Jak se rozvíjí projekt Legie 100?
Blíží se magická stovka, tedy sté výročí založení legionářských jednotek v roce 2014, přesněji České družiny a Roty Nazdar, pak třeba 2018 sté výročí založení státu a vše skončí roku 2020, kdy se před sto lety vrátili poslední legionáři z Ruska. Příprava projektu, která byla zahájena před třemi lety, finišuje. Už jsou vydefinovány rozsah, náplň, harmonogram, místa a aktivity projektu. Byly zahájeny realizační práce a mnohé již bylo vyzkoušeno v rámci pilotních projektů. V letošním roce se budeme snažit především o propagaci a zajištění potřebných finančních prostředků. Samotný projekt by měl být zahájen v roce 2014. Celkem bude trvat šest let.
Cílem ČsOL je navázat na tradici, která byla v posledních šedesáti letech přerušena. Všichni legionáři jsou pro nás zakladatelé státu. Samozřejmě ti nejznámější jsouTomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, ale na legionáře, bez kterých by Československo nevzniklo, se neoprávněně zapomíná. Chceme proto připomenout ideály svobodného a samostatného státu i základní myšlenky, jak měl fungovat. V žádném případě to nemá být vtaženo jen k nějaké staleté historii, tyto ideje jsou zásadně důležité stále, tedy i pro dnešek, takže by to měla být především sebereflexe dneška ve světle nejvyšších ideálů našich zakladatelů. Mělo by to vést k zamyšlení, kam a jak jsme se dostali a co je na dnešním stavu dobrého. Jestli se třeba nevěnujeme někdy až přehnaně řešením hospodářské krize, když žijeme především v době krize morální a hodnotové.
Do jaké míry se na projektu podílí ministerstvo obrany?
Ministerstvo se posunulo ode zdi ke zdi. S hotovým konceptem projektu Legie 100 jsme šli nejdříve tam. Reakce byla nesmírně vstřícná. Vznikla společná komise, připravovalo se usnesení vlády, rozběhly se další kroky. Obrana však náhle umlkla, rok se nic nedělo. Poté jsme se sešli s ministrem obrany Alexandrem Vondrou a ten nám vysvětlil, proč nemůže být resort lídrem tohoto projektu. Dohodli jsme se proto, že projekt v celém rozsahu povede ČsOL. Obrana se stala partnerem ČsOL zejména v oblasti válečných hrobů a pietních aktů u nich.
Jak to ustoupení z pozic lídra a sponzora projektu ministr obrany Alexandr Vondra vysvětlil?
V té době bouchla kauza ProMoPro a ministr si pragmaticky vyhodnotil, že by mu podpora našeho projektu byla oponenty vyčtena, jako pokus o jeho public relations za státní peníze.
Jak sháníte sponzory?
Založili jsme nadační fond a oslovujeme profesionály s nabídkou ke spolupráci. Jsme také sami aktivní. Například jeden náš kolega na jižní Moravě oslovil asi dvacet obcí a městeček a všechna se rozhodla nám pomoci příspěvky zhruba od pěti do dvaceti tisíc korun. Já v této chvíli objíždím hejtmany a mám velkou radost, že se setkávám s velkým zájmem.
Proč se dodnes i názory na československé legie, hlavně ty v Rusku, plácají ode zdi ke zdi?
