I tento rok pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je velice nízká. Na druhou stranu tady máme ale zdražování potravin, byty jsou u nás jedny z nejdražších ve střední Evropě… takže žije se Čechům dobře?
Žijeme na konci druhé dekády třetího milénia, na území ve středu Evropy, od konce poslední války uplynulo na našem kontinentě 74 let a vaše otázka by v dnešní době měla být zcela nadbytečná, nicméně je namístě. Nechci se pouštět do série statistických čísel, ale uvedu jenom jeden, zato výmluvný symbol, který pro nás starší je převzatý od našich maminek a je jím, cituji moji maminku, „chléb náš vezdejší“. Já ještě z dětství pamatuji, jak ho doma pekla a s jakou posvátnou úctou se k němu lidé chovali. No a když si vezmeme poslední dostupnou statistiku, tak zjistíme ohromující skutečnost, neumíme si upéct v naší zemi dostatek chleba! V roce 2017 máme u chleba záporné saldo 15 156 tun. Opravdu nevím, jak charakterizovat zemi, která je závislá i na dovozu chleba a která dosáhla záporného salda u celkového agrárního obchodu za minulý rok minus 40,322 miliardy Kč! Jinými slovy chybí nám stále víc našich potravin a jejich výrobu umožňujeme zahraničním producentům, čemuž odpovídá výrazné zdražování na domácím trhu.
A co říci na to, že ani třicet let po revoluci jsme stále „nedohnali“ Západ, což se podle některých porevolučních politiků mělo povést už před lety?
Obávám se, že ani nedoženeme. Ono se to snadno vykřikuje v anonymním davu na náměstích, ono se to snadno plive z obrazovek televize, ono se snadno uráží seniory a venkovany (viz například Geislerová, Hrušínský, Jourová) a neméně snadno se menšina mající přístup do médií prohlásí za elitu, jejíž názory jsou jediné správné, a kdo to vidí jinak, ten je nálepkován a ostouzen. Co tím chci říci – nic míň a nic víc, že naše společnost je havarovaná, chybí jí jakákoliv schopnost konsenzu, dohody a věcné komunikace, tedy pozitivní sociální předivo, které je podmínkou správného fungování státu, rozvoje ekonomiky a spokojenosti lidí. Je třeba si přečíst Tomáše Bati a jeho hodnocení světové hospodářské krize třicátých let minulého století a jeho analýzu důvodů této krize a jak z ní ven. Podle jeho přesvědčení to byla krize morální, která způsobila největší krizi hospodářskou. Jsem přesvědčen, že pro naši dobu platí to stejné a že jsme promarnili to ohromné vzepětí většiny našich občanů, které ve své době bylo koncentrováno v hesle „Za Komárka koruna jako marka“, které se ukázalo jako falešné a zde je nutné hledat počátek dnešní deziluze a důrazně varovat před novými proroky, kteří nedobrý mravní a morální stav společnosti využívají.
Na druhou stranu, je něco, ohledně čeho si můžeme říct, že jsme na tom lépe než na Západě?
Určitě ano a viděl bych to ve dvou oblastech. Tou první a pro mne zcela zásadní je fakt, že tato země je stále ještě naše. Samozřejmě můžeme polemizovat o montovnách, o skupování půdy cizinci, o miliardách dividend směřujících do zahraničí, o politicích, kteří nemají problém zradit, změnit se v udavače a škodit své zemi, mohl bych dlouho pokračovat. Co je ale gruntovní pro to, abychom se v naší vlasti mohli cítit dobře, je skutečnost, že zde nemáme hordy ilegálních migrantů a není zde takové napětí a strach, jako třeba v Německu, které Merkelová svou vítačskou politikou zničila a je zodpovědná za narůstající násilí a napětí. Myslím si, že ji spravedlnost a svědomí doženou, což už začíná být vidět stále častěji. U nás by to bylo podobné, nebýt pana prezidenta Zemana, ke kterému se připojil současný premiér Andrej Babiš, jehož vystupování zejména na evropské politické scéně je úplně jiné než u předchozích českých premiérů a je v diametrálním protikladu probruselských papoušků a la Pospíšil, Telička a další trafikanti.
Máte pocit, že si naše země vydobyla v rámci nové, sjednocené Evropy silné postavení? Má podle vás značka „Česká republika“ dnes lepší zvuk než před čtvrtstoletím? Kdo se o jméno naší země zasloužil především? Mají na tom nějaký podíl dnešní vrcholní politici?
