Můj Luhansk je v troskách. Ludvík Svoboda byl zlatý člověk. Hovoří česká parašutistka z druhé světové

8. 9. 2014 4:44

PŘÍBĚH Když ta hrůza druhé světové války skončila, myslela jsem, že už zabíjení přestane. Ale ono se střílí pořád a nedávno i v mém milovaném Luhansku. Z toho, jak se lidstvo nedokáže poučit, je mi smutno. Tak mluví spojařka - parašutistka československé armády v SSSR z dob druhé světové války Božena Fialová, provdaná Ivanová, která viděla tisíce dětských mrtvol.

Můj Luhansk je v troskách. Ludvík Svoboda byl zlatý člověk. Hovoří česká parašutistka z druhé světové
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Dobová fotografie Boženy Fialové, provdané Ivanové

„Můj Luhansk je v troskách," povzdechla si vitální seniorka Božena Fialová. Zrovna jsme letěli vládním speciálem v rámci pietní akce k uctění československých legionářů ve Francii. „Hrozně ráda létám," přiznala se. Aby ne, když byla za druhé světové války spojařkou - parašutistkou a zažila dost tvrdý výcvik. A jak se to všechno odehrálo?

Pláč nad válkou na Ukrajině

„Války já nechápu. Prý to dělají peníze a touha po moci, ale podle mě i strašná blbost. Když se nyní podívám na zprávy do televize, jímá mě z toho hrůza. Nemám ráda střílení. A když ukážou Luhansk, kde jsem dvanáct let žila a pamatuji si ho jako moc krásné velké město, vidím jen trosky," podotkla Ivanová a oči se jí zalily slzami.

Životní příběh seniorky žijící v České Třebové byl hodně pestrý. S babičkou odjela v roce 1933 za rodiči do SSSR, kam oni odešli za prací o dva roky dříve. Její tatínek, vyučený soustružník a zámečník, nejdříve pracoval ve zbrojovce v Podolsku u Moskvy, pak se stěhovali do Luhansku. Tam získal práci v továrně na parní lokomotivy, která se na začátku války přes týden proměnila na vojenský závod, kde se vyráběly tanky. Poté, co se fronta přiblížila, všichni odjeli do Omsku na Sibiř.

Odvedena do amády v Buzuluku

„Cesta do Omsku v dobytčáku trvala celý měsíc. Některé vlaky dostávaly přednost, například ten s dětmi z Leningradu. Když jsme dojeli na nádraží menšího města, viděli jsme, jak z toho vlaku po bombardování skoro nic nezbylo. V koších jsme pak odnášeli pozůstatky těch dětí. Hrůza," vzpomíná, jak se setkala s hnusem války, kde jsou oběťmi hlavně nevinné bytosti.

Když se její tatínek dozvěděl, že v Buzuluku vzniká československá jednotka, rodina se opět stěhovala. Maminka byla zařazena k náhradnímu pluku jako kuchařka, otec pracoval při intendačním parku. „Stalo se mi nejednou, že mě podplukovník Ludvík Svoboda potkal a zeptal se, jak mi jde učení a jaké mám známky. Když jsem dostala trojku, domů jsem se nebála ji přinést, ale přiznat to před Svobodou jsem se styděla. Když jsem ho jednou z dálky viděla a měla trojku, radši jsem utekla jinou uličkou, abych mu nemusela na oči. Byl to zlatý člověk," říká. Počátkem roku 1944, protože si přidala jeden rok, byla odvedena do armády a přidělena k paradesantní brigádě jako spojařka.

Tvrdší výcvik pro vojandy

Na výzvik vzpomíná s hrůzou, ale dokáže ho popisovat s vtipem. „Sloužila jsem s tátou, který mi hned řekl, že lásky, kluci a vdavky přijdou až potom, co si svléknu uniformu. Měla jsem svého velitele a ještě mi rozkazoval táta, no peklo," sdělila a dodala: „Byly jsme tři kamarádky. Když nás přivedly k veliteli, rozčílil se, že není vychovatelkou v mateřské školce. Pak se s podřízeným domluvil, že nám dá takový kouř, že se do dvou týdnů vrátíme zpátky pod maminčiny sukně. Vydržely jsme."

Při výcviku měly ze zpětných nárazů ruských pušek úplně oteklá ramena, ale později dostaly automaty. Učily se „drótařině", tedy být dobrými spojařkami. A pak přišly seskoky. „Skákalo se z koše balónu. Kluci měli strašný strach a tak je instruktor musel občas kopnout do rukou, aby vůbec skočili. Měli plné gatě, utíkali k lesíku, tam to vysypali a šli do kasáren. My holky strach neměly," popsala hrdě.

Měkké přistání nakonec

Fialka, jak jí vojáci vždy přezdívali, do bojů nakonec s brigádou nasazena nebyla. Při výcviku se ale seznámila se svým budoucím manželem, pilotem Pavlem Ivanem ze Slovenska. Pak se vrátila domů a s Ivanem měla dva syny. „Já nestárnu, jsem jen vždy o rok moudřejší," směje se nyní sedmaosmdesátiletá důchodkyně.

To letec RAF Emil Boček, který letěl do Francie jako veterán také, sdělil: „Nebudu nic říkat, protože se o politiku vůbec nezajímám. A o Ukrajině jsou tak zkreslené zprávy, že je škoda o tom mluvit. Ono to nějak dopadne. Možná i tak, že Putin utáhne kohoutky, přijde zima a bude zle," podotkl. To už jsme rolovali na přistání, které bylo bezproblémové. V tu chvíli ještě Božena Ivanová dodala rčení, které mnohokrát slyšela v Rusku a vzala ho za své: „Nepadaj duchom, padaj bruchom."

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Lžou nám o vodě. Lobbisté proklouzli až do Bruselu. A česká média? Tvůrci polopravd v rukou oligarchů

4:44 Lžou nám o vodě. Lobbisté proklouzli až do Bruselu. A česká média? Tvůrci polopravd v rukou oligarchů

PRAVDA O VODĚ Média v ČR nefungují jako pojistka demokracie a svět ověřených informací, říká předsed…