Předseda hnutí Úsvit o Vás hovoří jako o výjimečném odborníkovi na cizineckou politiku. Ve kterých zemích jste sbíral zkušenosti?

Pracoval jsem především na Středním východě: v Egyptě, Jemenu, Jordánsku a dlouhodobě v Íránu. Tam jsem vedl pět let pobočku české firmy pro geologické práce, další čtyři roky jsem tam pracoval jako obchodní rada a později vedoucí zastupitelského úřadu na českém velvyslanectví. Další tři roky jsem v Íránu podnikal.

Jak dobře jste se seznámil s místními lidmi? Jací vlastně jsou?

Při práci jsem s nimi musel vycházet, protože jsme spolupracovali. Situace je tam stejná jako všude jinde. Jsou lidé naprosto poctiví a spolehliví a jsou takoví, které bych za sousedy nechtěl. Potkal jsem pravověrné poctivé muslimy, kteří by nikdy nic špatného nikomu neudělali, a pak lidi, kteří se za víru jen schovávali a využívali ji k uplatnění vlastních ambicí. S těmi samozřejmě jednat nešlo. 

Na svém blogu jste psal o možnosti vzdělávání cizinců přímo v jejich zemích. Můžete to popsat?

V tomto případě jsem měl na mysli spíš otázku afrických uprchlíků, kteří míří do Evropy. V Africe jsem pracoval na jedné rozvojové misi v zambijsko-angolském pohraničí. Měl jsem možnost poznat vzdálený venkov té nejčernější Afriky. Vím, že je tam otázka vzdělávání v podstatě alfou a omegou. Evropu by určitě vyšlo levněji africkou imigraci řídit a motivovat Afričany, aby prošli kurzem na nějaké řemeslo, nebo získali odbornost, se kterou by se pak mohli v Evropě uplatnit právě tam, kde jsou třeba volná místa. Jenže v dnešní době hovořit o volných místech, když má Evropa 20 milionů nezaměstnaných? Aktuálně mi už toto řešení přijde nereálné. Do budoucnosti je ale vytvoření vzdělávacích center cesta, jak tuto otázku řešit, protože to určitě vyjde levněji, než postavit kolem celé Evropy plot.