Já bych v současné době o nové, sjednocené Evropě moc nehovořil, spíše jde o stále viditelnější souboj o dominanci vybraných starých zemí EU pod taktovkou Německa a Francie proti těm novým, mezi něž patříme. Nejdůležitější je udržet si svoji národní tvář, svoji vzdělanost, chytrost, šikovnost. Dovolím si v kontextu použít zde slova svého přítele ing. Jaroslava Kopisty, sedláka z Chrudimska, jehož rod hospodaří na půdě nepřetržitě od 27. listopadu 1629, jak praví zápis v gruntovní knize, cituji: „Když se tak dívám kolem sebe, nemohu se zbavit myšlenky na to, co naše generace předá těm, kteří přijdou po nás. Zatím je to rozblázněná příroda signalizující všemi směry, že něco není v pořádku. Hašteřící se velmoci o suroviny a vliv, do nebe rostoucí světová populace se svými existenčními nároky, nadnárodní firmy budující svůj nedotknutelný hospodářský prostor. Málo soudné kolo dějin se roztáčí do stále větších obrátek. Jen schopný a moudrý národ bude mít šanci odolávat těmto tlakům.“ Já dodávám, že k tomu je třeba schopné a moudré politiky a komunikující společnost. Na posouzení zásluh a srovnání renomé naší země v kontextu čtvrtstoletí je ještě brzy a spíše je třeba nerozpustit se v náporu různých „hodnot“, které jsou vlastně jen prostředkem pro naplnění materiálních hodnot těch, kteří je z Bruselu i z českých institucí dnes a denně vytrubují.
Fotogalerie: - Žaloba na prezidenta
Blíží se 17. listopad, kdy si připomeneme už 30 let od sametové revoluce. Tento rok ale zatím příliš „slavnostně“ nepůsobí. Konala se celá řada demonstrací, národ je rozhádaný, což je znát nejen na sociálních sítích. Kam jsme se tedy třicet let po revoluci dostali, jak to hodnotit? Je, nebo není důvod slavit 17. listopad?
Já si spíše pokládám otázku, kam jsme se mohli dostat, pokud by tato země byla spravována kvalitními politiky a kdyby přechod na nový společenský systém, kapitalismus, proběhl podle rozumně připravených zákonů a kdyby zde byl společenský konsenzus. Nic z toho se nestalo, proběhla divoká privatizace, doslova Klondajk, a měřítkem všeho se staly peníze a majetek. Jinými slovy, základ dnešního státu spočívá na nepevném materiálním fundamentu a demotivované mase občanů vyrovnávající se dlouhá léta s deziluzí. Aby se náhodou neprobudili, tak je vše zabaleno do imaginárních hodnot, svobody a demokracie a lidem je podsouváno neexistující nebezpečí ztráty těchto hodnot, které si ovšem uzurpovaly samozvané elity a mainstremová média. Z tohoto pohledu není slavit co. Ostatně když máte blbou náladu, špatně komunikujete se sousedem, tak se těžko slaví. A propos, jak vůbec lze slavit, myšleno technicky, když kytice prezidenta republiky za jásotu slavících a neutuchající pozornosti médií končí v odpadkovém koši? Podotýkám, že jde o prezidenta, který má tuto zemi rád, který se osobně setkal a hovořil v součtu se statisíci občanů a který třeba chtěl zabránit rozpadu společného státu a prosadil hlasování Federálního shromáždění o Československu jako Unii, jehož výsledek nebyl respektován (OF a HZDS). To jenom pro osvěžení paměti.
Je škoda, že dnes odchází z úřadu ministr Antonín Staněk?Anketa
S odstupem těch třiceti let, jak dnes vnímáte osobu Václava Havla? Změnil se nějak výrazněji váš pohled na něj od sametové revoluce? A co říci na to, že označení „havloid“ je dnes už skoro „nadávka“?
