Předseda Poslanecké sněmovny Vondráček se při návštěvě Moskvy setkal i s lidmi, kteří jsou na indexu EU, tedy mají v rámci sankcí zakázaný vstup do EU. Je to prozíravé? Je vůbec dobré navštěvovat Kreml, když někteří politici vidí „rudě“, jen když se řekne Rusko?
Myslím si, že ve vztahu s Ruskem ta nejhorší ze všech možných variant je izolovat ho, snaha vyloučit ho z mezinárodního společenství. Když pokračují naše obchodní vazby, když je třeba s Ruskem dohodnout se ohledně Sýrie, boje s terorismem, Islámským státem a mnohé další otázky, jak by to bylo možné bez dialogu? Jak jinak by bylo možné dospět k nezbytným dohodám? A to už nehovořím o tak složitých otázkách, jako jsou jaderné zbraně či celoevropská spolupráce v řadě oblastí. Macron obědval s Putinem v Petrohradě a náš předseda Poslanecké sněmovny by se nemohl setkat se svými partnery? Ostatně pokud vím, sankce EU, spočívající mimo jiné v zákazu vstupu některých ruských činitelů na území států Evropské unie, neznamenají zákaz cest evropských politiků na setkání s těmito ruskými představiteli u nich doma.
Novináři se nejen vyhazují do povětří, jako se to stalo nedávno na Maltě, ale také se čtvrtí, což se s největší pravděpodobností událo s opozičním saúdskoarabským žurnalistou při jeho návštěvě saúdské ambasády v Turecku. Dalšímu novináři, tentokrát z Chorvatska, je vyhrožováno smrtí a celá jeho rodina prožívá veliká traumata. Bulharská novinářka prý byla „jen“ obětí vyšinutého mladíka, ale kdo ví… Začíná hon na novináře i v Evropě?
Ministr Petříček chce do naší zahraniční politiky vrátit étos devadesátých let a ochrany lidských práv, čímž jsme byli vyhlášení. Je to smysluplné, když šel svět dál jinými kroky a po jiné cestě a třeba v OSN mají plná ústa lidských práv spíše diktátoři, kterým žádné lidské právo není svaté? Jde podle vás o navázání na odkaz Václava Havla?
Před několika dny jsem byl na jeho, tedy Petříčkově, vystoupení před novináři v barokním klášteře dominikánů, toto setkání organizovala Asociace pro mezinárodní otázky, AMO, kde však pan ministr hovořil dost obecně. Víte, už sám problém svobody slova a lidských práv, jestliže ho chceme brát absolutně, je dost problematický. Například je za to dost často kritizována Ruská federace. Ale když opoziční nezávislé noviny Nezavisimaja gazeta (náklad 40 000 výtisků) dělala průzkum v reprezentativním vzorku 20 000 obyvatel, zjistila, že drtivá většina z nich si pod těmito pojmy představuje bezplatnou lékařskou péči, bezplatné vzdělávání, ale jen čtyři procenta svobodu shromažďovací. Ono je těžké v zemi, kde řada vesnic, zejména na Sibiři, má chybějící spojení se svým nejbližším okresním městem, se ptát, zda jsou například pro volný výjezd za hranice státu.
Pomohlo by ke stabilnímu mezinárodnímu ovzduší, kdyby ustal veškerý dialog se zeměmi, které podle našeho názoru porušují tato práva? Vždyť OSN byla založena právě proto, aby se stala platformou k dialogu všech států světa bez ohledu na politické zřízení, které tam vládne. Je známo rčení diplomatů, že tam, kde se přeruší dialog, začnou jednat zbraně. Chceme takový svět, kde by se pořád válčilo? Myslím si, že tento problém pochopil i prezident Václav Havel během výkonu své funkce. Dialog přece ještě neznamená souhlas s druhou stranou, jen to, že se vzájemné problémy nebudou řešit na válčišti, ale u jednacího stolu. Jak jinak by bylo třeba možné uzavřít dohodu o nešíření jaderných zbraní, kdybychom odmítali jednat s těmi, kteří je bez ohledu na vše také vlastní? I v době nejprudšího nepřátelství v období studené války zasedali představitelé největších mocností k jednacímu stolu. Sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin a americký prezidentův poradce a ministr zahraničí Henry Kissinger se pravidelně scházeli při obědě, tykali si, oslovovali se „drahý Toljo“, „milý Henry“, ač byli představiteli mocností, které byly na mezinárodní scéně největšími rivaly. Oba dva mi to osobně potvrdili. Zažil jsem na vídeňských odzbrojovacích jednáních, kdy se vzájemně osočovali americký a sovětský představitel, a poté všichni společně šli na pivo. Všechno je relativní a všechno má své meze.