To, jak se mluvilo o legiích, bylo naprostou poplatné době. A ani období po roce 1989 neznamenalo cílený návrat k ideálům zakladatelů státu. Dokonce sama Obec legionářská se zdlouhavě konsolidovala. V prvních svobodných letech jsme se soustředili především na pomoc potřebným bratrům a další sociální aktivity, na rozjetí a stabilizaci hospodaření. Teď se hodláme věnovat také tomu nejdůležitějšímu, idejím našich zakladatelů a to nejen z historického hlediska, ale jak jsem zmínil, především z hlediska reflexe současné doby ve světle těchto idejí. Něco jako, co by na dnešní dobu řekli zakladatelé? Čemu by zatleskali? A nedějí se u nás třeba věci, kvůli kterým by staří legionáři zase měli chuť vzít do ruky flintu? Ideje, na kterých vznikl náš stát, zejména z hlediska jejich významu v současnosti a budoucnosti, to je to, o co nám jde. Možná by to mohl být příspěvek k navození lepší atmosféry v zemi, k normálnímu, zdravému vlasteneckému duchu národa, hrdosti, osobní svobodě. Chování legionářů bylo jednáním svobodných lidí. Nebyly to manipulované loutky vládou nebo médii.
Jak budete oslovovat společnost, aby si alespoň něco z těchto ideálů odnesly všechny generace?
Plánovaných aktivit je hodně. Například vyšleme na železnici legionářský vlak, kde bude historická výstava, plánujeme založit muzeum, jednáme o výrobě počítačové hry, o filmu i seriálu, o knihách. A to vyjmenovávám jen část těch ambicióznějších akcí. Chceme lidem ukázat, že přístupy k životu mohou být různé. Jeden notoricky známý život zejména pro sebe, soustředěný především na konzum a nekonečné utrácení peněz za stále nové a stále rychleji stárnoucí výrobky. A druhý hlubší, život více pro druhé, život hledání a rozvíjení lidskosti.
Jak je možné, že se na legie tak moc zapomíná?
Svobodně legionáři fungovali jen dvacet let po první světové válce. Po nástupu nacistů byla Československá obec legionářská zrušena, vedení uvězněno, majetky zabrány. Po roce 1945 nastala jen krátká doba oživení, kdy došlo ke sloučení prvního i druhého odboje. Vše pod hlavičkou ČsOL. V roce 1948 byla obec opět zlikvidována a do roku 1989 se o legiích v podstatě vůbec nesmělo mluvit. Stávalo se, že se malý kluk ve škole chlubil, že dědeček byl legionář, a rodina si to potom nepěkně odskákala.
A jestliže je něco systematicky ničeno po tři generace, i pouhé informace jsou zakazovány a pak se lidé najednou ocitnou po padesáti letech v uspěchané době, ve které se musí zorientovat a řešit spousty starostí, pak se samozřejmě příliš nestarají o to, kdo vlastně zakládal zem, ve které žijí a s jakými ideály to dělal. Navíc máme někdy sklony si myslet, že historie začíná naším narozením. Ostatně k těm nejvyšším ideálům našich zakladatelů se nějak bouřlivě nehlásí dokonce ani větší část politické reprezentace. Nikdo z nich se hlouběji nezabývá ideovými základy naší státnosti.
Můžete uvést příklad ztráty paměti?
Uspořádali jsme nedávno výstavu Tomáš Garrigue Masaryk a armáda. Člověk tam mohl narazit na krásné pasáže textů, v nichž prezident Masaryk popisoval, jak by měl vypadat důstojník československé armády. Nejen jako vojenský profesionál, ale také společensky aktivní, lidsky na vysoké úrovni, člověk, který dokáže být tmelícím elementem vztahů lidí. Kdokoli četl tyto texty, mohl si uvědomit, jak byla během komunistické éry společenská a profesionální role důstojníka tehdejším vedením státu degradována o mnoho pater níže a jaký je to stále ještě rozdíl i vůči dnešní roli důstojníka armády. Mám dojem, že o těchto základech dnes nevědí ani soudobí vojenští profesionálové, natož aby je znala veřejnost.
Armáda je dnes vyčleněna ze společnosti, je zcela neoprávněně odsunuta na její okraj. Třeba jen v této jedné oblasti z mnoha se můžeme dnes velmi inspirovat. Legionáři doslova žili a také bojovali i umírali pro ostatní, pro své druhy, kamarády, pro celou společnost. Ve prospěch společnosti přinášeli oběti, dokázali potlačit svůj egoismus a upřednostnit zájem celku, zájem společnosti nad nějakými případnými individuálními výhodami. Něco takového tady dnes hodně chybí, proto se právě lidé v dnešní době mohou v mnohém inspirovat u otců zakladatelů, legionářů.
