Před pár dny se u památníku na Národní třídě natřásaly politické figury, o nichž se čím dál častěji tvrdí, že si 17. listopad 1989 zprivatizovaly pro sebe, jako by na něm měly nějakou zásluhu. Jeden z mála politiků, kteří pojmenovávají věci pravými jmény, jihočeský hejtman Martin Kuba z ODS, řekl nedávno v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „Kdyby za socialismu nepostavili jaderné elektrárny, tak vůbec nevím, co bychom dnes dělali.“ Nestáváme se zemí, v níž čím dál méně produktivních lidí dělá na ty ve zbytečných úřednických pozicích, což tahle vláda vyšperkovala nevídaným množstvím politických náměstků na ministerstvech?
To není jen o dostavbě dalších jaderných bloků. Nebýt „totáče“ neměl by Klaus žádný polštář pro své reformy, neměli bychom žádné mosty ani přehrady, ani D1, která se začala budovat v roce 1967, do jejíž výstavby tehdejší režim nepřipustil ekologické teroristy, a ani velké nemocnice. Bydleli jsme v králíkárnách, jak hloupě poznamenal Havel. Hloupě proto, že každý neměl možnost bydlet na nábřeží s výhledem na Hrad. A pak také jako by nevěděl, že stejné králíkárny stavěli i na tom zidealizovaném Západě. Ne vše bylo na předchozím režimu špatné. Dnes se staví, ale jdete po Praze a vidíte samé skleněné budovy s nápisy „For rent“. Většinou se jedná o kancelářské prostory nebo honosné budovy bank a mezinárodních či nadnárodních společností a samozřejmě také hotelů.
Podporujete stávku ČMKOS?Anketa
Stavět bytové domy je investiční riziko. Poptávka by byla, ale nejsou peníze. Našetřit si na byt je pro dnešní mladé jen sci-fi, hypotéky jsou rizikem, protože není jistota trvalého zaměstnání, které může skončit nikoliv nedostatky zaměstnance pro výkon práce, ale krachem firmy. Zbývá jen nejistý podnájem, na kterém si mastí kapsy vlastníci domů nebo bytů. A pak sklady a zase sklady v okolí Prahy. Ne nadarmo se říká, že Češi jsou národem skladníků a tranzitním bodem v Evropě pro přepravu zboží. Zrušila se stavební plomba pro zamýšlenou trasu „DOL“. Signál pro developery, pro mne to byla nedomyšlená hloupost, co se vymstí. Kdo používá auto, třeba jen rekreačně, na vlastní kůži poznal, že naše silniční síť je přetížená. Kdo musí dojíždět za prací po D1 do Prahy nebo do Brna, zažívá denně horor. Kamiony přibývají stejně rychle, jako klesají procenta oblíbenosti naší vlády.
V úvodní otázce jsem směřoval i k tomu, že čím dál více lidí sosá ze státního, ale samotnému státu nic nepřinášejí. A to pochopitelně nemám na mysli jen darmojedy ve funkcích politických náměstků nebo v nejrůznějších politických neziskovkách. Nejen oni jsou zadarmo drazí. Co s tím?
Počty neproduktivních lidí rostou o uměle vytvářené posty, které bylo nutné zřídit, aby se udržela loajalita zejména ve vládnoucích politických stranách. Vytvářejí a obsazují se pozice ve státní správě, například vámi zmiňovaný téměř neomezený počet politických náměstků, neboť kamarády je třeba ekonomicky vypolštářovat, a co na tom, že voliči rozhodli, že jejich služby nikdo nepotřebuje, a tak pro ně nezbyla místa třeba ve Sněmovně. To jde z našich kapes a každý daňový poplatník má právo, byť, bohužel, jen teoretické, se k tomu vyjádřit. Tato vláda jednou skončí a bude na té další, jak rychle uměle vytvořené pozice ve státní správě zruší. Jen se obávám, aby si nechtěla zajistit loajalitu stejnými trafikami, jako ta současná. Stále totiž platí, že až na prvním místě jsou peníze a jde jen o to, proč, jakou cestou a kam mají doputovat.
