikáže.
Faktem je, že nás ubývá. Na přednáškách burcuji, abychom se rozmnožovali, všichni se usmívají, ale nikdo tak, bohužel, nečiní, protože investice do dětí je z ekonomického hlediska ta nejhorší a prakticky nenávratná. Investujete, vychováváte patnáct i dvacet pět let let, pak se seberou, zmizí a nic z toho de facto není. Nějaký frajer či frajerka vám tyto investice vlastně jednoduše a bezpracně vyfouknou. Je to totiž investice do budoucnosti lidstva, a to nikoho nyní moc nezajímá.
Proto zdůrazňuji, že indiáni myslí, samozřejmě intuitivně, na lidstvo, nemyslí na svůj osobní příběh. Pokud my budeme materialisté a chamtivci, tak naše civilizace skončí, ať už pod tlakem migrace, nebo ne. To indiáni mají vysokou porodnost, ale vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti, tak jich je pořád víceméně stejně, nejsou přemnožení, neustále se jejich počty zdravých jedinců udržují na stejné úrovni. a proto mají stále dostatek potravy. Tím pádem dochází k neustálé čistotě jejich genofondu. V tom je ta kontinuita, o které my sice neustále hovoříme, ale nic pro to nečiníme, zatímco oni udržují kontinuitu čistého genofondu do budoucnosti. To je jejich cíl, to je jejich zajištění budoucí existence. My tento cíl nemáme, my si chceme žít dobře teď a nezajímá nás, co bude za sto let. To nezajímá samozřejmě ani stát, ani vládu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