Už jsme zase nějaký ten týden neslyšeli mnoho o Ukrajině. Co se tam nyní děje, máte pro nás nějaké novinky?
Je toho mnoho, co se děje. Například na poli církevním, kde se rozhořel spor mezi Moskvou a Konstantinopolem ohledně ukrajinského návrhu sloučit všechny dosavadní pravoslavné církve – jsou čtyři – v jednu jedinou ukrajinskou. Něčím podobným prošlo například už Estonsko. Některá místa, třeba Cherson, ruší ruštinu jako regionální jazyk. Podle sdělení ministra vnitra Arsena Avakova se bojů na východě Ukrajiny účastnilo 280 500 Ukrajinců. Z nich má 90 až 95 procent zdravotní a sociální problémy, 500 spáchalo sebevraždu.
Možná nejdůležitější jsou finanční otázky. Tak Ukrajina získala od MMF další půjčku 3,9 miliardy dolarů. Rovněž byl schválen statut válečného veterána či účastníka bojových akcí. Celkem se týká 346 160 lidí z armády, národní gardy, vojsk ministerstva vnitra, pohraničníků a služby bezpečnosti. Není to jen čestné označení, neboť tím se každému poskytuje řada výhod, například bezplatné právní služby, přednostní přidělování bytů, bezplatná městská a příměstská doprava, snížení nájemného a komunálních služeb o 75 procent – pro invalidy 100 procent, přidělení telefonu mimo pořadník, bezplatnou jízdu po Ukrajině libovolnými prostředky jednou za dva roky nebo ročně se sníženou cenou o 50 procent. Na druhé straně se zvyšuje cena za plyn, zavádí se tržní cena místo státem fixované.
Jenže hrivna stále klesá – za pouhé tři dny dolar o 15 kopějek, ke 22. říjnu stál dolar 28,18 hrivny a euro 32,32 hrivny.
V současné době prošel prvním čtením státní rozpočet na rok 2019. Poslanci bylo vzneseno 2 171 připomínek, většina však byla odmítnuta, protože by představovaly 2,2 bilionu hriven navíc. Rozpočet počítá s tříprocentním růstem HDP stejně jako letos. Zahraniční experti upozorňují, že kdyby ukrajinská ekonomika nadále rostla takovým tempem, dohnala by například Polsko za sto let.
Psali jsme:
Rusko stíhá jedno neštěstí za druhým. Střelba ve škole na Krymu, pád nosné kosmické rakety. Je to jen „pech“, nebo se na tom někdo může podílet? Svého času to oznámily některé ruské zdroje, které hovořily dokonce o cíleném zahraničním vměšování a nebyly daleko k použití slova „diverze“…
Hledat společného jmenovatele mezi bláznem střílejícím na Krymu – podle vyšetřovatelů byl pachatelem osmnáctiletý student čtvrtého ročníku Vladislav Rosljakov – a pádem vesmírné rakety je asi totéž, jako pro lingvisty najít pojítko mezi slovanskými a ugrofinskými jazyky. Samozřejmě je pojí jisté neštěstí, třebaže v případě kosmické rakety kosmonauti nezahynuli. Ale to, že se obě akce týkaly jedné země, kterou jiné země považují za protivníka, není ještě důvodem k tomu, aby byly považovány za strůjce tak rozdílných událostí. Ale jak se říká, fantazii se meze nekladou, a tak mohu třeba spekulovat, co mě jako milovníka vepřového spojuje s islamisty, kteří vepřové nejedí.
Blíží se výročí republiky. Jste známý sběratel informací, autor literatury faktu. Máte nějakou pikantnost, zajímavost, o které se seriály ani učebnice nezmiňují právě ze dnů, kdy se psaly první řádky historie Československa?
To by byla nekončící kapitola. Letos mi vyšla kniha Prezidenti. Jejich role a odpovědnost, v níž jsem se třeba pokusil stanovit takový žebříček, v němž mi oproti ideálním představám, jaký by měl být náš prezident, vycházelo: devět z jedenácti mělo problémy se zákonem – pro ilustraci Masaryk byl za Rakouska-Uherska odsouzen k trestu smrti, Beneše celkem pětkrát zatkli jako rakouského špiona v Londýně a Paříži, devět bylo nemocných, už když byli voleni, deset mělo problémy ve vztahu k ženám – například tři prezidenti měli nemanželské dítě s nezletilými dívkami, nehledě třeba na milenky včetně Masaryka, a tak bych mohl pokračovat.