Nikdy v historii jsme se neměli lépe, než se máme dnes. S tímto tvrzením o naší životní úrovni přicházejí mnozí politici s přesvědčením, že zásluhy o to přičtou voliči právě jim. Ovšem Češi jezdí za levnějšími nákupy do Polska a Německa, jsme jedinou členskou zemí EU, která se nedostala na předcovidovou úroveň. Máme tedy být spokojeni s tím, kam jsme se po materiální stránce za 34 let posunuli?
Každá vláda žije v přesvědčení, že co činí, dobře činí. Dnes se to vylepšilo a kdo to takto nevidí, je dezolát a Putinův strejda. Kdo tvrdí, že v posledních letech před listopadem 1989 lidi žili na nesrovnatelně nižší úrovni, pak klame sám sebe. Ano, dlouho jsme žili zavření, cestovali jen ti šťastnější, a ještě jen s „příslibem“. NDR, Bulharsko, někdy s dovolením přejet kus Rumunska a pak Jugoslávie, nerozdělená, bezpečná, s mořem, země našich snů, kde jsme byli považování za „zápaďáky“. Krátké období kolem roku 1969, kdy se pro mnohé otevřela možnost vycestovat i do Německa a dalších států, což někteří využili k zapomenutí na návrat do vlasti, skončila s nástupem normalizace. I já jsem vyrazil do Mnichova a bydlel pár dní u kamaráda Pavla Pecháčka v bytě Svobodné Evropy. Tehdy to bylo docela riziko, ale prošlo to. Nicméně mohu říci, že mne to moc neohromilo. Ale to asi záleží na tom, co kdo čeká nebo hledá a co má doma.
Fotogalerie: - Stávka odborů bude masovější
Poslední roky před listopadem 1989 se začaly otevírat dveře na „vysněný Západ“, ale když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že i tam je chleba o dvou kůrkách. Že kvalita života, měřená podle kvality spotřebního zboží, se liší jen v šíři nabídky a sortimentu značek. A to bylo asi vše, co jsme si přinesli, tedy kromě toho, že jsme žili o konzervách, abychom ušetřili západní měnu na něco, co jsme doma neměli a nutně jsme to chtěli mít.
Pro Západ jsme byli a nadále jsme něco méně, což má asi zaryto hluboko pod kůží také belgický europoslanec Guy Verhofstadt, když na půdě Evropského parlamentu peskoval jak malého kluka českého premiéra Petra Fialu. Zažil jste jako člen federální vlády něco podobného?
Nevím už přesně, v jakém to bylo roce, ale byl jsem pozván v Londýně do BBC, kde jsem byl podroben přímo výslechu o životní úrovni v naší zemi a kvalitě života. Otázky byly pokládány tak, abych odpověděl to, co chtěli slyšet. Tu hru jsem s nimi nehrál a dával jsem jim najevo, že toho o našem životě vědí pramálo. V jednu chvíli to dospělo až ke komickým představám redaktorů BBC, když se mi snažili namluvit, jak byli dělníci u nás utlačovaní a žili téměř na hranici sociálního vyloučení. Ovšem s tím jsem se setkával i později, kdy jsem byl ředitelem odboru lidských zdrojů v Chemapol Group. Tam se téměř netrhly dveře s různými experty na všechno. Nabízeli zejména znalosti, které, jak tvrdili, nám chyběly. Když už trvalo dlouho poslouchání nesmyslů, bez problémů jsem jednání ukončil a téměř je vyhodil.
Psali jsme:
Když to shrneme, můžeme si tedy mnout ruce nad výrazně vyšší životní úrovní 34 let po listopadu?
