Novinářka z Evropského centra pro svobodu tisku: Dobrá investigativní novinařina se dělá jen v Praze. Jak to, že si politici dovolí nazývat média lživými a podvodnými?

Postavení novináře je téměř den ode dne horší. Z úst poslance za SPD jsme již slyšeli dokonce na veřejnosti označení „presstitut“. Co na to říkáte?

Dehonestace novinářů z úst politiků je opravdu čím dál drsnější. Speciálně Tomio Okamura se s řadou novinářů už odmítá vůbec bavit, případně je prvoplánově uráží a celou řadu médií nazývá jednoduše „lživými a podvodnými“. To, že si toto dovolí, vyplývá mimo jiné z toho, že v době sociálních sítí politici už novináře tolik nepotřebují. S voliči komunikují ve velké míře přímo sami, nebo ještě lépe prostřednictvím svých marketingových týmů a novinář v tomto procesu naopak začal někdy spíše překážet, protože má občas i nepříjemné otázky, což samozřejmě není žádoucí.

Jistě to však není jen a pouze SPD, která selektuje, vybírá, kádruje a umravňuje novináře...

Velkým „odborníkem“ je na to samozřejmě již delší dobu prezident Miloš Zeman, jehož „bonmot“ na téma likvidace novinářů se letos projednával i v Evropském parlamentu. Ale selekce novinářů se opravdu rozmáhá a pronikla i do regionů. Ani tam už není výjimkou, že politik odmítne rozhovor, případně není k zastižení po telefonu a nereaguje na maily ani SMS. Na určité tiskové konference se také zvou už jen „vyvolení“ novináři, což pomalu začíná připomínat minulý režim.

Oligarchové dnes nemají rádi, že se o nich píše. To je novum, které ale není specialitou jen naší republiky. Jste členkou evropské novinářské organizace v Lipsku, takže jistě slyšíte věci, které stojí za ventilování.

Oligarchizace médií není naší specialitou, s důsledky tohoto jevu bojuje řada zemí i na západ od nás. Když italští kolegové slyšeli loni o Andreji Babišovi, řekli na to jediné – proboha, nevyrobte dalšího Berlusconiho. V tomto případě všichni vědí, o čem je řeč, ale méně se mluví o tom, že s podobnými problémy se potýká také například Irsko nebo i Francie. Svoboda médií a vůbec postavení novinářů ve společnosti prochází krizí napříč celou Evropou, „příznaky“ jsou ve svém principu vesměs všude podobné.

Ještě nejlepší situace je ve Skandinávii, kde si novináři vybudovali silnou organizaci a díky tomu si dokázali prosadit i velmi dobré pracovní podmínky. Plat novináře v těchto zemích se pohybuje kolem 6–7 tisíc eur měsíčně, určité jistoty jako nemocenská nebo dovolená se vztahují i na novináře na volné noze, plat dostávají i studenti žurnalistiky na stážích a tak dále. Všechna média dostávají navíc příspěvek na provoz ze státního rozpočtu podle počtu zaměstnaných novinářů, což umožňuje dělat kvalitnější žurnalistiku.

Naopak opravdu špatná situace je v Itálii, kterou ve vývoji v tomto směru evidentně následujeme. Když před dvěma lety přivezla italská novinářka do Lipska dopis, v němž její domovská organizace popisovala zoufale špatné postavení novinářů, kteří čelí téměř neustále nějakým – mnohdy vulgárním – slovním atakům politiků i veřejnosti, nevěděla jsem ještě úplně přesně, co měla na mysli. Vzpomínám na to teď, když zažíváme v podstatě to samé.

Zpět do ČR. „Boj o pravdu nejpravdivější“ se odehrává dnes a denně. Nyní před prezidentskými volbami stejně jako nedávno před volbami parlamentními a nejinak – či možná, nedej Bůh, ještě hůře – před komunálními v příštím roce. Máme si zvyknout?