Václav Havel svými konkrétními skutky od listopadu 1989 až do své smrti u běžných občanů své jméno prohospodařil a vlastně prohrál. Stejné je to s mým pohledem na jeho jméno a nic na tom nemění fakt, že časem byl doslova zbožštěn, byl vytvořen kult osobnosti a jeho jméno se stalo zaklínadlem a mantrou zejména pražského a západního světa. Když zalistuji ve své paměti a vzpomenu si na vědeckou metodu kritického myšlení německého filozofa Immanuela Kanta, který varuje před naivním přebíráním oficiálních názorů a staví na užívání vlastního rozumu s využitím kritického myšlení, pak tak musím uvést konkrétní fakta jeho vývoje od disidenta až po prezidenta Československa a poté České republiky:
– nechci být prezidentem – volně shrnuto byla jeho reakce na mediální hysterii na konci roku 1989
– dobře, obětuji se, ale jenom do prvních svobodných voleb – tak nějak lze zachytit změnu jeho názoru, po níž následovalo jeho zvolení prezidentem ČSSR 29. 12. 1989, volba byla provedena aklamací a byla jednomyslná
– první svobodné volby proběhly 5. 7. 1990 a Václav Havel byl zvolen podruhé, nyní již svobodně zvoleným Národním shromážděním složeným zejména ze zástupců OF a VPN
– rozdělení republiky jenom přes mou mrtvolu – tak by se dal glosovat postoj Václava Havla před neústavním rozdělením Československa. Skutečnost byla taková, že tři měsíce před koncem prezidentského mandátu Václav Havel abdikoval, Československo se rozpadlo a 20. ledna 1998 byl zvolen prezidentem České republiky, když před volbou byl vzat do vazby poslanec Miroslav Sládek, předseda SPR-RSČ, a právě tento hlas v podstatě rozhodl o Havlově zvolení
Mohl bych pokračovat dlouhou řadou dalších příkladů. Václav Havel tvrdil, že nebudeme v žádném dalším vojenském paktu, aby po několika letech vehementně podpořil NATO a bombardování Bělehradu. Proklamoval nezájem o velký restituční majetek, Lucernu, aby ji pak prodali společnosti pana Junka, silné vazby kupců na StB kupodivu nebyly překážkou. Nevlastní sestra Václava Havla, která byla invalidní a už nežije, žila v pavlačovém bytě v Karlíně v materiální nouzi – jak se to slučuje s morálními hodnotami a láskou, kterou šířil? To jsou moje postřehy, třeba jeho nevlastní sestru jsem znal osobně a v jejím karlínském bytě 1 + 1 jsem několikrát byl na návštěvě.
Podíváme-li se na Milion chvilek pro demokracii, jejich požadavkem původně bylo odstoupení ministryně Benešové. Následoval požadavek na odstoupení premiéra a poté další požadavky… co se to vlastně v rámci Milionu chvilek „vyvalilo“? Masy občanů proti Babišovi a Zemanovi, umělci, značná podpora médií a intelektuálů… co tohle hnutí vlastně znamená? Lidově řečeno, o co Milionu chvilek podle vás v závěru jde?
Řekl bych, že důvod tohoto vzepětí ulice je prostý – frustrace domácích a zahraničních „majitelů demokracie“ nad zpackanou, tedy z jejich pohledu, prezidentskou volbou a na to navazující sérií porážek různých „demobloků“ a pravicových stran, které měly sílící vliv prezidenta Zemana vyvážit, ne-li eliminovat. Nic z toho se jim nepodařilo. Naopak odstartovali raketový nástup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, který zaznamenává jedno volební vítězství za druhým a nic nepomáhá skandalizace, štvaní médií, ČT atd. Naopak.
Myslím si, že poslední desetiletí přepisuje obecné poučky a teorie kapitol politologie. Zvláště pak když takový politologický machr, emeritní rektor Masarykovy univerzity a předseda drolící se ODS Petr Fiala se rozhodl, že Babiše v příštích volbách porazí. Přivřené oči, dokonale posazené imidžové brýle, výraz odhodlaný, vous jemně střižený a do dokonalé fazóny vytvarovaný – jen ten mírný předklon s rozevlátým dlouhým pláštěm a pravá ruka s vytknutým ukazováčkem do dáli jaksi ještě nejsou nacvičeny. Leč sjednotí prý upadající zbylé pravicové strany a zvítězí – i bez Klause juniora, bez Bartoše Piráta, bez Okamury Tomia s programem „já jsem to říkal, na má slova došlo“...
Ale zpět k Milionu chvilek. Je víc než zřejmé, že to je umělý produkt s velkými finančními zdroji s programem „party hic“, s neuvěřitelnou mediální podporou zejména ČT. Mimo Prahu je realita a masovost bídná a obávám se, že až „matka, nematka“ Geislerová se vydá vysvětlovat těm nevzdělaným a zabedněným venkovanům o co jde, že se se zlou potáže.