Nepochybně se životní úroveň a kvalita života mění a za posledních 30 let udělala velký skok. Ale je to výsledek jiných faktorů než zásluhami vlád, zejména ne té současné, za jejíhož vládnutí naše společnost spíše chudne. Zkreslené představy o tom mají zejména mladší ročníky. Těžko vysvětluji svému 23letému synovi, že na ministerstvu jsme měli v roce 1991 jeden počítač, nebyl internet ani mailová pošta. Když jsme komunikovali s jinými resorty, tak to bylo kromě dopisu i tak, že se na papírovou disketu nahrála zpráva, s tou jela sekretářka na další ministerstvo, kde si to přehráli. Podle syna jsem zřejmě žil v pravěku, když nebyly ani mobily. Kupodivu to fungovalo i bez těch mobilů, jen všechno trvalo o něco déle. Na trh přišly nové značky aut, kvalitnější a výkonnější. Je zajímavé, že to jsou právě auta, podle jejichž značky posuzujeme úspěšnost jeho majitele. Ale třeba zapomínáme, že na vysoké úrovni a zadarmo bylo zdravotnictví, školství a vzdělání vůbec. Nyní je vše výsledkem poptávky, zbytek je už jen o schopnostech výroby uspokojit poptávku za podpory reklamní masáže. Jsme přece v tržní ekonomice, kde se tento kolotoč nemůže zastavit. Takže ne vláda, ne politická partaj, ale jen a jen podnikavost lidí a jejich touhy a jejich uspokojování jsou tím hnacím motorem životní úrovně.
„Svobodu, svobodu“ skandovali lidé před 34 lety na náměstích či na Letenské pláni. Jak jsme s tímto nejcennějším výdobytkem tehdejších revolučních událostí naložili? Existuje v takové šíři, jakou si tehdy většina národa nejspíš představovala?
Svoboda je dnes nesporně širší, než tomu bylo v dobách, kdy se to slovo skandovalo na náměstích. Svoboda není jednou daný a neměnný stav, naopak svoboda se musí hlídat a hned praštit přes prsty každého, kdo by ji jakkoliv chtěl omezovat nebo zkrášlovat nějakými přívlastky. Svoboda je, nebo není. Jak jednoduché a zároveň složité. Svoboda je o tom, že se mohu svobodně rozhodnout, nejsem k ničemu nucen, mohu se svobodně vyjadřovat k čemukoliv bez obav, že budu vystaven represi nebo sankcím, nemusím povinně zpívat podle not oficiální politiky státu, která není dogmatem, jen na přechodnou dobu vnucovaným názorem skupiny nebo skupin, které dočasně vládnou. Svoboda ale nemůže být bezbřehá a mělo by platit, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A tady nastávají problémy. Dnes je široká možnost ventilovat prostřednictvím velké škály medií své názory na děje kolem nás, ale ta volnost by měla mít nějakou úroveň, která by neměla být vynutitelná, ale měla by být výsledkem vlastního rozhodnutí, že tímto způsobem ne. Stačí se podívat na diskusi na iDnes pod články zejména o Ukrajině.
Tady to vypadá, že zde fungují najaté skupiny, aby cokoliv, co není v souladu s oficiální politikou státu, bylo smeteno a dehonestováno. Je otázkou, jak se to daří, protože často je to vedeno na úrovni besídky žáků zvláštní školy. A přitom jde jen o jiný názor.
V oněch revolučních časech jsme toužili být na Západě. Sarkasticky by se dalo dodat, že cenami tam nyní už jsme. Ale jsme tam něčím i v pozitivním smyslu? Kde je a kde by mělo být naše místo na Západě? Nebo jsme jenom krmelec Evropy, jak to před časem vyjádřil ekonom Karel Kříž?
Já k tomu mám svůj neměnný názor. Československo a nyní jen Česko je středoevropským státem, s bohatou historií, jazykem, kulturou, minulostí, jazykem. To jsme tak nesvéprávní, že musíme sami sebe ujišťovat, že existujeme ve středu Evropy? Proč se někteří, z božího dopuštění politici, nám snaží namluvit, že patříme na Západ, jako by by východ byl prašivou stranou? Stačí se zaposlouchat, jak mluvíme, a kdo mi chce pak namluvit, že čeština je západoevropským jazykem? Já slyším slovanský jazyk, pro západní země jazyk nelehký, ale jazyk náš, který byl za léta sousedství s Německem drobně germanizovaný a který je dnes o to s větším nasazením obšťastňován anglickými výrazy. Ani za „totáče“ v rámci sovětského bloku nedocházelo k takovému mrzačení našeho jazyka, jako se to děje dnes. To, co dnes přichází ze Západu a z USA zejména, to je úpadková kultura, život, kterému nerozumíme, mrzačení našich křesťansko-židovských tradic násilným roubováním cizích prvků.
