Nacistické a komunistické vraždění, Green Deal a existence Boha. Slovo má profesor Tomský

„Hitler byl nejnestydatější optimista za posledních sto let. Proto se stal největším monstrem... Pesimisté plynové komory nebudují...“ napsal ve své knize Naděje: Tragédie židovský spisovatel Shalom Auslander žijící v USA. Co vy na to?

Jistě, každá politická utopie, začíná jako malá sekta, a musí nutně nabídnout optimistický plán na nápravu světa, potřebuje získat přívržence. V 19. století ovládla Západ víra ve všeobecný automatický pokrok lidstva, a když se zhroutila, přišli zachránci s novou vizí. Zrodily se dvě šílené ideologie, dvě politická náboženství na přestavbu světa: „Dnes nám, patří Německo, zítra celý svět,” zpívali pochodující Hitlerjugend. A „mládež nová Gottwaldova” věřila v zářné zítřky budoucí beztřídní společnosti, protože bolševici v Rusku vyhráli občanskou válku.

Přestože byl Hitler posedlý likvidací Židů do posledního dne války a podléhal spiklenecké teorii, ostatní masoví vrazi nebyli o moc lepší – Lenin, Stalin, Mao Ce-tung, Pol pot, Ho Či Min, či soudruh Mengistu a další komunisté vyvraždili nejméně sto milionů lidí a miliardu zotročili. Nebýt atomové bomby, tak by Sověti rozpoutali třetí světovou válku. Velmi úspěšnou budovatelskou ideologii paradoxně založenou na apokalyptické dystopii šíří dnes sekta zelených, které se podařilo prosadit Green Deal a snížení životní úrovně v Británii i v nedemokratické Evropské unii.

Není právě optimismus opiem lidstva?

Není. Životní optimismus je pozitivní emoce a v případě futurologických utopií je pouze nezbytným průvodním znakem, jenž má svou vidinou nadchnout a zároveň zakrýt nesmyslnou představu ideální budoucnosti. Římské impérium uzákonilo křesťanství jako státní náboženství, což vyžadovalo nesnadnou konverzi. Od svého počátku vznikaly v křesťanské Evropě kacířské sekty, gnóze, jimž nestačilo individuální úsilí o lásku k Bohu a k sousedovi a usilovaly vybudovat „ráj na zemi“. I my jsme měli své tábority. Představa vnuceného řádu plánovaného dobra (systém) se postupně převtělila v daleko nebezpečnější společenská hnutí.

Je zvláštní, že odpor vůči církvi – která uznává nedokonalý svět, vládu státní moci a spásu až po smrti – získal nebezpečnou světskou formu. Dávný spor kacířů s církví stále ovlivňuje post-křesťanskou civilizaci. Progresivistické hnutí (woke) tak jako marx-leninismus také nabízí vidinu dokonalé budoucnosti, tentokrát založenou na rovnoprávnosti subjektivních menšin, na kultu jednotného lidstva bez hranic a na popření zásad západní civilizace, jež v paradoxní součinnosti zavedla rovnost před zákonem, ale realisticky uznává nerovnost meritokracie (společenského uspořádání odměňujícího individuální zásluhy, schopnosti, talent a tvrdou práci).

Máte deset dětí. Není jen obezličkou rodičů, stavět se optimisticky k budoucnosti?

Nezapomínejte, že jsme děti vychovávali v židovsko-křesťanské víře postavené na naději a na víře v posmrtný život, čili na smyslu života, který je zápasem o dobro ve významu individuální činorodé lásky, kultivace duše a práce pro společnost. Snažit se být dobrým a pilným člověkem je ohromná fuška. Se zaťatými zuby a bez transcendentální naděje to moc nefunguje.

Trochu jsem předělal citát Karla Marxe, že „náboženství je opium lidstva“, který pak opakoval Mao Ce-tung dnešnímu dalajlámovi, což jej vyhnalo z Tibetu do indického exilu. Vy naopak teologickým dějinám naší civilizace přikládáte obrovský význam. Proč?

Celkem z jednoduchého důvodu. Tisíc let vlády západní křesťanské kultury (4. až 14. století) hluboce ovlivnilo evropskou civilizaci. Církev a křesťanské monarchie vnesly do společenského života rozporuplné vášně, jež statické říše starověku neznaly. Vznikla dynamická civilizace, usilující o svobodu a řád, víru a rozum, odluku státu a církve, občanská práva, a to všechno vycházelo z principu lásky k Bohu a k bližnímu. Byl to import z cizí židovské civilizace, a možná proto nebyl schopen obrátit na víru všechny pohany ani udržet náboženskou jednotu.

