Jak velkým překvapením pro vás bylo, že se před koncem roku Nejvyšší soud zastal v letité kauze somálské studentky s hidžábem s odůvodněním, že Česko musí tolerovat náboženskou rozmanitost? Vy jste u předchozích soudních instancí úspěšně zastupoval žalovanou stranu, tedy Střední zdravotnickou školu v Praze 10 a její ředitelku Ivanku Kohoutovou. Proč to tentokrát nedopadlo podle vašich představ?

Rozsudek pro mne překvapivým byl. To nepopírám. Musím ho samozřejmě respektovat, ale to neznamená, že se s ním hodlám smířit. Trvám na své první reakci, kterou jsem uveřejnil v rámci tiskové zprávy. Tedy nadále považuji rozsudek za zcela absurdní, neztotožňujeme se s ním, považuji rozsudek za věcně i právně nesprávný a argumentačně zcela chabý. Soud ve své argumentaci zcela popírá a pomíjí prokázaná fakta, překrucuje ustanovení antidiskriminačního zákona a vykládá je zjevně ve prospěch žalobkyně. Chtěl jsem se k rozsudku vyjádřit do tisku podrobněji, ale nakonec jsem se rozhodl nechat si argumentaci před nalézací soud. Není všem dnům konec, budeme určitě navrhovat doplnění dokazování, a věřím, že uspějeme.

Trochu mne zaráží, že se nedokážeme poučit ze situace, která prolamováním hradeb ve prospěch náboženských uskupení, zvláště toho jednoho, zavládla na západ od našich hranic. Je to chyba.