S tím souvisí i skutečnost, že se po nás chce, abychom se obětovali pro Green Deal. Česku, které má průmysl hodně energeticky náročný, hrozí, že „zelená budoucnost“ bude velkou ranou pro životní úroveň jeho obyvatel. Jsou to přehnané obavy, nebo reálný odhad, s nímž si ovšem čeští politici proti vůli mocných v EU netroufají nic dělat?
Green Deal je chiméra praštěných ekologických aktivistů, a jako chiméra postrádá jasný, a hlavně realistický rámec, ve kterém by se měla odehrát. Česko je malá země, obklopená velkými sousedy, nicméně země, která má bohatou průmyslovou tradici, nikterak bohatá na surovinové zdroje, jejíž přirozený rozvoj byl na několik desetiletí přerušen blouzněním o novém světovém řádu, kterým měl být socialismus s konečnou fází, komunismem. Dnes blouzní, nikým nevolení pomatenci o Green Dealu a evropské vlády jim naslouchají, aniž by bylo zřejmé proč. Hrůzná obdoba toho, co zaniklo, se znovu a v jiné podobě prezentuje v evropské politice, již nezahalené do ideologických vizí, ale stejně pitomě zahalené do ekologického snění.
Česko je závislé, jako každá vyspělá průmyslová země, na energii a jejích zdrojích. Green Deal, kromě vyprávění pohádek, je nenabízí, připojením k sankcím proti Rusku jsme se dobrovolně odstřihli od levných zdrojů pro nás životně důležitých surovin. Je třeba si položit otázku, jestli to stojí za to? Samozřejmě že odpověď je jasná, bude doprovázená řadou invektiv, ale já se přesto ptám. Jak říkávala moje babička: „Kdo chce kam, pomozme mu tam“. Jde o to, co si představit pod slovem „tam“. Jistě nic pěkného, spíše problémy a „Čekání na Godota“. A to bude výsledek naší průmyslové politiky a snahy vrátit Česku jeho pozici vyspělé, průmyslové země. A to ještě nevíme, co nám vlastně ještě patří. Od „totáče“ uplynulo jen 34 let. Není to k zamyšlení?
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Politolog Lukáš Valeš se vyjádřil pro ParlamentníListy.cz, že ve společnosti panuje velké zklamání z toho, co dva roky předvádí vláda Petra Fialy. Navíc se stal premiér tím videem o nákupech v Německu i u nás směšným. Prý mu nepřeje nic špatného, ale od Jakešova Červeného Hrádku k 17. listopadu v roce 1989 to byl už jen kousíček. Biľaka ani Jakeše sice zpátky nikdo nechce, ale nenazrála ve společnosti atmosféra k nějaké změně umocněné rekordní nedůvěrou k pětikoaliční vládě? Nebo žádná podobná energie v lidech u nás nedříme?
To je otázka tak říkajíc „na nůž“.
Našeho premiéra jsme obdrželi na základě vlastního rozhodnutí jako trest Boží, a tedy máme, co jsme chtěli. Kde jsem to už slyšel?
Neumím si přestavit Čalfu, skutečného premiéra, vyčnívajícího z řady našich polistopadových premiérů, jak nakupuje v německém obchodě a za zvuku fanfár a pozorností příslušných medií sděluje národu, jak ušetřil. Neumím si představit to následné zasedání federální vlády. Hrůzná představa. Je jednoduché stát se směšným a ani to nemusí být o jednom nákupu, marketinkově nezvládnutém. Stát se směšným, to se musí odpracovat a, bohužel, zdá se, že se to za ty dva roky postupně daří. Jakeš a Biľak, oba fungovali v nějakém politickém gardu, kdo čekal zázrak, se ho ani po letech nedočkal. Dnes jsou v zapomnění a jen jejich povedené excesy žijí a staly se nesmrtelnými. Kdo čeká zázrak od „slepence“, asi se nedočká.
