Úvodem bychom možná měli vysvětlit váš francouzsko – belgický přesah. Co vás spojuje s Francií a co s Belgií?

Můj život v posledním roce a půl opravdu připomíná nomáda. Ráda řídím, takže většinu cest absolvuji za volantem. Letos už jsem tak na tachometru natočila nějakých 40 000 kilometrů. Pohybuji se mezi Prahou, Bruselem, kde tři týdny z měsíce zasedá Evropský parlament, a Štrasburkem, kam nás už před časem zavála práce mého muže. Kromě toho tu onen čtvrtý týden v měsíci probíhá plenární zasedání. Za hlavní výzvu považuji skloubit tuhle kočovnou práci s rodinou. To celé by se neobešlo bez skvělého přístupu mého muže, který mi vychází neuvěřitelně vstříc, a když nejsem doma, zvládne se hravě postarat i o naše dvě malé dcerky.

Jste jedna z mála političek s těsnou vazbou na Francii. Ve Francii jste byla i v době teroristických útoků. Jak zpětně hodnotíte atmosféru, která ve Francii byla těsně po tragédii? Hodně se ví o emocích, které zavládly v Paříži, ale Francie není jen Paříž…

Atmosféra je tím částečně ovlivněna stále, ten prvotní šok z brutality útoků ale už určitě opadl. Bezprostředně po nich se události staly výhradním tématem hovorů, lidé neustále sledovali média, ty reakce naprosto odpovídaly situaci. Teď mi ale přijde, jako by se Francouzi znovu nadechli a dokázali více hledět do budoucna. Určitě už méně řeší, co se stalo, přestože jsou bezpečnostní opatření stále patrná na každém kroku, takže ta pachuť z toho, co se v Paříži dělo, vlastně úplně vytěsnit ani nejde.

Myslíte si tedy, že se emoce zklidnily, že Francouzi získali zpět svůj nadhled?