Myslíte na „boj“ mezi médii navzájem? Myslím, že na to bychom si neměli zvykat. Je to jeden z problémů, které ještě prohlubují současnou krizi – nejenže novináři nedrží spolu, ale ještě na sebe mnohdy „plivou“ navzájem. To se samozřejmě velmi hodí především politikům, kterým to jen usnadňuje práci – s rozeštvanou komunitou si nemusí dělat nikdo velkou hlavu. Žurnalistika je sice trochu specifická už tím, že novináři jsou často sólisté a navíc jsou svým způsobem všichni všem neustálými konkurenty.

Ale na příkladu jiných zemí je vidět, že má cenu držet při sobě alespoň v otázkách legislativy. A protože to všechno souvisí se vším, tak se od toho odvíjí nakonec i to postavení novinářů ve společnosti. Hezky to vystihl Erik Tabery ve svém editorialu s názvem Válka proti novinářům, kde napsal: Když politik odmítne odpovědět na otázku novináře, protože se s ním nebaví, má tu samou otázku položit jiný žurnalista. V tom je řečeno vše.

V krajích je to jistě horší, regionální média nejenže nestíhají pobrat všechny možné místní kauzy, ale bohužel se k nim staví spíše laxně nebo přehlíživě...

V novinařině je možná víc než v jiných oblastech vidět pragocentrismus. Dobrá investigativní novinařina se dělá v podstatě jen v Praze, regionální kauzy se ve většině krajů neřeší. Není to přitom nedůležité, řada politiků i „kmotrů“ přichází do Prahy právě z regionů… Ale v regionech na investigativní novinařinu nejsou peníze neboli není vůle, aby byly. Média jsou čím dál více pod tlakem ze strany inzerce – když bude redakce do někoho příliš „kopat“, inzerce od něj nemůže očekávat kšeft, někdy funguje i samocenzura, když se novinář přátelí s místními politiky, nebude o nich přece psát špatně. Zdaleka ne ve všech médiích navíc mají novináři úplně dobré podmínky, což se také odráží na kvalitě.

Evropská federace novinářů upozorňuje na alarmující situaci v makedonských nebo albánských médiích, kde novináři pracují často za 500 eur měsíčně. Běžný novinář v českých regionech na tom ale není o moc lépe. Výsledkem je, že voliči mají čím dál menší šanci dovědět se díky médiím, co a jak se na radnicích a dalších úřadech opravdu odehrává. Myslím si, že lidem to dochází a odráží se to i v tom, že důvěra v média je u nás podle průzkumu, který prezentovala nedávno Česká televize, historicky nejnižší – zhruba 30 procent.

Lví podíl na této ztrátě důvěry má samozřejmě oligarchizace médií, tedy skupování médií oligarchy, kteří jsou pak podezřelí ze zneužívání médií ve svůj prospěch, a také už zmíněná veřejná dehonestace novinářů ze strany politiků. Problém je, že většina voličů si neuvědomuje, že když nebudou už žádní novináři, nemají už v podstatě žádnou šanci dovědět se i o případných nekalostech. Kvalitní informace zkrátka nemohou být zadarmo. Tento problém se ale dostal tak trochu do začarovaného kruhu a není to problém jen České republiky.

Je tedy naděje v podobě internetu nebo třeba u „youtuberů“? Je to ale již nebo ještě novinařina?

Youtubeři určitě nejsou novináři, je to spíš nový druh celebrit ve světě dnešních teenagerů, vedle herců a zpěváků. Je ale pravda, že youtubeři mají na teenagery mnohem větší vliv, určují trendy, jejich diváci je mnohdy napodobují, přebírají jejich názory. Toho samozřejmě komerčně využívají obchodníci se vším možným. Určitě by se k dnešní mládeži dostávaly přes youtubery dobře i informace zpravodajského typu, byl by to zřejmě nejpřirozenější způsob, jak je oslovit. K tomu má z českých youtuberů nejblíž Kovy, který vytváří nejen zábavná videa, ale v některých i trefně a vtipně komentuje dění a politiku. Bohužel zdaleka ne každý youtuber to má takto „srovnané v hlavě“ a je zde tedy i riziko zmanipulování davu mladých dezinformacemi a extremistickými názory. Proto by rodiče dnešních -náctiletých neměli nad tímto fenoménem jen s úsměvem mávnout rukou, ale raději se s potomky na pár videí podívat a snažit se s nimi o tom bavit.
Pokud bychom srovnávali youtubery s novináři, hlavní rozdíl by měl být asi v tom, že youtubeři nemají žádnou povinnost dodržovat nějaké etické zásady novinařiny. Ale pravda je, že dnes na mediálním trhu působí řada „novinářů“ i celých médií, která si s nějakými pravidly příliš hlavu nelámou. Takže rozlišovat, přemýšlet a ověřovat bychom dnes měli v podstatě každou informaci, bez ohledu na to, z jakého zdroje se k nám dostane. Proto je tak důležitá mediální gramotnost. Nejde už jen o to nacpat si do hlavy určitý objem informací, i když i to je potřebné kvůli schopnosti nadhledu, ale lidé se musí v této schizofrenní době naučit také ověřovat a rozlišovat informace. Bohužel mediální gramotnosti se zatím školy pořád ještě systematicky nevěnují, jde stále spíš o ojedinělé projekty.