Důležitější jsou zájmy EU a strýčka a kapitálu za velkou louží, to je, oč tu běží. Téměř denně nás obveselují čelní světoví politici, prezidenta USA Bidena nevyjímaje, tam je to obzvlášť výživné. Energie v nás samozřejmě dříme a stejně jako touha po změnách, ale přece jen jsme národ Švejka, chvíli trvá, než se rozhoupeme, a tak se zatím opět spokojíme, že je fajn, že máme někoho, kdo se do této plejády zařadil. Když v ničem, tak aspoň v něčem jsme také světoví, že paní Müllerová?
Vy jste koncem roku 1989 zažil nevídaný životní skok, když jste se z kováře ze dne na den stal ministrem práce a sociálních věcí. Určitě jste vlivem nového okolí korigoval své představy o tom, jak by mělo vypadat budoucí směřování země. V čem především?
Můj příběh byl jistě velký skok, srovnatelný s příběhy z amerických filmů, možná s tím rozdílem, že byl pravdivý. Stalo se to v době zásadních změn naší společnosti, kdy jsme se vydali na neprobádanou, ale vysněnou cestu k návratu občanské důstojnosti, respektování lidských práv. Jen málokdo z těch, kteří zvonili klíči na náměstích, tušili, že to bude cesta nelehká, která přinese mnohá zklamání. Korigovat své idealistické představy o směřování země jsem nemusel, po nástupu do funkce mne realita velmi rychle postavila oběma nohama na zem. Tržní ekonomika nezná privilegia a odzvonila státnímu paternalismu. Nikdo necinkal proto, aby se měl hůře. Proto těžší bylo korigovat představy lidi. To byl základní úkol mého ministerstva, a to, že jsme to zvládli, mnohdy se skřípěním zubů těch, na které transformační změny dopadaly, považuji za obrovský úspěch, který kdyby nebyl, mohli by si ekonomové své reformy pověsit na hřebík. To kouzlo spočívalo ve znalosti prahu únosnosti sociálních dopadů nápadů ekonomů, které bylo nutné prakticky korigovat stále.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Nesrovnáváte někdy své působení s tím, v jakých podmínkách si v ministerských křeslech hoví vaši nástupci?
Když vás osud katapultuje z kovárny do pozice ministra, musíte se mnoho učit a chtít se naučit. Pokud na takovou funkci nejste dlouhodobě připravováni a chcete ji absolvovat se ctí, tak vám nic jiného nezbývá. Dnes nastupující ministři to mají lehčí, nemusí o problematice rezortu, který mají řídit, moc vědět, ale musí mít ten správný politický background, parlamentní většinu a také pochopení pro zájmy, které nemají se zájmy lidu prostého nic společného. Navíc se většina nějakou dobu motala ve Sněmovně nebo státní správě, kde pochytili základy hry „já na bráchu, brácha na mě“. Pochopení pravidel této hry je základem pro dlouhý politický život. My, kteří jsme nastupovali do vlády „z ulice“, jsme takové zkušenosti neměli, ale i přes tento handicap jsme se stali plnohodnotnou vládou, za kterou se nemuseli občané Československa stydět.
Co vám během ministerského angažmá nejvíce pomohlo?