Veškeré pokusy najít nějakou světskou náhražku žonglují do značné míry se špatně pochopenými ctnostmi a zásadami vytrženými z teologického kontextu biblického světonázoru. Tak například důstojnost člověka stvořeného k obrazu Božímu znamená správně pochopit individuální svobodu, bratrství, rovnost, spravedlnost i správu nad přírodou. Sociální darwinismus hitlerismu (boj o nadvládu nejsilnějších) byl značnou výjimkou z pravidla utopií, napodobil spíše dávné otrokářské říše, jako bylo mongolské impérium.

Dejte mi, prosím, důkaz, že Bůh existuje…

To není nijak obtížné, ale je to důkaz nedostatečný, příliš abstraktní a negativní. Nemá proto žádný vliv na osobní život. Formuloval jej nejlépe Aristotelés a vychází z kontingence (nahodilosti) světa (vesmíru, jsoucna). Jestliže všechno, co existuje, být nemusí, a přesto to je, musí nutně existovat metafyzická příčina vzniku světa. A ta nemůže být fyzická. Ostatně člověk je tvor živočišný i duchovní zároveň. Fyzikální zákony nejsou materiální, čili existuje druhá realita.

Po Einsteinově objevu relativního času a důkazu o vzniku vesmíru (velký třesk) kdysi považovaného za věčný, je teismus naprosto racionální. Už jen proto je nejlepším vysvětlením naší existence nějaký Stvořitel. Ateismus popírá logiku, protože samo se neděje nic. Z čistě rozumového hlediska toho o Bohu mnoho nevíme, dokonce ani to ne, že je osobou, jak se zjevuje v hebrejské Bibli, a ne nějaký světu nadřazený řecký Demiurg (Hybatel).

Přeložil jste knihu Douglese Murrayho O demokracii a kultu smrti. Zabývá se v ní teroristickým útokem Hamásu 7. října 2023 proti Izraeli a jeho důsledky. Když se do Evropy vydají turisté z Asie, diví se, že uctíváme „mrtvolu nabodnutou na kříž“, tedy Ježíše Krista. Není naopak naše civilizace v teologickém slova smyslu „kultem smrti“?

To je velká neznalost. Křesťané uctívají Krista, jenž „vstal z mrtvých”. Zdědili etický monoteismus judaismu, který je oslavou lidského života, neboť „všechno, co Bůh stvořil, je dobré.” A nejcennější je lidský život, proto je sebevražda tak těžký hřích. Dokonce existuje jediné přikázání Desatera, které židovský Bůh neodpouští „Nevezmeš Boží jméno nadarmo,” čili nespácháš zločin ve jménu Božím.

Nedávno mi jeden známý sdělil, že zmíněný teroristický útok Hamásu zinscenoval Mossad. Ano, poklepal jsem si na čelo, jako asi nyní i vy, ale jak byste s takovými lidmi komunikoval?

Jako všechny spiklenecké teorie, i tato obrací svět na ruby, většinou z důsledku dělá skrytou příčinu. Připadá mi to jako nemoc rozumu, jenž si se složitostí světa neví rady.

Konspirační teorie uspokojují hlubokou touhu věřit, že nějaká tajná skupina dokáže ovládat dění, a že zdánlivě chaotický vývoj společnosti je ve skutečnosti nějak nalinkovaný. Jsou nefalsifikovatelné, založené na víře. Každý protiargument automaticky potvrzuje teorii, neboť dokazuje, jak chytře ti, co ovládají svět, dokážou odvádět pozornost od své moci.

Hamás, jenž ovládl obyvatele Gazy a osmnáct let téměř denně útočil raketami na obyvatele židovského státu, Izraelci potřebovali jednou provždy zlikvidovat. Proto si prý vytvořili silný morální důvod a vyprovokovali útok sami na sebe. Jak chcete něco takového vyvrátit? Konspirativní argumentace popírá realitu neprůstřelnou teorií chápanou jako skutečnost. Můžete nanejvýš namítnout – „odkud to víte?“ Nepomůže vám ani to, že se řáděním svých útočníků Hamás vychloubal a videa masakru posílal do světa, stejně jako se Al-Káida pyšnila útokem na New York.

Proč je Bible vlastně složená ze dvou příběhů? Židovského a křesťanského?

Protože křesťanství je výhonkem judaismu. Ježíš se považoval za ortodoxního Žida a nové náboženství nezakládal, to založili jeho stoupenci na základě a na půdorysu židovského etického monoteismu – zjevení Boží vůle a Desatera v pěti knihách hebrejské Bible. Na rozdíl od islámu se Židé i křesťané modlí ke stejnému Bohu.