Psali jsme:
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Babiše a Zemana volili lidé, kteří na rozdíl od umělců Mádla a Geislerové nežijí v pražské bublině pseudoelit a jejich vzděláním je škola života, jenž je rozhodně hodnotnější než ta škola kavárenská, která občas nepostačí ani na řádnou výchovu svého potomka. Rád bych umělcům pražské kavárny připomněl, že na venkově se stále ještě nosí poctivost, pracovitost, solidarita a respekt ke starším lidem. Je to přesně naopak, tito lidé se nedají jen tak lehce manipulovat a nepodléhají stádnosti. Na rozdíl od Mádla a Geislerové venkov důvěrně znám a jsem přesvědčen, že to je naopak naděje této země a že odtud vzejde novodobé národní obrození. Navíc, kam by voliči Babiše chodili? Nemají kam a spíš otázka stojí, kam se pohnou voliči ČSSD, TOP 09, STAN. Jinými slovy, Andrej Babiš nemusí mít o ztrátu politické hegemonie strach a hloupé každodenní desítky ataků jeho politických odpůrců včetně médií svědčí něco o té kobyle, která nejvíc kope před svým koncem. Lidem se to zajídá, jsou atmosférou permanentního boje a napětí znechuceni a výsledkem bude katarze, tj. redukce počtu parlamentních stran. Laboratoří tohoto procesu je třeba TOP 09 a její současná situace. Lidová moudrost, že všechno zlé je pro něco dobré, platí i v politice.
Fotogalerie: - Zasedání vlády bez ČSSD
Karel Gott letos oslavil 80. narozeniny. Jeho kritici jej označují za symbol normalizace, prázdný symbol, ztělesnění konformity a méně či více přiznané spolupráce s komunistickým režimem. Jsou tyto výtky postaveny na dobrých základech? Čeho je Karel Gott symbolem? Čechů odmítajících se s komunismem vyrovnat, nebo symbolem smíření se s pochmurnou realitou? Není to i tak, že lidé v Gottovi do jisté míry poznávají svůj vlastní osud, protože konformní s režimem byla většina obyvatel?
Když bych sáhl do paměti a vytipoval skvělé zpěváky populární hudby s mezinárodním renomé, tak se vejdou maximálně do dvou desítek. Aby mně bylo rozuměno, mám na mysli mezinárodní hvězdy jako třeba Tom Jones, Frank Sinatra, Elvis Presley, Udo Jurgens, Rey Charles, Charles Aznavour a tak bych mohl pokračovat. Když přidám hodnotící síto, kdo z nich zpíval šest desítek let a k tomu kvalitu člověka bez hvězdných manýr, tak se obávám, že jich mnoho nezbude – náš Karel Gott a kdo dál? Karel Gott je především symbolem velkého člověka a umělce, o kterém lidé znalí kumštu mluví v superlativech a chovají k němu úctu. A ti běžní konzumenti umění a populární hudby ho milují a obdivují – jsou jich miliony a kritiků je kolik, pět nebo snad deset? To nevím, ale vím, že jsou jedinci plní komplexů, jedinci, kteří toho v životě mnoho nedokázali.
Lidé mohou mít všelijaké výtky, ale od svých přátel z umělecké branže vím, kolika lidem Karel Gott i materiálně pomohl. Zejména lidem postiženým komunistickou nelibostí. Takže k jeho výbornému uměleckému profilu patří i to, že to je hodný člověk. Kolik takových je?
O čem svědčí fakt, že zrovna letošní Gottovo jubileum přitáhlo tolik hlasité kritiky těch, kteří ho z různých důvodů nemají rádi? Tvrdě se o něj opřel například Jakub Janda, který napsal: „Karel Gott je sice kulturní legendou, ale když veřejně propaguje ty nejhnusnější konspirační teorie, tak dělá pro české extremisty a ruské destabilizační zájmy více práce než Aeronet a ‚Parlamentní‘ listy dohromady. Je to smutný konec.“ Komentátor Šídlo zase napsal na sociální síti, že si myslí, že Gottovy písně byly „především o hovnu“. Podle Johany Hovorkové, která píše pro Forum24, se lidé nechtějí vymanit z myšlenkového vězení socialismu, obdivují tak i třicet let po sametové revoluci „mistra normalizačních hitů a převzatých písní několika velikánů“. Takže čím si vysvětlit takové útoky na Gotta? Nepamatuji, že by se něco takového dělo před deseti lety, kdy slavil sedmdesátiny...
Myslím si, že různí Jandové, šišlové Šídlové či jakési Hovorkové museli v období oslav mistrových osmdesátin hodně trpět. Sledovat různé pořady na různých televizních a rozhlasových stanicích, kde Karlu Gottovi vzdávali hold, obdiv a úctu velikáni naší kultury – byly jich desítky – a kdy Česká televize se velmi zapotila, aby vystřihla mistrovo emotivní poděkování prezidentu republiky za blahopřání k životnímu jubileu, tak to byl úžasný zážitek, který přiváděl k televizním obrazovkám a radiopřijímačům statisíce a v součtu miliony lidí. A to je ta nejlepší odpověď různým nýmandům a nicmochrům a nemá smysl na jejich teatrální štěky nijak reagovat, natož je rozebírat, neboť přesně na to oni čekají. A že to nedělali před deseti lety? Jednoduše, Miloš Zeman byl v té době důchodce na Vysočině a tyto aktivisty ani ve snu nenapadlo, že za deset let bude z vůle téměř tří milionů českých občanů hlavou státu. Jedním z těch občanů, který Miloše Zemana volil, byl jistojistě také Karel Gott, no a to je pro kavárnu a různé udatné bijce, dříve zalezlé, příležitost si kopnout.