Po nějaké době začaly být moje představy, kam by měla země směřovat, sofistikovanější. Měl jsem skvělý tým, analytické podklady, bez kterých jsem nedal ani ránu a hlavně nám „do toho nikdo nekecal“. Dnes to zní jako nesmysl, ale je třeba si uvědomit, pokud byl někdo schopen něco smysluplného formulovat, pak to byla jen ministerstva za přispění některých vědeckých institucí. Odbory, kterým jsme pomáhali, se teprve rodily a stejně tak zaměstnavatelské svazy, schopné něco smysluplného formulovat. Zaplať pánbůh, nebyly stranické sekretariáty ani dnes zbyteční političtí trafikanti, kteří si říkají náměstci ministra, byli jen odborníci, nebo podle potřeby „ad hoc“ stavěné týmy, které pracovaly většinou zadarmo. Neměl jsem komu se zpovídat, vyjma premiérovi, a pak samozřejmě na výjezdech lidem na náměstích a dalších místech v celé tehdejší větší republice.
Za svého rozhodujícího spojence jsem vždy považoval veřejné mínění.
Ing. Marian Jurečka
Nynější ministr práce Marian Jurečka je pod velkým tlakem a spíše ve vleku nejsilnější vládní strany ODS. Jak jste tehdy přistupoval k sociální oblasti nepoznamenán jako on nejrůznějšími zákulisními politickými dohodami?
Sociální reforma jako předpoklad reformy ekonomické! To ekonomové neradi slyší. Tehdy platilo a stále platí i dnes, že pokud narazí barevně vyvedené obrázky ekonomů na sociální bariéru, pak nezbývá, než si je vyvěsit na zeď. Sociální dialog, později tripartita, jako zásadní dorozumívací forma sociálních partnerů, to byl základ, jejíž principy jsme formulovali na FMPSV od ledna 1990 a měla by být i dnes zásadní formou, jak dosáhnout optimálního klimatu ve společnosti. A to i přesto, že mohou působit odlišné tlaky. Jak se zdá, sociální komunikace na pohled funguje, ale jinak, než jsem si to představoval. Vláda vládne formou neomylného diktátora a na názory sociálních partnerů přihlíží „ex post“, a když už musí, tak jen okrajově. Sociální problémy sice tripartita projedná, ale tak, že vláda sociálním partnerům sdělí, jak se rozhodla. Za mého působení jsem také často použil argument, že vláda má ústavní odpovědnost, tedy musí mít právo rozhodnout, nicméně nikdy nechybělo, co bylo za mého působení samozřejmostí, že vše, co se chystá na vládní úrovni, bylo předem projednáno se sociálními partnery. Nemuseli jsme se shodnout, ale všichni věděli, kam se co ubírá a proč. Za neomalený a primitivní způsob vládnutí stávající vlády považuji nedodržování vládního prohlášení a hrubé porušování až neplnění svých slibů. Proč Jurečka, „vrchní sociální myslitel“, nebouchne pěstí do stolu a neřekne: „Vládní slepenče, nemáte právo ukrást část valorizace důchodcům. Sociální politika, kterou mne nutíte realizovat, je cestou do chudoby. Ale já to budu muset řešit.“
Umíte si představit, že by takto mohla fungovat vláda, jejímž členem jste více než dva a půl roku byl?
To vůbec. Na tuto otázku by se dalo dlouze a dlouze povídat, ale bylo by to opakováním toho, co bylo už mnohokrát řečeno. Nesmyslná politizace veřejného prostoru a neustálé měnění přátel za nepřátele a naopak, probíhající válka na Ukrajině, která není naší válkou, kde nevíme, kdo s kým vlastně bojuje, ani její skutečný důvod, proč diktát bruselského snu v režii těch větších a silnějších zemí dopadá na naše peněženky, a tak dále. Jakou kompetenci může mít účelový slepenec, když musí být složen z jedné větší strany a zbytek tvoří politicky bezvýznamní outsideři. Jaký mandát měli tři lídři, vítězové voleb 2021? Rakušan kterému dalo preferenční hlas téměř 60 tisíc lidí následován MPA a v závěsu Fiala. Nevýznamný počet hlasů tedy i nevýznamný mandát. A to nám dnes vládne. V roce 1990 jsem měl téměř 250 tisíc hlasů, tedy mnohem více než všichni jmenovaní dohromady. Jó, to byl mandát, o kterém si dnes tzv. lídři mohou nechat jen zdát.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
beran 96