Pro Masaryka bylo nesmírně důležité, aby v Rusku byly založeny naše legie jako vojenský základ státu. Z toho důvodu například v březnu 1918 zaplatil 200 000 rublů eseru Borisu Savinkovovi, aby uskutečnil atentát na Lenina, který jejich vzniku bránil. Savinkovovým revolverem skutečně na Lenina střílela v srpnu 1918 Fanny Kaplanová. Když už jsme u Masaryka: jeho spor o pravost rukopisů – Královéhradecký a Zelenohorský – nevyřešil ani Miroslav Ivanov, který v letech 1968 až 1971 je nechal analyzovat v nejmodernější policejní laboratoři, která jejich falzifikát ani nepotvrdila, ani nevyvrátila. Nebo hilsneriáda, v níž se Masaryk postavil proti tvrzení, že na Anežce Hrůzové byla spáchána rituální vražda a za to byl nejprve odsouzen k trestu smrti Žid Hilsner, po Masarykově knížce o jeho vyšetřování v Polné trest snížen na dvacet, až ho prezident omilostnil. Teprve v roce 1943 se přiznal bratr Anežky, že svou sestru zabil kvůli dědictví.
Nebo vezměte si otázku, jak vlastně byly vytyčovány hranice nově vzniklé republiky. Ve versailleských smlouvách bylo sice řečeno, že v rámci historických českých zemí, ale jak by přesně probíhaly? K tomu byla vytvořena mezinárodní komise ve složení Američan, Japonec, Brit, Francouz, Ital a po jednom zástupci Československa a sousední země. Ta hranice v terénu se vytyčovala až do roku 1924, s Maďarskem do roku 1927. Komisaři se museli brodit nepřístupným terénem, stavět si přechody přes říčky, cesty, kudy by se dopravovaly hraniční kameny, které musely být od sebe vzdáleny tak, aby z jednoho bylo vidět na další. K tomu si na určitých místech stavěli dokonce dočasná přístřeší. A stejně i poté vznikaly s hranicemi problémy: například změnou břehů hraničních toků, nebo když se oddělilo Slovensko, s nímž jsme ve společném státě neměli přesně vytyčené hranice. A například v roce 2016 Poláci vznesli požadavek na téměř pět set hektarů, které si nárokovali kvůli složení tamních obyvatel.
Když se ve Versailles projednávaly evropské poválečné hranice, Československu bylo navrženo, zda nechce jeden z ostrovů u norského pobřeží. Edvard Beneš to odmítl s tím, že nemá ponětí, co bychom s ním dělali. Nacházel se v oblasti, kde se před několika lety objevila ropa...
V roce 1991 bylo Československu přiděleno 150 000 kilometrů čtverečních mořského dna Tichého oceánu, 2 500 kilometrů od mexického pobřeží. Stalo se tak na základě úmluvy OSN o mořském právu z roku 1982, kterou podepsalo 157 států včetně nás. Šlo především o právo těžit tam nerostné suroviny. Na „našem“ území se konkrétně jednalo o takzvané konkrece – nerosty, které za miliony let nabalily až čtyřicet vzácných kovů a několik chemických prvků. Přišli jsme však o to, protože náklady na těžbu byly pro nás ekonomicky těžko zvládnutelné. Proto jsme v roce 1999 museli vrátit polovinu tohoto území a v roce 2016 bylo „české“ moře předáno státům s licencí na průzkum mořského dna – Irsku, Velké Británii a Belgii.
Pro mne byly zajímavé i portréty jednotlivých prezidentů, o něž se vedou spory – počínaje Emilem Háchou, dále komunistickými prezidenty, přehnanými amnestiemi Václava Havla, Senátem chystanou obžalobu Václava Klause pro velezradu a konče polemikou ohledně řady výroků Miloše Zemana. Nic není černobílé, a to se týká i prezidentů. Jen jedno měli společné – všichni vstupovali na Hrad s úctou k tomuto sídlu českých králů a mnozí z nich se ho dál pokoušeli zvelebit. To uvádím jen několik příkladů z mnoha, které se mi při přípravě knihy podařilo z archivů i osobních rozhovorů shromáždit. Musím se přiznat, že počínaje Antonínem Zápotockým jsem měl možnost s každým se nějak osobně seznámit, například Gustáva Husáka doprovázet jako poradce při jeho cestě do Indočíny, Havla připravovat ke státní návštěvě Francie, s posledními dvěma mě pojí přátelské vztahy ještě před jejich nástupem do prezidentské funkce.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