Babiš navrhuje do Evropské komise znovu Věru Jourovou. Co na to říkáte?Anketa
Podíváme-li se i na zahraničí, letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „Západu“, přestali kverulovat a přijali euro? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme?
To sice nepřinesly, ale ten proces rozkladu EU už začal, žije svým životem a bude pokračovat. EU má problémy, které zpočátku nebyla ochotna řešit a nyní, když nazrály a ohrožují holou existenci EU, už je nemá kdo řešit. Nejsou osobnosti, nejsou političtí vůdci. Merkelová je u konce sil, Macron, jinak obratný pózista a odvaděč pozornosti, má v zádech Marine le Penovou a žluté vesty a nedobrý stav ekonomiky Francie. Itálii už došla trpělivost a otevřeně odmítá poslušnost ose Paříž–Berlín. K tomu si připočtěme brexit, který vstoupil do své závěrečné horké fáze. Sečteno a podtrženo, EU je nereformovatelný, nedemokratický, těžce přebyrokratizovaný autoritářský moloch zasažený obrovským výsadkem ilegálních migrantů, kteří budou přinášet trvalé napětí. Za tohoto stavu je naše jediná naděje držet se prezidentovy teze „tato země je naše“ a bránit se diktátu Bruselu v úzké spolupráci se zeměmi V4. A že jsme nevděční? To je mýtus, co svět světem stojí, tak jde vždy o území a jeho zdroje. Dříve to byli třeba lidští otroci, dnes je to hospodářský prostor a jeho dobytí mírovými prostředky. A ty jejich stále omílané a předhazované peníze, které nám dávají, to jsou dobře investované prostředky, které se plátcům vrátí a my za ně zaplatíme. Například záporným saldem při dovozu potravin, od vstupu do EU odhaduji cirka 400 miliard korun.
V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Jak vy vnímáte prezidentův vztah nejen k Číně, ale i k Rusku?
Petr Kellner je muž, který vybudoval úspěšnou nadnárodní firmu s obrovským potenciálem rozvoje. Je to muž, který nepouští novináře do svého soukromí, který žije bez skandálů. Je to muž, jehož firma, kde vlastní 98,9 % akcií, odvedla v minulém roce do státní pokladny 6,2 miliardy korun a kromě toho jeho firmy daly v součtu 358 milionů korun na kulturní, výzkumné a další projekty – rovněž za rok 2018. Tento byznysmen zaměstnává v ČR 14 tisíc lidí, celosvětově – působí ve 23 zemích světa – 158 tisíc zaměstnanců. Začínal, stejně jako Kožený, s kupónovou privatizací a základním jměním 100 tisíc korun. Moje otázka zní, proč by nemohl pan prezident Zeman svým vlivem takového podnikatele podpořit? Koho jiného, když ne jeho. Ještě pro úplnost dodávám, že Petr Kellner, to není jenom PPF a bankovnictví, jeho oborem je rovněž strojírenství, biotechnologie či telekomunikace. Z tohoto nástinu je vidět, kdo to je vlastně pan Minář a jeho ad hoc poskoci k ruce – rozbít, štvát, nálepkovat a manipulovat dav. To vše bez programu, není-li programem likvidace lidí, na které ho jeho vodiči nasměrují. V případě Petra Kellnera jsme svědky učebnicové ukázky této politiky nedostudovaného studenta vydávajícího se za spasitele.
Pokud se týká vztahu pana prezidenta k Číně a k Rusku, tak si myslím, že by to mohli nejlépe zhodnotit čeští podnikatelé a české úspěšné firmy a vzít si přitom příklad ze západních zemí Evropské unie. Například Macron nebo i Merkelová dělají maximum, aby Čínu navštěvovali a prosazovali velké kontrakty a investice – Siemens, Airbuss, vývoz potravin. Oni jsou ve svých zemích za tuto politiku hodnoceni pozitivně, Miloš Zeman, který dělá totéž, je urážen a ostouzen. Obdobná situace je v případě Ruska.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