Obávám se, že tyto nadčasové ideje nesdílí ani vedení tuzemské armády. Co vy na to?
Není to problém armády, ale celé společnosti. Proto mluvíme a stále více chceme mluvit s mladými lidmi, jsou nejvnímavější. Když dnes lidem položíte pár základních otázek o československých legiích, většina nebude schopna odpovědět. A Masaryka, Beneše či Štefánika si budou pamatovat jen proto, že v televizi viděli, že jim k hrobu kdosi položil kytku. A s idejemi je to ještě horší.
Nezdá se vám však, že v přijímání třeba Tomáše Garrigua Masaryka se chováme jako ovce v jakémsi myšlenkovém vězení, protože k němu přistupujeme zcela nekriticky?
Ano. Nejdůležitější postava naší státnosti už mohla být historiky kriticky prozkoumána, ale v plné míře se to zatím nestalo. Za jeho života to bylo velmi složité, ne - li nemožné. Pak přišla německá okupace a konec jakéhokoli svobodného bádání a diskusí. Potom povinný ideologicko - komunistický názor, od kterého se pod přísným trestem nikdo nesměl odchýlit. A po roce 1989 se mi zdá, jakoby se do toho historikům ani nechtělo. Pro historiky, zabývající se moderní historií, je to asi už příliš vzdálená postava a pro historiky, zabývající se vzdálenou historií, je to zase naopak příliš „mladá postava“. Třeba se ale podaří prolomit jakési pomyslné ledy v oblasti československé historie.
Když se nám to podařilo v Rusku, mělo by se to podařit i doma. V Rusku, kde už dlouho pořádáme mezinárodní kongresy historiků o účasti československých legionářů v ruské občanské válce, to bylo tak trochu podobné. Otevřeli jsme tam jiný pohled na pohyb a působení našich jednotek na jejich území, než byli zvyklí za éry Sovětského svazu. Na prvním kongresu jsme čelili doslova rudé vlně. Ozývali se sice strašné věci, desítkami let tvrdé propagandy zmanipulované výmysly ve smyslu, že naši legionáři požírali ruské děti, ale přesto už tento kongres skončil odsouhlasením obecného závěru, že legionáři neměli vlastní zájem na angažmá v ruské občanské válce, ale že do ní byli vmanipulováni. To byl tehdy až neuvěřitelný, úžasný výsledek.
A jak šel čas, po třetím takovém kongresu několik historiků požádalo o vstup do ČsOL. Na něm se už objevila mnohem vyváženěji a střízlivěji témata jako rudý i bílý teror. Na náš popud se ruští historici začali zabývat dalším zkoumáním a jinými pohledy na občanskou válku, což tam bylo donedávna ještě tabu. Byl bych proto rád, kdyby se podobný pohyb odehrával i u nás. ČsOL Masaryka vyhodnocovat nebude, legionáři mají v pohledu na prezidenta zakladatele dost jasno, ale bylo by dobře, kdyby se v odborných kruzích, a tím také ve veřejnosti, v tomto směru něco pohnulo.
To se samozřejmě týká všech zakladatelů státu. Není třeba na ně pohlížet jako na nedotknutelné bohy. Na druhou stranu bychom ale mohli mít na paměti, kolik zla u nás denně způsobuje strašný zvyk, nemít v úctě vůbec nic a nikoho. Zvyk, který přerostl v posedlost, patrnou zvláště v médiích, všechny a všechno jen kritizovat, nechodit na veřejnost s ničím pozitivním nebo dokonce hodným úcty. To je děsivý jev v naší dnešní společnosti.
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