Kromě „nadčlověka“ Andreje Babiše, který stíhá a hlídá všechno možné, tu máme neuvěřitelně výkonného a upracovaného člověka – ředitele skupiny Barrandov Jaromíra Soukupa. Ten si hned raději dělá všechny investigativní i VIP rozhovory a diskuse sám. Tohle ONE MAN SHOW ovšem musí být připravováno skupinou bezejmenných lidí, protože v jednom se to prostě nedá... Anebo dá?

Asi je každému jasné, že nedá. Pan Soukup je takový trochu děsivý jev a můžeme jen doufat, že se z toho nestane děsivý trend. Můžeme se jen domýšlet, jak to reálně dělá. Každopádně, aby investigativní novinařinu produkovala továrna plná nějakých „no-name“ dělníků u počítačů a výsledky pak prezentoval jeden vyvolený superman, takový systém připomíná až moc praktiky režimu, který by tady doufám většina lidí už zažít nechtěla.

Navíc pan Soukup moderuje své pořady neprofesionálně, vystupuje tendenčně a je opravdu absurdní, že tady vůbec někdo tleská člověku, který už v roce 2009 nazval sám sebe „českým Berlusconim“. Pod tímto přízviskem je dnes známý samozřejmě spíše Andrej Babiš, ale jak je vidět, nebyl zdaleka sám, kdo se zhlédl v tomto Italovi.

Hodně se mluví o prodejích mediálních skupin nebo vysílacích časů či kmitočtů čínským investorům. Jaký na to máte názor? Je to návrat k „politice jedné strany“, nebo se nemáme bát, protože Číňanům půjde hlavně o kšeft? I když dobré jméno země draka by se dle nich asi nemělo jakkoliv ušmudlávat...

O čínských investicích v ČR se zatím stále více mluví, než by se opravdu ve velkém realizovaly. Uvidíme, co přijde s budováním Nové Hedvábné stezky. Už teď ale některé státy poukazují na to, že Číně jde nejen o obchod, ale také o rozšíření sféry vlivu. Pokud se ukáže, že tomu tak je, pak by asi investice do médií nebyly jen obchodem kvůli finančnímu zisku. V Číně svoboda médií v našem slova smyslu neexistuje a s rozvojem internetu a technologií je stav spíše ještě horší. Strašidelné jsou například zprávy o situaci v provincii Sin-ťiang, kde nyní čínská vláda testuje ve jménu bezpečnosti systém digitální totality.

Popisuje to podrobně server Sinopsis, což je projekt Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. K tomu zrůdný je také sociální kreditní systém, který chce Čína zavést na celém svém území do roku 2020. Každého, kdo zažil nějakou totalitu, musí zamrazit z představy, že to, s kým a o čem si člověk chatuje na sociální síti, co nakupuje, nebo jestli se nezpozdil s nějakou platbou, bude rozhodovat o tom, jestli bude moct cestovat, studovat, nebo získat dobré místo. Čína investuje miliardy do vývoje umělé inteligence, ale výsledky výzkumu se chystá zneužívat k absolutní kontrole a ovládání lidí. I z toho je vidět, že na čínské investice by se mělo pohlížet s obezřetností, zvlášť potom pokud jde o zpravodajská média.